EXPERIMENTÁLNÍ DRAMATIKA I.
Setkání 28. ledna 2002 První výstup před divákem–psychoterapeutem. Přesně dodržuje ustálený scénář: zvířata, Polenta, básně a písně. Přesná artikulace i výraz. Několikrát se ujišťuje, že je sprosťák a že se to nemůže líbit. Po půl hodině musíme odejít na oslavu, což ale odmítá a demonstrativně odchází na vedlejší chodbu.
Setkání 15. února 2002 Ihned nastupuje na plac, chůze ve tvarech, potom ulehnutí, zvláštním způsobem se udržuje v intenzitě, přestože zdánlivě nic nedělá. Drobná mimika, drobná gesta, zcela beze slov. Zcela a zásadně jiný projev než kdykoli předtím. Má starost o to, zda se mi to bude líbit, nemá žádnou náladu. Nepojede domů ani teď, ani za týden, kvůli hodnocení ve škole. Dokonce odmítl návštěvu matky, ale hrozně ho to mrzí („To jsem blbec, co? Chci, aby přijela, ale řeknu jí, aby nejezdila. Kdyby se mě neptala, jestli chci, aby přijela. Nemůžu říct jo, to není chlapský!“). Tentokrát velmi otevřený a srozuměný dialog. Chtěl by být správný chlap, ale správný chlap není fašista, není sprostý.
Setkání 18. února 2002 Dlouhé soustředěné zkoušení, objevuje se motiv Mirka Polenty, zkouší si ho plně, uvědoměle, snad tento výraz doslova pitvá, potom sám od tohoto námětu odchází, objevují se nové polohy, které nikdy nezkoušel. Má starost, jestli se mi to líbilo. Na přímou otázku, zda ho zkoušení Mirka Polenty stále baví, se okamžitě ptá, zda se mi to nelíbí. Odpověděl jsem, že mne to zajímá, ale mám pocit, jako kdyby si ho zkoušel ze setrvačnosti, protože si ho zkouší vždy. Zamyslel se a řekl, že už to není úplně to, co ho nejvíc baví, ale přeci jenom ho to ještě baví.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287511
7. JENÍK
Při sledování videa se ke mně bez obav obrací, oční kontakt je zcela přirozený. Sepisuje test, který obsahuje sedm otázek, za správné odpovědi mi udělí devět bodů. Jsem testován z látky, kterou mi přednášel asi před dvěma měsíci. Projevil jsem zájem o zbraně, tak jsem „dostal“ přednášku. Hodnocení provádí velmi přísně. Dál mluví o zbraních. Při položení otázky na vedlejší téma (zbraně v letadlech, v lodích) těžce reaguje, ví, ale rychle se vrací ke svému, tj. k historii.
Setkání 2. března 2002 Zpočátku chůze, střídá náhle směry, šoupe nohama, náhlý zvuk, mimika – zkouší. Oznamuje mi, že bude přednáška, že pan psychoterapeut taky něco zná. Následuje návrat k chození, velmi intenzivně zkouší změny. Pak opět následuje Mirek Polenta (šukání, mrdání, šulín, nivaaa, černopinďasníci, černoprdelník, viděli jste toho prasáka, cif, štuk), když mu dochází energie, následuje Vláďa – rychlá řeč, rychle střižená na homosexuální výzvy, potom střih do postavy, která odmítá, rychlý sled řeči, jakoby pláč, konec. Bude prý raději dělat zvířata. Opice – velmi intenzivní, nové polohy, prožité. Pes – také velmi intenzivní zkoušení s novými nápady! V jedné chvíli přijde jako pes až ke kameře, nechá se hladit a chválit, jak je hodný. Pak následuje kočka, prase, kukačka, ta je opět zcela nová, plná nápadů, baví ho. Pak aby měl klid, zahraje ještě krávu. Prý to dělal i ve škole. S hrůzou jsem se zeptal, jak to dopadlo. Prý se všichni smáli a zápis nedostal. Sám říká, že by to chtělo příběh, chce, abych mu dal zadání. Říkám, že téma nechám na něm, jestli to bude ze stanice, školy, z domova. On nabízí spolupacienty. Začíná intenzivně, hraje si s ránem na stanici (vstávání, rozcvička). Pak ve škole bije oběť. Znovu ji bije – pochopím, že jde o mladšího chlapce. Jeho (Jana) vychovatel zpraží: „Ty parchante, troufat si na slabší.“ On ho zastřelí. Střih – vychovatel padá raněn, pak opět střih – Jeník si to jde ještě vyřídit s tím parchantem. Dává mi opět přednášku o zbraních, velmi přesnou a zajímavou, po ní následuje test. Zadá mi ho a odběhne, prý si bude dělat opici. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287511
EXPERIMENTÁLNÍ DRAMATIKA I.
Opravdu jde na plac a řádí jako opice. Poté mi opraví test (dal mi jedničku). Vrací se po obědě, chce tu být co nejdéle.
Setkání 8. března 2002 Nastupuje bez řečí a chodí dokola několik minut, téměř beze změny. Asi po osmi minutách stereotypní chůze se zájmem začal chodit důrazně. Pochválil jsem ho. Při pochodu začíná rozhovor: „Co se vám na tomhle může líbit?“ „Tobě se to líbí taky?!“ „Coo?“ „Líbí. Jenom se divím, že i vám, takový blbnutí.“ „Já jsem pro blbnutí.“ „Tak proč jste mi říkal, když jste pro blbnutí, abych nedělal tu opici ve škole.“ (sám jsem to takhle nikdy neformuloval). „Můžeš ji dělat, ale tak, aby to neobtěžovalo ostatní.“ „Co?“ „Můžeš ji dělat, ale tak, aby se to ostatním líbilo.“ „Se jim to líbí, ale učitelce ne, ale ta je nejmíň důležitá.“ „Stojí ti to za to, nejet pak domů?“ „Nestojí.“ „Ale stejně to musíš udělat, viď?“ „Jo.“ „Co tě k tomu vede?“ „Nevím, prostě to dělám. Jak dlouho ještě budeme natáčet, rozhodl jsem se, že budu chodit, dokud mě nebudou bolet nohy.“ „A proč se to učitelce prvně líbilo a pak ne?“ „Dělám to při hodině moc často a moc nahlas i přesto, že mi říká, abych to nedělal.“ Celou dobu (před rozhovorem i po něm) pouze chodil dokola. Slyší, jen když chce. Domnívám se, že pro velký úspěch opici opakoval až do neúnosné míry. Přinesl mi časopis Střelecká revue. Bylo vidět, že je velmi potěšen, když jsem v něm listoval a se zájmem se ptal.
Setkání 11. března 2002 Nejdříve jsme sedli k přehrání minulé nahrávky, kterou jsme si nestačili pustit. S podivem se mě zeptal, jestli budeme půl hodiny koukat na to, jak chodí. Zmlkl a zarazil se, když jsem našel minulý rozhovor. Ptal jsem se ho na školu. Neví, proč dělá blbosti, ale dělá je. S velkým pobavením vypráví, co všechno prováděl učitelce. Volal: „Černopinďasník, niva, podívejte se na toho prasáka!“ a na otázky v písemce odpovídal absurdně a nesmyslně. Doslova se u toho chechtal. Na otázky o tom, jak se učí, 98 Ukázka elektronické knihy