Kromě promotérů ze staré školy, kteří zastupovali například Kingston Trio, byli agenti folkařů většinou nejdřív jejich fanoušky a až pak manažery, což sice nebylo výhodné pro stav konta těch, které zastupovali, ale zachovávalo jejich odstup od komerčního mainstreamu. Grossman byl z úplně jiného těsta: rozjel jeden z prvních folkových klubů Gate of Horn v Chicagu, spoluprodukoval první dva folkové festivaly v Newportu a pohyboval se na scéně v Greenwich Village, takže důkladně znal pozadí amerického folku, a zároveň byl skvělý, nadšený a dravý obchodník, kterého těšilo, že se liší od těch, kteří se chlubí bohatstvím a mocí. „Albert dokázal lidi pěkně vyděsit,“ vzpomíná Jonathan Taplin, který začínal jako Grossmanův asistent a pak se stal úspěšným filmovým producentem. „Byl to nejlepší vyjednavač v dějinách.“ Van Ronk pamatuje Grossmana jako neuvěřitelně fascinujícího člověka a zábavného společníka, ale dodává, že „měl vlastně skoro až perverzní potěšení, když mohl být naprosto bezskrupulózní“. V roce 1962 si většina lidí na folkové scéně všímala Grossmana jen málo, ale za pár let později ho většina z nich brala jako hada v hnízdě. Bob Neuwirth, který byl v polovině 60. let jedním z nejbližších Dylanových přátel, namítá, že to byl právě Grossman, kdo „vynalezl“ Dylana, stejně jako vynalezl trio Peter, Paul and Mary: „Boba Dylana nemohli zatknout, dokud nepřišel Albert! Seděli jsme na obrubníku a počítali jsme, jestli máme dost peněz na láhev thunderbirda. Albert mu nechával padesát dolarů na týden, aby mohl platit nájem.“ Před příchodem Alberta Grossmana měl Dylan za sebou jednu desku, kterou vydalo zavedené vydavatelství, a patřil k hlavním autorům v Broadside, ale deska se prodávala špatně a koncertů, za které dostal zaplaceno, bylo málo a mezi nimi dlouho nic. Byl to nepochybně jedinečný talent, ale nikdo si nedokázal představit, že prorazí po celých Státech. Není jasné, co přesně Grossmanův vliv způsobil, a je ještě méně jasné, co by se stalo bez něj – a je-li Neuwirthova vzpomínka na padesát dolarů týdně přesná, tak se Dylanův život zkraje moc dramaticky nezměnil. Avšak Grossman každopádně podporoval Dylana v tom, aby se soustředil na psaní písniček a přitáhl k jeho tvorbě pozornost nového a jiného publika.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287421
Koncem roku 1962 Dylan zůstal hlavně interpretem lidových stylů: ze sedmnácti písniček nahraných na koncertě v klubu Gaslight v říjnu byly jen čtyři jeho vlastní. Ale lidé nenechávali jeho autorské pokusy bez povšimnutí, a když ho v podzimním vydání časopisu Sing Out! dali na titulní stránku, otiskli mu uvnitř tři písničky, které doprovázel článek Gila Turnera, který ho vychválil jako „nejplodnějšího mladého songwritera“ v Americe. Turner se soustředil hlavně na písně na aktuální témata a uvedl „Blowin’ in the Wind“ Dylanovým citátem, který jen zdůrazňoval lyrické poselství písně: „Někteří z největších zločinců jsou ti, kteří odvrátí hlavu, když vidí, že se děje nějaká špatnost, a oni vědí, že to je špatnost. Je mi jen dvacet jedna let a vím, že už bylo hodně válek. … Vy, kterým už je přes dvacet jedna, to asi víte líp … protože jste starší a chytřejší.“ Dylan měl vnitřní pocit, že svět je v nepořádku a obdivoval idealismus Guthrieho a Seegera, ale jeho politické názory byly záležitost pocitů a osobních postřehů spíš než studia a teorie. „Byl to populista,“ říká Van Ronk. „Byl naladěný na to, co se děje – a víc než většina lidí, co se pohybovali ve Village, si všímal nejen toho, co se děje na kampusech vysokých škol, ale i toho, co se děje v motelech – ale šlo o to sdílet stejnou náladu, ne mít ucelený politický názor.