Bellová 100
u pultu plážového baru s třetinkovou sklenkou piva v ruce a pozoroval okolí. „Poď, dělej, ne, ulovili sme chobotnici!“ Pepé chytil nohu, kterou ho Mikuláš vytrvale kopal. „Co to kecáš? Ulovili, jo? Dyť tady ani chobotnice nejsou!“ Mikuláš se vysmrkal do dlaně a pustil to po větru. „Když myslíš,“ pokrčil rameny a odběhl zpátky směrem k útesu, odkud prve přiběhl. Pepé si povzdechl. Neměl rád dilemata. Snažil se zavrtat zpátky do mokrého písku, ale už to nešlo. Písek v plavkách škrábal. A navíc ta chobotnice. Rozběhl se do moře, udělal stojku a nechal přílivovou vlnu, aby ho zarolovala a odnesla zpátky ke břehu. „Kam jdeš?“ zvolala matka. Pepé nepatrně pokynul směrem k baru a matka se vrátila ke své knize. „Objednáš mi colu, tati?“ Otec zívl a líně kývl na barmana. Cola byla v orosené láhvi, jako ve starých reklamách. Tak to měl nejradši, v láhvi a s brčkem. „Tak co, prde?“ zeptal se otec a nadzvedl si sombrero, které mu padalo do čela. Jeho pohled spočíval na zadní části procházející slečny, opatřené blýskavými plavkami. Teď si otec ještě povzdychne, až se dívka vzdálí mimo jeho dosah, dočista jako Pavlovův pes. Pepé pokrčil rameny. Přiložil si chladnou láhev na tvář a trochu se zachvěl, když slyšel otce, jak si s Whitney Houston, která řvala z barového rádia, falešně notuje I will a lways love youuuuuuuu! „A co zmrzku? Nechceš zmrzku?“ zeptal se otec žoviálně. Pepé zavrtěl hlavou a začal se šourat pryč.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287522
Chobotnice 101
„Hele, prde!“ zavolal za ním otec. Pepé se otočil, aniž se zastavil. „Kdyby se na mě matka ptala, tak jí řekni, že sem se šel projít!“ Řekni si jí to sám! chtělo se mu vyhrknout, ale dost rychle si uvědomil důsledky takové nerozvážnosti (nejmíň tříminutovej proslov, během kterýho by musel doposlouchat Whitney Houston až do konce, a pak ta chobotnice, že jo, přece jen) a prohodil: „Máma se na tebe stejně nikdy neptá.“ Otec se za ním díval a trochu překvapeně přikývl. Dívka s krásným pozadím se ocitla mimo jeho výhled a on si povzdechl. Pepé uviděl dav u útesu a popoběhl. Většinou to byly české děti z jejich hotelu, které za těch pár dní na pláži vytvořily společenství s vlastními pravidly lágru, ale teď už se přidalo i pár odměřeně se tvářících dospělých. Uprostřed skupiny stál jeho bratr Mikuláš a šťouchal nohou do nafialovělého hlavonožce, kterého moře vyplavilo na břeh. „Je mrtvá ta svině, co?“ vykřikl někdo. Mikuláš měl vysportované svaly a na svých třináct let vypadal hodně vyspěle. Všechny holky z hotelu byly blondýny a všechny ječely. „Hele,“ řekl Mikuláš a chytil chobotnici za chapadla, nepříliš šikovně, protože mu neustále vyklouzávala z ruky. „Hele, takhle to dělaj místní hospodský!“ A praštil s chobotnicí několikrát o skálu. Zvuk to byl tupý, mlaskavý. Blondýny ječely. „Ty vole,“ vykřikl Pepé, „ty hospodský s tim takhle jebou, aby tomu změklo maso, ne asi!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287522
Bellová 102
„Hele, Pepé! Pepé, vyfoť mě s tim zmrdem!“ Všechny tváře se obrátily k Pepému, vyčkávavě, napjatě. Pepé pokrčil rameny a otočil se, jako že odchází. Největší blondýna zaječela: „Já tě vyfotím, Miky!“ Zmocnila se foťáku a chvíli s ním bojovala, protože nebylo snadné udržet nohy v takové pozici, aby vypadaly co nejdelší, a zároveň fotit. Mikuláš si zatím položil hlavonožce na rameno a jeho chapadla si rozložil na prsou. Pepé se zastavil v čase; nedokázal odtrhnout oči od toho obrazu: Jinoch s chobotnicí. Všechno bylo na svém místě: mladík, jeho síla, vítězství, lesknoucí se paže, i ta dobitá krakatice, podmaněná bestie a moře v pozadí. Dokázal ocenit krásu toho výjevu stejným způsobem jako stárnoucí efebofil. Ale dřív než blondýna našla spoušť fotoaparátu, chapadlo, které Mikulášovi objímalo krk, sebou nesmírně pomalu mrsklo. Byl to pohyb, který jako by někdo prohnal zpomalovačem záběrů, ale byl nezpochybnitelný a skončil hlasitým plesknutím o Mikulášův hrudník. Blondýna zaječela a upustila foťák. Pak se ozvalo vše obecné pištění. „Ježiš, ten zmrd je eště živej!“ zařval Mikuláš a shodil ze sebe bestii na pláž, kde se písek mísil s drobným kamením. Chobotnice sebou ještě jednou mrskla a tím to skončilo. Mikulášovi vyskákaly na obličeji červené skvrny, což se mu stávalo většinou, když měl trému. Začali se trousit dospělí od baru, které přilákalo holčičí ječení. „Sem si stejně myslela, že jsou ty potvory větší,“ pronesla paní z Českých Budějovic. Někdo to komentoval. Někdo Ukázka elektronické knihy