nosti, a měla pocit, že Spojené státy musejí učinit nějaké významné veřejné gesto podpory vůči těm, kdo se obávají kapitulace, a to v první řadě berlínskému primátorovi Willymu Brandtovi. Jeho korespondence s Kennedym byla přímočará, věcná a měla vzbudit ohlas, až se dopisy dostanou do rukou novinářům. Vyprovokovaný Kennedy k úlevě města nařídil svému viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, ať doprovází hrdinu berlínského vzdušného mostu z roku 1948 – generála Lucia D. Claye – při příjezdu 1. operační skupiny Armády Spojených států.64 Johnson navzdory počátečním pochybnostem vycítil politickou příležitost a zakrátko už hrál roli hrdinného dobyvatele. Oba muži podnikli mediálně sledované berlínské turné před obdivnými zraky ukonejšené veřejnosti a na závěr přivítali 1500 amerických vojáků, kteří konečně dorazili po náročné čtyřdenní túře obnášející 175 kilometrů. Město je oslavovalo jako 7. kavalerii a vojáci procházející centrem města salutovali přihlížejícímu Johnsonovi. Kreml se k těmto událostem nevyjádřil, ale Kennedy už si chystal půdu pro další překvapení. Západní Berlín opět jásal nad návratem generála Claye, tentokrát však jako stálého obyvatele města v roli zvláštního prezidentského vyslance. Nikdo nevěděl lépe než on, jak důležitý je svobodný Berlín pro celkovou spojeneckou strategii v Evropě teď, kdy se studená válka začíná rozhořívat. Clay měl k Berlíňanům téměř otcovský vztah a skutečnost, že jim přišel na pomoc, dodala obyvatelům města přesně takovou jistotou, jakou Bílý dům potřeboval. Jeho moc měla nyní podléhat jistým omezením, jelikož v Berlíně zastupoval Kennedyho a zodpovídal se přímo jemu, ale neměl žádnou oficiální funkci na vrchním velitelství americké armády v Evropě ani v NATO. Po příjezdu z něj čišela zřetelná aura rozhodnosti, když prohlásil, že jeho úkolem je „prokázat sílu a odhodlání Spojených států“ při vynucování usnesení 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287480
Postupimské dohody o čtyřmocenském statusu města a setrvalém upevňování moci SSSR v sovětském sektoru. Východní Němce a NDR uznat nehodlal. Západoberlínský primátor Brandt ho doprovázel v otevřené limuzíně centrem města, kde je zdravily statisíce diváků lemujících ulice. Tou dobou už berlínská zeď dostávala jasnou fyzickou podobu.65 Východní Němci budovali tuto živelnou a nehezkou stavbu z čehokoli, co bylo zrovna po ruce, a to v jejich části města znamenalo využití všudypřítomných sutin zbylých po válce. Na vršek zdi bylo dokonce přibetonováno rozbité sklo. Při stavbě zdi byly také použity nové stavební hmoty určené k výstavbě bytů pro Východoberlíňany a výsledkem tohoto kroku byl dlouhodobý nedostatek bytů. Mezi oběma stranami vzniklo nechvalně známé pásmo smrti (Todesstreifen) široké sto metrů. V pásmu smrti vyrostly dřevěné pozorovatelny a k dodatečně instalovanému ostnatému drátu přibyly ocelové protitankové překážky (tzv. čeští ježci)66 rozeseté po slavných prostranstvích jako Postupimské náměstí a oslepující světlomety, s jejichž pomocí ozbrojená pohraniční stráž pročesávala hranici. Sověti se sice na plánování nepodíleli, ale východní Berlín už nyní nechal zbudovat vlastní věznici, odsuzovanou západoněmeckým tiskem se stejnou vervou, s níž byli opěvováni východoněmečtí dělníci, kteří se místo budování pokusili o útěk. Navzdory jistým úspěchům však stále umírali lidé – do konce roku 1961 jich bylo zastřeleno celkem dvanáct. Generál Clay, nyní usazený v americkém sektoru a zvažující dostupné možnosti, viděl stíny roku 1948 ve městě pozvolna zadupávaném komunisty. Místo plné podpory prezidenta Harryho Trumana, o niž se mohl opřít během úspěšného vzdušného mostu, si však nyní nebyl jistý, co jsou jeho nadřízení ve Washingtonu ochotni udělat pro upevnění spojeneckých práv a ochranu místního obyvatelstva. Domníval se, že má – do určité míry – pod98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287480
poru prezidenta Kennedyho, ale potřeboval otestovat pevnost východoněmecké moci na hranicích, kde nyní východní Němci vystřídali Sověty – a Clay s tím kategoricky nesouhlasil. Americká armáda v Berlíně přitvrdila ve výcviku, ať už k obraně města, demolici berlínské zdi s pomocí buldozerů nebo udržování pořádku v případě občanských nepokojů. To vše mělo ujistit západoberlínské úřady, že americká posádka aktivně zvažuje možnosti odporu proti komunistické agresi. Stejným signálem bylo i posílení vojsk Spojených států a Severoatlantické aliance ve vzdálenějších oblastech západní Evropy. Clay se těšil na příležitost ukázat americké svaly a stvrdit nezávislost města. Příslušníci východoněmecké veřejné bezpečnosti zastavili 22. října na hraničním přechodu Charlie vysoce postaveného amerického diplomata Edwina Allana Lightnera, chystajícího se navštívit Státní operu ve východním Berlíně se svou manželkou Dorothy. Lightnerovi jako milovníci umění, baletu a opery navštěvovali významné kulturní akce v sovětské zóně s takovou pravidelností, že mnozí Východoberlíňané už znali jejich auto od pohledu. Na tento večer měli naplánovaný podobný výlet a přes hraniční přechod Charlie projížděli k východoněmeckému kontrolnímu stanovišti se zpožděním. Spojenecké velení v Berlíně už vědělo, že veřejná bezpečnost začala formálně kontrolovat doklady západních spojenců, a přestože britská vláda proti tomu nevznesla námitku, pro americké vedení v Berlíně už to bylo přehnané opatření a bylo nutno je rázně odmítnout. Lightner byl navíc příznivcem generála Claye.67 Věřil, že Clay by býval dokázal zabránit stavbě barikády v srpnu, a tak byl ochoten podpořit tuto novou útočnou politiku vůči východním Němcům. Hra začala. Volkswagen Lightnerových zastavil u sovětského kontrolního stanoviště a příslušník veřejné bezpečnosti požádal diplomata o předložení dokladů, ale ten trval na tom, že podle 99
Ukázka elektronické knihy