mihotají modré plamínky zákusků. Já jsem je po pravdě moc nejedla, hlídala jsem si figuru, nejčastěji jsem jedla jenom pomeranče. Mé dvorní dámy proti mně nesměly ani pípnout, byly to taky lokajové; jen s Mirošou jsme se občas dohadovali, na jaký film bychom se měli dívat. Pořád chtěl „Cikánský tábor“ s Ljaljou Čjornou.79 V tom filmu probíhal souboj s karabáči, ve kterém se dva Cikáni vzájemně zabijí. Miroša chtěl pokaždé vidět „Tábor“, dokud jsem se nerozzlobila: Už ses na ten svůj „Tábor“ vynadíval dost, nech si vystříhat záběry s Ljaljou a kochej se tím o samotě. Pochopitelně jsem žárlila.
12 Krátce po příjezdu jsme byli pozváni k Ejchemu. Ejche byl tajemník Západosibiřského krajského výboru.80 Jen si představte. Zima. Sibiř. Čtyřicetistupňový mráz, kolem samý les – smrky, borovice, modříny. Úplný zapadákov, tajga, a najednou, uprostřed té zimy a sněhu stojí v hloubi paseky plot a za ním palác zářící odshora dolů světly! Vystoupali jsme po schodech, uvítal nás portýr, uctivě se nám ukláněl, otevřel před námi dveře a my jsme z mrazu vešli rovnou do jižního teplíčka. Vrhli se na nás „lokajové“, tedy promiňte, „obsluha“, pomohli nám se svlékáním, bylo tam teplo jako v létě. Vešli jsme do obrovské vstupní haly zalité světlem. Přímo před námi bylo schodiště pokryté měkkým kobercem, na každém schodu stály zleva i zprava květináče s živými kvetoucími liliemi. Takový přepych jsem ještě nikdy neviděla! Ani u nás v gubernátorské vile. Vešli jsme do sálu. Stěny byly potažené červenohnědým hedvábím, a ty závěsy a prostírání… to se nedá ani vypovědět! Uvítal nás samotný Ejche, byl to vysoký, vyzáblý muž s přísným výrazem, říkalo se o něm, že je to charakterní a vzdělaný člověk, ale s velkopanskými choutkami.
79 Jedná se o film Poslední tábor z roku 1935 režiséra Jevgenije Šnejdera. Hlavní roli sehrála populární herečka cikánského původu Ljalja Čjornaja (1909–1982). 80 Robert Indrikovič Ejche (1890–1940) byl od roku 1925 předsedou Sibiřského krajského výkonného výboru, poté od roku 1929 prvním tajemníkem Sibiřského, resp. Západosibiřského krajského výboru. V letech 1937–1938 lidový komisař zemědělství. Zastřelen v roce 1940.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287391
Serjožovi podal ruku, na mě jen tak zběžně pohlédl – byla jsem pěkně a elegantně oblečená – a jaksi lhostejně mě pozdravil. Okamžitě jsem pocítila, že mnou opovrhuje, dodnes se na to pamatuju. V sále bylo prostřeno jako v carském paláci. Bylo tam několik žen, samé „modré punčochy“, oblečené do tmavých barev, nenalíčené. Ejche nám je představil, i svou ženu Jelenu Jevsejevnu81 ve strohém, velmi dobře ušitém anglickém kostýmku (už jsem věděla, že je to velmi vzdělaná dáma, vystudovala dvě fakulty). Já měla na sobě světlé šaty šeříkové barvy se zlatavým odleskem, odhalenou šíji a ramena (vždycky jsem tvrdila, že žena nemá své tělo schovávat, ale v rámci slušných mezí ho odhalovat – je to přece krásné!), vysoké podpatky, byla jsem přiměřeně nalíčená. Můj bože, jaké srovnání! V jejich očích jsem byla samozřejmě jen vymóděná panička, nicka… V tu chvíli jsem pochopila, proč se na mě Ejche díval s takovým opovržením. U stolu se však snažil být milý, podal mi menu jako první, zeptal se, co si dám, ale já nevěděla, co si z toho všeho vybrat. Tak jsem se přiznala, že nevím… A on mi řekl shovívavě jako dítěti, kterému to chcete zjednodušit, dokonce celkem mile: „Ale já vím. Objednejte si telecí frikasé.