„Co to mělo znamenat?“ ozvala se Nina. Konečně. „Nic,“ vyprskl Gabo. „To neřeš.“ „Co to bylo?“ „Hlavně to neřeš!“ „Kam jedeme? Co uděláme?“ Tentokrát ji neokřikl. Místo toho se podíval na mě. Najednou jsem byl velitel. Asi proto, že jsem držel volant. Neměl jsem šajn, co uděláme. Ani kam jet nebo nejet. Vyhnul jsem se úseku, kde by na nás číhala, ale to bylo všechno. Víc ať ode mě nikdo nečeká. Měl jsem v hlavě jako vymeteno, ještě pořád jsem se nevzpamatoval. Nerozuměl jsem tomu, nejsem superman. „Do Mikuláše?“ tipla si Nina. Pokrčil jsem rameny. Možná ano, možná ne. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale nejraději bych co nejrychleji zmizel od přehrady a vodní plochy. Jak nejdál to jenom půjde. Možná proto, že byla tak zčeřená. Krutě odrážela sílu zuřícího větru. „Dívali jste se na předpověď. Dokdy má takhle foukat?“ zeptal jsem se. Gabo se zachmuřil. „Co?“ „Když jste mi volali… Říkali jste, že podle předpovědi má odpoledne foukat. Dokdy?“ „Hlásili, že začne foukat odpoledne.“ „To vidím. Ale dokdy?“ „Celou noc a zítra přes den,“ řekla Nina. „Paráda.“ „Myslíš si, že to skončí, když přestane foukat?“ „Ty jsi přece mluvila o větrnici a halném větru. Pokud to spolu souvisí –“ „Zahni,“ skočil mi do řeči Gabo. „Za Sielnicí zahni doleva.“ „Cože? Proč?“ „Pokud nám hrabe z toho větru, musíme se z něj dostat. Zajeď mezi hory, tam až tak silně nefouká.“ „Jasně,“ přikývl jsem. „Tady u břehu jsme bez šance.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287474
„Bez šance…,“ zopakoval. „Zase tak nepanikař. Trochu nám hráblo. Sugesce, vítr, co já vím co… Ale nepanikař. Zavez nás do bezvětří a bude to oukej. Uklidníme se, vydýcháme, pojedeme domů.“ Poslechl jsem ho, za Sielnicí jsem zabočil doleva. Do kopců vedl jedině horský průsmyk Huty – řidičský oříšek –, ale za pokus to stálo. Vedla k němu úzká asfaltka lemovaná planými jabloněmi a reklamami na ubytovací zařízení. V pravidelných intervalech jsem kontroloval zpětné zrcátko, paranoia mě neopouštěla. Ničeho podezřelého jsem si ale nevšiml. Žádná kulhající stařena ani tmavá skvrna v dálce. To jediné, co se blýskalo, bylo zapadající slunce. Zpoza hor už z něho byl vidět jenom úzký kotouček. Projeli jsme Matiašovce – stařičké dřevěnice, kostelík, hřbitov u silnice. Raději jsem se odvrátil, záhrobní asociace jsem nepotřeboval. Co to vlastně děláme? Před čím a kam utíkáme? Všechno mi to připadalo opodstatněné, a zároveň absurdní. Obojí najednou. Halný vítr mění vědomí, kolektivní psychóza. Vážně nám svorně přeskočilo, nebo se to děje doopravdy? Jenže co znamená doopravdy? Všechno, co reálně působí na moje rozpoložení a jednání, včetně představ, iluzí a snů, je vlastně skutečné. Existují duchové, přízraky, nehmotné bytosti? Právě jsem je vytvořil svými myšlenkami. Mohou tyhle bytosti vyvolávat reakce v reálném světě, v objektivním univerzu? Právě to udělaly, když mě přinutily položit tuto otázku. K čemu všemu mě ještě mohou donutit? Vrcholky ozářené blednoucími paprsky se přiblížily a zvětšily, vstoupili jsme do podtatranského světa. Šero houstlo, zapnul jsem dálkové reflektory. Ožily ve mně obavy, zapochyboval jsem, jestli je rozumné pouštět se do Hut s blížící se nocí. Jenomže střepy rozumného uvažování zůstaly ležet na břehu přehrady – u kostelíka, kde jsme větrnici uviděli. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287474
Naklonil jsem se nad volant, přimhouřil oči a rozjel se nahoru. Na Huty vede strmá silnice plná serpentin. Jedna ostrá zatáčka za druhou, zdánlivě nekonečné stoupání. Na pravé straně opěrná zeď, vlevo prudký sráz. Uvědomil jsem si, že autokamera všechno nahrává. Záběry určitě připomínají šílenou krasojízdu dvou rybářů. Zamrazilo mě z toho, jak je to podobné. Vyjeli jsme dost vysoko. Opravdu tady foukalo slaběji než dole. Vypadalo to divně, ale bylo to tak. Nápory větru tlumil hustý smrkový les, obrovitá skaliska a vrcholky. Míjeli jsme hromady narubaných kmenů, věže mobilních operátorů i prázdné koliby. V žádné se nesvítilo, dal bych království za rozsvícené okno. Jenže to jsem chtěl příliš, vždyť nás za celou dobu neminulo žádné auto. Ani jedno. Blázny, kteří by se v takovém počasí vydali na Huty, jenom tak nenajdeš. Nám ale v hlavě hvízdal halný, takže nám to připadalo v pořádku. Víc než to, v útěku před větrem jsme viděli jedinou naději. Mlha. Asi jsme překročili nějaký výškový bod. Odlišně se tam srážel vzduch, něco takového. V paprscích reflektorů poletovaly husté chumáče. Zpočátku se držely nízko u vozovky, ale čím výše jsme stoupali, tím byly větší. Po chvíli už se vznášely všude kolem nás, připadal jsem si jako uprostřed hejna průhledných medúz. Řidičská trojčlenka – tma, serpentiny, mlha. Dorazili jsme na nejvyšší bod, konečně rovný úsek. Silnice protínala údolí mezi dvěma hřebeny. Závětří. Aspoň na chvíli. Hned nás to začalo pokoušet. Nina se ke mně zezadu naklonila. Ucítil jsem, že má propocené tričko. „Nezkusíš zastavit?“ zeptala se. „Zastavit?“ zopakoval jsem, i když mi bylo jasné, co tím myslí. Trápily mě podobné úvahy. Zdolali jsme značnou vzdálenost i výškový rozdíl. Jsme už dost daleko od přehrady i lokalit, kde se větrnice zjevuje. Vítr tady už tak nefouká… „Ano, zastavit,“ potvrdila. „Možná jsme už… mimo dosah. Možná už to skončilo.“ 101 Ukázka elektronické knihy