ZKUŠENOST A STRUKTURA Johna Deweyho a Jana Mukařovského cesta k estetické teorii Ondřej Dadejík
Je pozoruhodné, nakolik oblíbeným se stal výrok Heinricha Wölfflina, podle něhož, „ne vše je možné kdykoli“, jímž uzavíral v roce 1922 krátkou předmluvu k šestému vydání svých Principů dějin umění. Velký historik umění vyslovil tuto myšlenku v kontextu svých úvah o zákonitostech vývoje uměleckých stylů, nicméně skutečnost, že jsou tato slova zmiňována v souvislostech mnohem širších, se s významem řečeného nemíjí: „Dokonce i ten nejoriginálnější talent“, píše totiž doslova Wölfflin, „se nemůže rozvinout za určité hranice dané datem svého narození. Ne vše je možné vždy a určité myšlenky lze myslet pouze v určitých fázích vývoje“ (Wölfflin 1950, s. ix). Připomínám tuto slavnou tezi, abych nastínil vztah (či vztahové pole), v jehož rámci se pokusím v několika vybraných aspektech srovnat filosofii umění amerického filosofa, jednoho ze zakladatelů filosofického pragmatismu, Johna Deweyho a českého strukturalisty, jednoho ze zakladatelů tzv. Pražské školy, Jana Mukařovského. Estetické teorie obou myslitelů totiž vykazují nápadné překryvy a podobné vhledy, těžko však uvažovat v obou případech o zásadnějším přímém, či jen zprostředkovaném ovlivnění. Wölfflinova teze však znamená nejen to, že ne všechno je kdykoli možné, ale také to, že někdy je právě možné pouze něco, respektive že v určitou dobu je imaginativní prostor pro možná řešení vždy nějakým způsobem omezen. Právě vždy přítomná omezenost imaginativní atmosféry, v níž lze usilovat o řešení výzev daných společenským kontextem, může vysvětlit nápadnou shodu dvou či více inovativních pojetí, aniž bychom museli konstruovat pramálo pravděpodobné řetězce nepřímých příčinných souvislostí a vlivů. Stanley Cavell v šedesátých letech minulého století k Wölfflinově tezi dodává, že platí stejně pro každého člověka i pro každou filosofii. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287509
STOPY PRAGMATISMU
Možná je zbytečné, jak podotýká Cavell, zdůrazňovat, že tvořivé úsilí musí vždy vyjadřovat svou dobu, neboť je přece jejím produktem. Pokud je však toto úsilí skutečně tvořivé, může stvořit nový věk. Každá doba tedy nejen vymezuje hranice možného, ale zároveň tím generuje potenciál k jejich překročení – čímž lze předznačit jeden z nejzajímavějších „pragmatických“ průniků Deweyho a Mukařovského myšlení. Pokud však tato teze platí, „potom si ale nikdo nemůže být jistý“, uzavírá svou wölfflinovskou poznámku Cavell, „co je možné, dokud se to nestane; a když se to stane, může to vyvolat v určitém smyslu revoluci, uniknout minulosti a vyřešit naše problémy – dokonce i když víme, že co je řešením pro jednoho, stává se problémem pro jiného“ (Cavell 1976, s. 73). V prvních dvou, spíše historicky zaměřených částech následujícího textu se zaměřím nejdříve na srovnání způsobu, jakým oba myslitelé dospěli k estetické teorii, respektive k potřebě takovou teorii formulovat, a poté se pokusím naznačit význam setkání s moderním uměním pro výsledný tvar obou koncepcí. V následujících dvou částech, ve třetí a čtvrté, se pokusím promítnout základní kontury obou směrů myšlení na dvě rozhraní, která jako projekční plátno odhalují hluboké příbuznosti, nicméně se však na nich ukazují také zásadní rozdíly mezi nimi: jedná se o napětí mezi estetickým izolacionismem a kontextualismem a o konflikt mezi idealismem a pozitivismem. V závěrečné, páté části pak naznačím „strukturální“ příbuznost centrálních pojmů obou teorií, tj. Deweyho pojetí zkušenosti a Mukařovského chápání struktury.
Cesty k estetické teorii Pokud se soustředíme na teoretické pozadí a základní motivace obou autorů, nalezneme shody i rozdíly. Za prvé, Dewey i Mukařovský publikují své základní spisy týkající se estetické teorie v polovině třicátých let minulého století – Umění jako zkušenost vychází v roce 1934 a Mukařovského monograficky vydaná studie Estetická funkce, norma, hodnota jako sociální fakty jen o dva roky později. Za druhé, oba byli při svých úvahách vystaveni vlivu modernismu v umění a zájem o uměleckou tvorbu a tvorbu obecně významným způsobem profiloval jejich zájem teoretický. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287509
ZKUŠENOST A STRUKTURA
Avšak pravě na pozadí toho, co je společné, stávají se zajímavými rozdíly. Pokud jde o časový průnik publikace z estetického hlediska klíčových děl – polovina třicátých let minulého století –, dospívají k nim oba autoři takřka z opačných směrů. Na rozdíl od toho, v kolika filosofických disciplinách do té doby publikoval velmi rozsáhle (tj. v epistemologii, etice, logice, psychologii, pedagogice atd.), věnoval Dewey před rokem 1925 estetickým tématům a zejména umění jen pár nevelkých článků, přednášek či recenzí. Přesto jeho hlavní dílo věnované filosofii umění (či estetice obecně) nepadá z nebe. Dewey přistupuje k formulaci své estetické teorie ve svých harvardských přednáškách (Art as Experience, 1931) již z perspektivy plně rozvinuté, sebevědomé filosofické koncepce, artikulované v řadě významných spisů – asi nejvýznačněji ve Zkušenosti a přírodě (Experience and Nature, 1925), z níž následná kniha Umění jako zkušenost vychází či na ni plynule navazuje. Nelze přitom říci, že by pouze aplikoval již rozvinutý metafyzický rozvrh na další hodnotové pole prozatím z hlediska jeho filosofie netematizované a opomíjené. Jak poznamenává Philip M. Zeltner, není tomu tak, že by Dewey pohltil estetiku, že by ji pouze připojil k celku svých metafyzických tvrzení. Spíše je tomu tak, že Deweyho estetika vychází či vyplývá z jeho filosofie, nebo obráceně – Deweyho filosofie organicky ústí v estetiku: Deweyho estetická teorie je završením (capstone) celé jeho filosofie. Tato teorie není ani tak implikována či naznačena jeho filosofií, ona spíše prýští (forced out) z energetického vnitřního vývoje [Deweyho] dosavadního myšlení. Jeho estetika není přilepena k jeho filosofii o nic více, než jsou hory přilepeny k zemi, na níž stojí, parafrázuje známou Deweyho metaforu Zeltner (1975, s. 2–3). Tato slova dosvědčují stránky Deweyho esteticky nejvýznamnější knihy od prvního odstavce. Jejího autora totiž nezajímá ani tak zjištění a formulování neutrálních, na člověku nezávislých zákonitostí, jimiž se dané hodnotové pole řídí. Dewey přistupuje k tématu s reformním či „rekonstruktivním“ nábojem svého myšlení, stejně jako v případě ostatních 99 Ukázka elektronické knihy