“ Na rozdíl od Phila Ochse, který předtím, než začal hrát na kytaru, studoval na univerzitě žurnalistiku, „byl Dylan vnímavý. Měl cit. Nečetl noviny ani si nedělal výstřižky … Na všechno šel intuitivně, přes emoce,“ jak si všimla Rotolová. Dylanovy aktivističtější kolegy často frustrovalo, že není dostatečně ideologicky angažovaný, ale právě kvůli tomu měly písničky jako „Blowin’ in the Wind“ takovou přitažlivost pro tolik lidí. Místo mistrování vyjadřoval převládající obavy a naděje. Na začátku 60. let hodně lidí cítilo, že se něco strašně pokazilo, aniž by měli představu, jak nebo kdy se to změní. Rasové násilnosti na Jihu poukázaly na pokrytectví země, která se pyšnila tím, že porazila fašismus v zahraničí, ale doma ho ignorovala nebo ho umožňovala, a staré zločiny zůstaly v zemi pevně zakořeněny. Některé důležité bitvy byly sice vyhrány, ale z nových vítězství bylo těžké se radovat, když všichni mohli být druhý den mrtví. V říjnu 1962 byla kvůli kubánské raketové krizi hrozba jaderného vyhlazení blíž než kdy před tím. Suze odjela na půl roku do Itálie a Dylan jí
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287421
napsal, že si myslí, že „to ti maniaci tentokrát opravdu udělají“. Strávil večer v Café Figaro, kde „čekal na konec světa“ a doufal, že „zemře rychle a nebude muset snášet ozáření“. Za této situace Dylan nepotřeboval ideologické ukotvení, aby napsal písničky jako „Train a-Travelin’“, ve které popsal svět jako mašinu, která se řítí bez kontroly a „hoří v ní nenávist a pec je plná strachu“. Pouze vyjadřoval to, co každý den cítil. Na začátku roku 1963 nahrál ve studiu nový materiál na plánovanou řadu LP desek od přispěvatelů do Broadside a zároveň na koncertech zpíval víc dobových písní, ačkoli písničku z jednoho týdne nahradila příští týden jiná a jen málo z nich zůstalo na repertoáru déle. Jedna z těch, které vydržely déle než většina ostatních, byla „Masters of War“, napsaná během měsíční návštěvy v Londýně. Dylan tam měl hrát roli kytaristy a zpěváka v divadelní hře a využil toho, že může proniknout do britské folkové scény, chodil do místních klubů a učil se od mladých performerů, například Martina Carthyho. Začal psát delší a komplexnější texty a britské písňové formy mu poskytly užitečné vzorce pro jeho tvorbu. „Girl from the North Country“ byla založena na Carthyho verzi „Trhu ve Scarborough“, „Bob Dylan’s Dream“ na „Lady Franklin’s Lament“, „With God on Our Side“ na písni Dominika Behana „The Patriot Game“ a „Masters of War“ na „Nottamun Down“, což byl apalačský pozůstatek záhadné anglické písně, která údajně obsahovala stopy starověkých rituálních her. Jako obvykle to byla krátkodobá fascinace, a když se vrátil do Států, brzy se přesunul k jiným stylům, ale znamenala rozhodující změnu v tom, jak byla jeho hudba poslouchána a vnímána. Stále zkoumal bluesové formy a psal jízlivé rýmované guthriovské monology, ale psal také věci, které se líbily umělkyním Baezové či Judy Collinsové, jež se speciali zovala na britské balady. V listopadu 1962 byla na obálce časopisu Time právě Baezová a uvnitř pětistránkový článek o rozmachu folku. Tón článku byl jako obvykle dost jízlivý, ale jeho závěr byl jasný: folková hudba byla víc než jen nějaký další popový trend. Šlo o společenský fenomén, který vyjadřoval pocity jedné generace. Baezová vysvětluje:
105
Ukázka elektronické knihy