přijali matku i dítě velmi dobře — pro Cécile bylo připraveno lůžko, jejího syna uložili do kolébky, která v domě byla, a Dorgeville, příliš zvědav, jak bude dobrodružství pokračovat, než aby své zvědavosti neobětoval zamýšlené potěšení, vzkázal, aby ho už nečekali, protože prý se rozhodl strávit, pokud to půjde, v oné chalupě celý den i příští noc. Cécile si potřebovala odpočinout, a tak se na ni jal naléhat, aby tak učinila a nepomýšlela už na to, jak ukojit jeho zvědavost, a že ani kvečeru se necítila lépe, počkal s otázkou, čím by mohl té půvabné bytosti alespoň trochu pomoci, do příštího rána. Cécilin příběh nebyl dlouhý: řekla, že je dcerou jistého šlechtice jménem Duperrier, jehož panství leželo deset mil odtamtud, že se ke svému neštěstí dala svést mladým důstojníkem vermandoiského regimentu, který byl tou dobou ležením v Niortu, odkud byl zámek jejího otce vzdálen jen pár mil, že její milenec zahynul dříve, nežli se dozvěděl, že je s ním v jiném stavu, a nejstrašnější na tom podle Cécile bylo, že když byl ten mladík tři týdny nato zabit v souboji, ztratila rázem čest i naději, že svůj prohřešek kdy napraví; svůj stav prý před rodiči tajila, jak dlouho mohla, ale když už to nakonec dál nešlo, všechno přiznala a od té chvíle s ní otec i matka zacházeli tak špatně, že raději uprchla. Už několik dní byla v těch končinách a nevěděla, co si počít, a protože se nemohla odhodlat opustit otcovský dům a sousední panství úplně; jakmile se přiblížila její chvíle, rozhodla se zabít dítě a potom snad i sebe, když tu se před ní objevil Dorgeville a laskavě jí poskytl tak velkou pomoc a útěchu. To všechno spolu s jejím okouzlujícím zjevem, zcela bezelstným a plným půvabu, si brzy našly cestu do Dorgevillova citlivého srdce.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287466
„Slečno,“ řekl té nešťastnici, „jsem šťasten, že mi vás nebesa přivádějí, protože mi to působí dvojí nesmírné potěšení — to, že jsem vás poznal, a potěšení ještě milejší: jsem si totiž téměř jist, že vaše neštěstí napravím.“ Ten vlídný utěšitel se Cécile svěřil se záměrem vyhledat její rodiče a smířit ji s nimi. „Pak tedy, pane, pojedete sám,“ prohlásila Cécile, „protože já tam rozhodně nevkročím.“ „Ano, slečno, nejprve pojedu sám,“ řekl Dorgeville, „ale doufám, že se nevrátím bez dovolení přivézt vás zpátky.“ „S tím, pane, rozhodně nepočítejte, vy neznáte zlou povahu těch lidí — jsou totiž nelidští a falešní, že i kdyby mě ujišťovali, že mi odpouštějí, nedůvěřovala bych jim.“ Cécile však přesto jeho nabídku přijala, a když viděla, že se Dorgeville rozhodl vydat se nazítří ráno k Duperrierovi, požádala ho, zdali by byl tak laskav a doručil dopis jistému Saint-Surinovi, jednomu ze sloužících jejího otce, který se pro bezmeznou oddanost, kterou jí projevoval, vždy těšil její největší důvěře. Dopis Dorgevillovi odevzdala zapečetěný, a když mu jej dávala, snažně ho prosila, aby nezklamal její velikou důvěru a aby dopis odevzdal nedotčený a ve stavu, v jakém mu jej dává. Dorgevilla zřejmě pohněvalo, že po tom, jak se k ní choval, může někdo pochybovat o jeho diskrétnosti, ale dostalo se mu nesčetných omluv a on se ujal svého úkolu, odevzdal Cécile do péče oněch venkovanů a odjel. Protože se Dorgeville domníval, že dopis, který má doručit, mu má naklonit sloužícího, jemuž je určen, řekl si, že poněvadž pana Duperriera nezná, bude nejlépe, když nejdřív odevzdá dopis a pak se dá ohlásit právě tímto sloužícím, jenž
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287466
se s ním takto pozná. Odvolal se na Cécile a nepochyboval, že ta dotyčnému Saint-Surinovi, jehož věrnost mu chválila, sděluje, kdo je osoba, která se přichází zajímat o její osud. Odevzdal tedy její dopis, a sotva jej Saint-Surin přečetl, zvolal s dojetím, jež nedokázal opanovat: „Jakže! Tak to vy, pane... Tak pan Dorgeville je ochráncem naší ubohé paní! Ohlásím vás jejím rodičům, pane, ale upozorňuji vás, že se tuze hněvají, a pochybuji, že se vám podaří smířit je s dcerou. Ale v každém případě, pane,“ pokračoval Saint-Surin, který působil dojmem duchaplného chlapíka a byl příjemného zjevu, „to, co podnikáte, je vám nanejvýš ke cti, a proto vás uvedu co nejrychleji a co nejrychleji vám pomohu, abyste dobře pořídil...“ Saint-Surin odešel nahoru do obytné části zámku, ihned ho ohlásil svým pánům a za čtvrt hodiny se objevil znovu. Souhlasili s tím, že pana Dorgevilla přijmou, když už se kvůli podobné věci obtěžoval z takové dálky, tím víc je však mrzelo, že se jí ujal, protože prý je zhola nemožné vyhovět mu v tom, oč přišel žádat pro zatracenou dceru, která si svůj osud zasloužila vlastním pokleskem. Dorgeville se nijak nezalekl a dal se uvést. Jak shledal, manželé Duperrierovi byli asi padesátníci; přijali ho zdvořile, třebaže s jistými rozpaky, a Dorgeville jim stručně vysvětlil, co ho do jejich domu přivádí. „Moje žena a já, pane,“ řekl manžel, „jsme se pevně rozhodli, že se s osobou, která nás zneuctila, už nikdy nesetkáme. Může si dělat, co chce, my ji ponecháváme osudu, který jí uchystala Nebesa, a doufáme, že jejich spravedlnost nás brzy pomstí...“ Dorgeville se je způsobem co nejdojímavějším a nejvýmluvnějším pokoušel seč byl od jejich nelidského záměru odvrátit,
100 Ukázka elektronické knihy