Simmons4-zlom.qxd9.1.202120:16Stránka104
DAN SIMMONS
Zaklonil jsem se a podíval se nahoru na oblouk. Šokovalo mě, když jsem spatřil, že některé obkladové panely chybí a je vidět ocelová žebra. Kajak již pod obloukem proplul, a žádný přechod nenastal, nedošlo k žádné náhlé změně světla a gravitace, neucítil jsem cizí pachy. Nebylo to nic než zchátralá architektonická kuriozita, která čistě náhodou připomíná… Pak se všechno změnilo. V jednom okamžiku jsme se s kajakem pohupovali na větrem bičované Mississippi a mířili do mělkého krátkého jezera, které bývalo městem St. Louis, v další sekundě byla najednou noc a já jsem s lodičkou ze sklolaminátu plul úzkým kanálem mezi kaňony osvětlených budov pod tmavým světlíkem půl kilometru nebo víc nad mou hlavou. „Kristepane,“ uklouzlo mi. „Ježíš Kristus,“ spustil komlog. „Postava dávného mesiáše. K náboženstvím, která vycházejí z jeho údajného učení, patří křesťanství, zenové křesťanství, staré a moderní katolictví a protestantské sekty jako…“ „Zmlkni,“ zarazil jsem ho. „Režim hodného dítěte.“ Tento příkaz umožňoval komlogu mluvit jen tehdy, když byl osloven. Po tomto kanálu, pokud to byl kanál, se na lodičkách vozili také jiní lidé. Desítky veslic, maličkých plachetnic a dalších kajaků se pohybovaly po proudu i proti němu. V blízkém okolí, po nábřežních promenádách a pěšinách kolem řeky nebo po lávkách klenoucích se nad dobře osvětlenými vodami chodily v párech nebo malých skupinkách stovky dalších. Podsadití jedinci v zářivě barevných úborech klusali sami. Když jsem zkusil zvednout pádlo kajaku, ucítil jsem, jak mi ruce svazuje gravitace – první dojem byl, že přinejmenším o polovinu silnější než zemská. Pomalu jsem vzhlédl k těm stovkám – tisícům – osvětlených oken a věžiček, lávek, balkonů a přistávacích ramp, k dalším světlům chromovaně stříbrných vlaků, které s tichým bzukotem klouzaly průhlednými tubusy nad řekou, éemvéček řítících se vzduchem, levitačních plošin a aeropřívozů přepravujících lidi přes ten neuvěřitelný kaňon… a pochopil jsem. Lusus. Tohle musel být Lusus. Už jsem se s Lusany setkal: bohatými lovci, kteří jezdili na Hyperion střílet kachny a polovrutky, ještě bohatšími hazardními hráči odjinud, kteří vymetali kasina na Devíti ocasech, kde jsem pracoval jako vyhazovač, dokonce i v našem oddílu domobrany se našlo pár přistěhovalců od– 104 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287572
Simmons4-zlom.qxd9.1.202120:16Stránka105
ENDYMIONŮV
VZESTUP
tamtud, s největší pravděpodobností zločinců prchajících před paxovou spravedlností. Všichni měli stejný vysokogravitační, přikrčený vzhled jako tito malí, podsadití, viditelně svalnatí běžci, kteří supěli na pěšinách kolem řeky a nábřežních promenádách jako nějaké primitivní, ale silné parní stroje. Mého kajaku ani mé osoby si na první pohled nikdo nevšímal. Překvapilo mě to: z pohledu těchto místních obyvatel to muselo vypadat, jako bych se zjevil odnikud, zhmotnil se pod portálem Brány za mnou. Ohlédl jsem se a pochopil, proč mohl můj příjezd zůstat bez povšimnutí. Portál Brány byl samozřejmě starý, patřil ke zhroucené Hegemonii a bývalé řece Tethys, a oblouk se postupně stal součástí zdí města Úl – plošiny a lávky tenkým portálem procházely, nebo visely nad ním –, takže jediné, co bylo vidět z tohoto vnitřního města ponořeného v hlubokém stínu, byl kousek kanálu nebo řeky přímo pod obloukem. Právě když jsem se ohlížel, z onoho stínu vyplul malý motorový člun a ocitl se v záři sodíkových světel visících nad lávkou přes řeku. Na první pohled spadl z nebe úplně stejně, jako krátce předtím já. Nafouklý svetrem a bundou, které jsem měl na sobě, a zapasovaný do nylonové obruby kokpitu mého malého kajaku, vypadal jsem