„Ale Dana,“ zavzlykal, „Dana mi umřela, chápeš to?“ „Jo, chápu. Vím to moc dobře a věř, že je mi to moc líto,“ nadechla se a do očí se jí draly slzy. „Co ty můžeš vědět, jak mi chybí, jak se mi po ní stejská. Nic nevíš, nic. Tak se do nás neser a vypadni. Přestaň se montovat do naší rodiny a konečně se starej o sebe,“ zvyšoval hlas. „Budu, to se neboj. Hlavně ty, ty se postarej o svoji rodinu a taky sám o sebe. Přestaň chlastat a koukej se srovnat.“ „Už jsem ti jednou řek, abys vypadla. Vypadni odsud a už se tu nikdy neukazuj. Rozumíš?!“ Křičel na ni a vrávoravým krokem došel k přivřeným vratům dílny, které rázně otevřel. „Vypadni! Vypadni!“ křičel ze všech sil. „Neboj, už jdu,“ řekla klidně, přestože by mu v té chvíli nejraději plivla do obličeje. Lítost, vzdor a ponížení, to vše ji provázelo na každém kroku. Pomalu otevírala dveře do kuchyně. Visely na ní dva páry očí. „Tak co? Křičel na tebe, viď,“ spustil Tomáš. „Hm, křičel a urážel. Je napitej a cítí se nejvíc ublíženej a tak kolem sebe kope jak kobyla v posledním tažení. Vyhodil mě. Už se tu nemám ukazovat. Mrzí mě to, ale nechci, aby tady kvůli mně vzniklo nějaký dusno.“ Několikrát polkla a pokračovala: „Blaženko, zavoláme si, jo?“ objala Vyskočilovou kolem krku a políbila na obě tváře. „A ty, Tomáši,“ obrátila se, „vyndej mobil a piš si.“ Diktovala svoje telefonní číslo a cítila, jak se jí hrdlo stahuje lítostí. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287765
„Nemusím ti, doufám, opakovat, že se na mě můžeš kdykoliv obrátit. I kdyby se ti zdálo, že to je hloupost, jasný?“ „Už vím,“ usmál se. „A děkuju.“ Rozloučila se a pomalu odcházela. „Tak, tady jsme skončili,“ zašeptala. Cestou jí docházelo, jak tvrdě se obula do Pepana a přiznala, že jiné cesty nebylo. Ale hluboko v duši cítila, že slovní boj s Pepanem tak trochu patřil Honzovi. Byla rozzlobená na mužskou ješitnost a faleš. Na měkkost jejich nitra. Z úvah o nepoužitelnosti mužského potenciálu ji vyrušil telefon. „Ahoj mami,“ zdravila. „Vím, jedu dlouho, ale za chvilku jsem doma.“ Uvědomovala si, jak je ráda, že na ni někdo čeká, že není sama. Ano, není úplně sama, má rodiče, děti, ale absenci hřejivé a všechápající náruče pociťovala stále víc. Pozastavila se nad Pepanovým výrokem, že je protivná a nesnesitelná. Třeba taková opravdu je, mohl to být důvod Honzova odchodu. Dlouho do noci se převalovala v posteli, tolik si přála usnout, ale nepříjemný výstup s Pepanem ji nahlodával. Přemýšlela o sobě, co všechno dělá, jestli to, co dělá, je v souladu s tím, co od života očekává. Mívá pocity, že stojí na jednom místě, přešlapuje a neví kudy kam. Upnula se ke škole, chce toho pochytit co nejvíc a pocit, že ví a zná, okamžitě srazí myšlenka, že nezná. Nezná to, co její předci. Postupně se naučí veškeré složení, použití a kombinace bylin. Bohužel, nezná to nejdůležitější, prolínání těla a duše. Kde chybí rovnováha, tam
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287765
začíná nemoc. A to je pro ni kámen mudrců. Jak to, že její předci to měli takzvaně v sobě, podívali se a věděli? Co ví ona? Nic. Vlastní útoky k ní samotné se stupňovaly. Nakonec se posadila na posteli a šepotem si vytýkala: „Jo, holka, někam se hrabeš a nemáš na to. Do něčeho se vrhneš a zkoušíš, ve škole se ptáš a sklízíš obdiv od vyučujících, ale sama víš, že to je málo. Nedostalas ten dar. Jo, holka, je to tak, jsi jenom povolaná, ne vyvolená.“ Mluvila sama se sebou, vracela se k jednotlivým životním etapám, počítala skóre a uprostřed vlastního mítinku usnula. Vždy si přála spát klidně celou noc a sny, které přijdou vždy, nevnímat a jednouše je zaspat. Po dni, který klidu v duši nepřidal, přišel sen, odehrávající se v příšeří, zmatku a nervozitě. Na velký stůl položili zraněného muže, všude je plno krve. Slyší sama sebe křičet. „Pořádně zatáhněte, ať nevykrvácí.“ Rozdává příkazy a plátnem očištuje velkou tržnou ránu. Obrací se k zraněnému. „Nekřič a pij.“ Ví, že dostává silné víno a obrací se ke svojí mladé pomocnici. „Dalas tam hadí mlíčí!“ „Dala,“ dostala strohou odpověď. „Hadí mlíčí,“ křičel zraněný. „To mě chceš otrávit?“ Vnímala, jak chce odpovědět, ale něco jí velí, že má mlčet. Slyší zmatené hlasy o kanci, který jejich pánovi rozpáral nohu. Dělá si svoji práci, stále utírá krev a po chvilce šije. Zašívá ránu a nakonec se zadívá na obnažené mužské tělo s povadlým penisem. 98 Ukázka elektronické knihy