“ Tak jsem si to objednala. Ukázalo se, že jsou to průsvitné kousky telecích chrupavek slisované do velkých placek, obalené ve vajíčku a ve strouhance a osmažené. „Tak co, chutná?“ „Ohromně!“ U hostiny se mluvilo o všem možném. Všichni se nás ptali, jak se nám líbí na Sibiři a co říkáme na místní zimu. Že prý je tu velmi sucho, tak se mrazy dají lépe snést – takové ty věci, co se o Sibiři vždycky říkají. Potom muži odešli do sousední místnosti hrát biliár. Mironov podsaditý, mohutný, široký; Ejche vysoký, suchý, hubený. Nejraději bych taky šla hrát biliár, ale viděla jsem, že by se to nehodilo, žádná z žen nešla, všechny seděly v kroužku, samé „modré punčochy“ a mezi nimi jediná já jako pestrý kanárek. Povídaly si a sem tam po mně koutkem oka vrhaly takové vražedné pohledy! Všechny byly určitě vzdělané, možná vystudovaly dvě fakulty jako Jelena Jevsejevna, pracovaly ve straně, velké partajnice.
81 Ejcheho manželka se ve skutečnosti jmenovala Jevgenije Jevsejevna. Jevgenije Jevsejevna Ejche-Rubcovová (1898–1938) byla v roce 1938 zatčena spolu se svým manželem a zastřelena.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287391
Mlčela jsem, do jejich rozhovoru jsem se pochopitelně neměla jak zapojit, ale zaposlouchala jsem se. A víte, ukázalo se, že se jejich řeči od těch našich moc neliší. U nás se pořád řešilo, co kdo nosí, co zahraničního kdo sehnal, co si kdo nechal ušít, a tady – tu a tu jmenovali tam a tam, tu zas někde povýšili, jinou kvůli něčemu sesadili, tamtoho odvolali a na jeho místo nejspíš dosadí tamtu. Celý ten kaleidoskop jmen a příjmení si nepamatuju, ale vzpomínám si, že to znělo jako nějaká hazardní hra – ten vyhrál, ten prohrál, toho sesadí, ten není na správném místě, ta zas na svoji funkci nemá. Nakonec nám díky bohu přinesli seznam filmů. Jelena Jevsejevna vybrala a šly jsme do jejich promítacího sálu. Když jsme se vrátili domů, Serjoža se zeptal: „Tak co?“ Pochopil, že jsem se tam necítila dobře. „Co asi!“ říkám. „Ti mě ani nepovažují za člověka.“ A on mě začal poučovat: „Já jsem ti přece vždycky říkal, aby ses oblékala trochu střídměji.“ Ale sám ty „modré punčochy“ nemohl vystát. „Miluju tě proto, že jsi žena,“ říkával. „A co bych měla být jiného?“ „Nemám rád ženské v čepici, bagančatech a ještě s cigaretou v puse – fuj! Ty se hezky učešeš, a mně se to líbí, vezmeš si něco nového na sebe, a mně se to líbí.“
13 Mironov si přebíral práci, chodil domů pozdě, byl hrozně unavený a začala jsem si všímat, že se nervuje. Dřív, když měl v práci starosti, tak je uměl skrývat, ale teď v něm něco hlodalo. Ta skulinka, v níž se mi občas podařilo zahlédnout jeho druhý život, se začala rozšiřovat a sem tam ke mně něco proklouzlo… Když jsme přijeli do Novosibirsku, Mironovovým zástupcem tam už byl Uspenskij.82 Mironovovi se vůbec nezamlouval. Říkával o něm, že to není člověk,
82 Alexandr Ivanovič Uspenskij (1902–1940) byl v letech 1936–1937 zástupcem velitele NKVD Západosibiřského kraje. V listopadu 1938 se stal lidovým komisařem vnitra Ukrajinské SSR. V roce 1939 byl zatčen a poté zastřelen.
102 Ukázka elektronické knihy