nejspíš stejně robustně jako Lusané, které jsem viděl po obou stranách. Nějaký muž a žena mi zamávali, když svištěli kolem na vodních skútrech. Zamával jsem jim taky. „Kristepane,“ zašeptal jsem znovu, spíš jako modlitbu než jako rouhání. Tentokrát to komlog nijak nekomentoval. Na tomto místě udělám pauzu. I když mě pobízí ke spěchu, že do schrödingerovské kočičí krabice může kdykoli se sykotem vniknout plynný kyanid, lákalo mne v tomto bodě vyprávění popsat mou meziplanetární odyseu velice podrobně. Od okamžiku, kdy jsme s Aeneou před čtyřmi standardními lety dorazili do bezpečí Staré Země, jsem opravdovější dobrodružství nezažil. V těch více než třiceti standardních hodinách, které uplynuly od chvíle, kdy Aenea rázně ohlásila, že mám neprodleně odcestovat Bránou, jsem přirozeně předpokládal, že tato cesta bude podobná našemu předchozímu putování – z Vektoru Renesance vedla naše cesta na Starou Zemi pustými a vylidněnými krajinami na planetách jako Hebron, Nový Jeruzalém, Boží háj a bezejmenné světy jako planeta porostlá džunglí, na které jsme – 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287572
Simmons4-zlom.qxd9.1.202120:16Stránka106
DAN SIMMONS
nechali schovanou Konzulovu loď. Na jedné z mála planet, na nichž jsme narazili na obyvatele – ironicky na Mare Infinitus, řídce osídleném oceánském světě –, měl kontakt pro všechny zúčastněné katastrofální důsledky: já jsem vyhodil do vzduchu velkou část jejich plovoucí plošiny a oni mě zajali, pobodali, stříleli po mně a málem mě utopili. Já přitom ztratil několik nejcennějších věcí, které jsem si na cestu vzal, včetně staré hawkingovky, předávané z generace na generaci z časů legendy o Siri a Merinovi, a stejně starou pistoli ráže .45, o níž jsem si namlouval, že kdysi patřila Aeneině matce Brawne Lamii. Ale po většinu naší cesty nesla řeka Tethys Aeneu, A. Bettika a mě prázdnými krajinami – na Hebronu a Novém Jeruzalému až zlověstně prázdnými, jako by obyvatele odnesla nějaká hrůza – a my zůstávali sami. Tady to neplatilo. Lusus žil a kypěl. Poprvé jsem pochopil, proč se těmto planetárním bludištím říká Úly. Když jsme spolu putovali neobydlenými oblastmi, byli jsme v tom na vlastní pěst. Když jsem teď byl sám, v podstatě neozbrojený ve svém malém kajaku, mával jsem na policii a znovuzrozené lusanské kněze. Kanál tady nebyl širší než třicet metrů, vedl korytem z betonu nebo plastu, neměl žádné přítoky a nedalo se na něm skrýt. Pod mosty a nadjezdy byly stíny, tak jako pod portálem Brány výš proti proudu, ale říční provoz se těmito stinnými místy pohyboval prakticky nepřetržitě. Nebylo kam se schovat. Poprvé jsem se zamyslel nad tím, jak je cestování Bránou šílené. Budu mít nemístné oblečení, takže k sobě okamžitě přitáhnu pozornost, když vystoupím z kajaku. Mám špatný tělesný typ. Můj hyperionský dialekt bude znít cize. Neměl jsem peníze, identifikační čip, průkaz na řízení éemvéčka ani kreditní karty, paxové farní doklady ani trvalé bydliště. Na chvíli jsem se s kajakem zastavil u baru na nábřeží – z ventilátorů se linula vůně grilovaného stejku nebo podobného pokrmu, až se mi hladem začaly sbíhat sliny, a stejný vánek přinášel pach kvasinek, z něhož se dalo usuzovat na pivovarské tanky a studené pivo –, než mi došlo, že kdybych do podobného podniku vešel, téměř jistě by mě do dvou minut zatkli. Lidé mezi paxovými planetami cestovali – většinou milionáři, byznysmeni a dobrodruzi ochotní strávit měsíce v kryogenním spánku a cestou mezi hvězdami na lodi Mercantilu nabrat roky časového dluhu, protože kruciform jim v jejich samolibosti dává jistotu, že po návratu na ně ve stálém křesťanském vesmíru bude čekat práce, domov i rodina –, ale dělo se – 106 –
Ukázka elektronické knihy