16. Dnešek nevypadá dobře. Blíží se poledne a mě právě přivázali ke staré rezavé železné židli v jakémsi skladu na okraji indického Dillí. Za stěnami z vlnitého plechu se venku rozkládá pestrobarevný slum, ale jakkoli by jeho návštěva za jiných okolností snad mohla být zajímavým zážitkem, tohle není ten případ. Jen doufám, že za chvíli sem přivedou i Natašu a že bude v pořádku. Za poslední půlrok jsme vyzkoušeli stovky různých způsobů, jak dosáhnout štěstí. Několikrát jsme se potápěli okolo korálových útesů, pozorovali divoká zvířata, relaxovali u moře na Maledivách nebo lezli po jihoamerických horách. Dali jsme na rady z chytrých knížek a soustředili se jen a jen na současný okamžik a když se nám zdálo, že to na nás nefunguje, plánovali jsme věci budoucí a těšili se na ně. Protože ale zatím na Natašu nic nefungovalo tak, jak jsme potřebovali, navštěvovali jsme stále další a další místa a zkoušeli další a další věci. Což nás naposledy přivedlo až sem, do Indie. Nataša se dočetla o desítkách tisíc dětí, které tu žijí v chudobě a bez šancí na vzdělání i na jakýkoli slušný život, a tak se rozhodla jich několik adoptovat. Teda, ne tak úplně, ale na dálku. Prostřednictvím nějaké dobročinné organizace, která se na to specializuje. Natašinou podmínkou ale bylo, že ty děti osobně navštívíme. Za prvními dvěma jsme se vypravili hned po příletu do Dillí a vypadalo to, že její plán vyšel dokonale. Dva sourozenci, šestiletá
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287927
dívka a osmiletý kluk, žili s pěstounkou v novém čistém domě a oba nedávno poprvé navštívili školu. Pak jsme odjeli meditovat do Tibetu. Nataša se tam navíc pustila i do malování obrazů a ukázalo se, že je v tom opravdu dobrá. Kdybych někdy namalovat aspoň jeden takový obraz jako ona, byl bych vážně šťastný. Aspoň myslím. Ona byla jen spokojená. Cestou zpátky vlakem do Dillí jsme se stavili za další dvojicí dětí a i tady bylo všechno přesně do puntíku tak, jak to mělo být. Za dobu, co jsme s Natašou spolu, už poznám, kdy není ve své kůži. Nechci samozřejmě tvrdit, že to poznám hned, ale myslím, že aspoň nemám velké zpoždění. Prostě na obyčejného pozemšťana to snad zvládám docela dobře. A Nataša zase hned pozná, kdy jsem si toho všiml, takže ví, že buď o tom začne mluvit sama, nebo se já začnu ptát. „Mám pocit, že nic z toho nedává smysl,“ začne tentokrát, když máme za sebou prvních pár minut jízdy vlakem do Dillí. Zeptal bych se jí, co tím myslí, ale vím, že stačí počkat. „Co tady vlastně děláme? Co jsme dokázali?“ zeptá se za chvíli. „A co bys chtěla dokázat?“ Pokrčí rameny a mlčí. „Nevím,“ přizná pak po chvilce váhání. „Myslela jsem si, že budu mít pěkný pocit z toho, že jsme pomohli těm dětem, ale místo toho se sama sebe jen ptám, jaký to má smysl. Myslím z hlediska celého světa, celého vesmíru...“ „Z jejich pohledu to smysl má.“ „Víš kolik je ve vesmíru inteligentních bytostí? A víš, kolik z nich potřebuje pomoc?“ odpoví mi otázkami. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287927
Pokrčím rameny. Nevím to, samozřejmě. Ale jsem si jistý, že když se na svět bude dívat jen takhle racionálně, nebude pro ni mít smysl nic. Protože smysl má vždycky jen to, čemu ho člověk sám přisoudí. „A ty meditace,“ změní Nataša náhle téma, „ty možná fungují na vás, na lidi, ale na mě ne.“ „Na mě taky moc nefungovaly,“ připouštím. A přemýšlím, jestli mám teď říct něco jako „neboj, všechno bude fajn, něco vymyslíme“... Ale protože vím, že na tyhle řeči ona nedá, raději po zbytek cesty mlčím. A ona také. Na nádraží v Dillí nasedáme do taxíku a diktujeme řidiči adresu našeho hotelu. Když všechno půjde dobře, za půl hodiny jsme na místě. Po chvíli si Nataša všimne, že taxikář zamířil jiným směrem, ale spokojí se s jeho vysvětlením, že na naší trase jsou rozkopané ulice a dopravní zácpa, takže do cíle musíme jet objížďkou. To tu ostatně není nic výjimečného. Když ale asfaltovou cestu nahradí prašná a okolo se objeví první chatrče slumu, znervózníme. Než se ovšem rozhodneme si o tom s taxikářem promluvit, už zastavuje a ve spěchu nám oznamuje, že si musí něco vyřídit. Prý nebudeme čekat dlouho. Vyřídí to opravdu rychle. K našemu taxíku se nevrací on, ale skupina šesti chlápků, kteří se netváří nijak přátelsky. Obestoupí auto a ten největší z nich pak přiskočí k mým dveřím, rychle je otevře a vytáhne mě ven. Totéž se vzápětí odehraje i na druhé straně. Můj
100 Ukázka elektronické knihy