Histiocytární neoplazie a další vybrané velmi vzácné krevní nemoci
8
54. TASSO, M., ESQUEMBRE, C., BLANCO, E., MOSCARDO, C., NIVEIRO, M., PAYA, A. Sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy (Rosai-Dorfman disease) treated with 2-chlorodeoxyadenosine. Pediatr. Blood. Cancer., 2006; 47, p. 612–615. 55. SASAKI, K., PEMMARAJU, N., WESTIN, JR., et al.single case of Rosai-dorfman disease marked by pathologic fractures, kidney failure, and liver cirrhosis treated with single-agent cladribine. Front. Oncol., 2014; 4, p. 297. 56. SIMKO, SJ., TRAN, HD., JONES, J., et al. Clofarabine salvage therapy in refractory multifocal histiocytic disorders, including Langerhans cell histiocytosis, juvenile xanthogranuloma and Rosai-Dorfman disease. Pediatr. Blood Cancer, 2014; 61, p. 479–487. 57. NADAL, M., KERVARREC, T., MACHET, MC., et a. Cutaneous Rosai-Dorfman disease located on the breast: Rapid effectiveness of methotrexate after failure of topical Corticosteroids, acitretin and thalidomide. Acta Derm. Venereol., 2015; 95(6), p. 758–759. 58. WANG, F., ZHOU, H., LUO, DQ., et al. Dermatoscopic findings in cutaneous Rosai-Dorfman disease and response to low-dose thalidomide. J. Dtsch. Dermatol. Ges., 2014; 12(4), p. 350–352. 59. LI, X., HONG, Y., AN, Q., CHEN, J., et al. Successful treatment of Rosai-Dorfman disease with low-dose oral thalidomide. JAMA Dermatol., 2013; 149(8), p. 992–993. 60. DU, J., DING, X., CAI, L., SUN, P., et al. Rosai-Dorfman disease: three difficult-to-diagnose cases. Eur. J. Dermatol., 2010; 20(5), p. 650–651. 61. MEROLA, JF., PULITZER, M., ROSENMAN, K., et al. Cutaneous Rosai-Dorfman disease. Dermatol. Online J., 2008; 14(5), p. 8. 62. LU, CI., KUO, TT., WONG, WR., et al. Clinical and histopathologic spectrum of cutaneous Rosai-Dorfman disease in Taiwan. J. Amer. Acad. Dermatol., 2004; 51(6), p. 931–939. 63. TJIU, JW., HSIAO, CH., TSAI, TF. Cutaneous Rosai-Dorfman disease: remission with thalidomide treatment. Brit. J. Dermatol., 2003; 148(5), p. 1060–1061. 64. RUBINSTEIN, M., ASSAL, A., SCHERBA, M., et al. Lenalidomide in the treatment of Rosai Dorfman Disease – a first in use report. Am. J. Hematol., 2015 Oct 26. doi: 10.1002/ajh.24225. [Epub ahead of print]. 65. ALLIOT, C., CAPIOD, JC., CLAISSE, JF., et al. Sinus histiocytosis of the Rosai-Dorfman type following Hodgkin disease: efficacy of interferon-alpha. Presse Med., 1996; 25(4), p. 171. 66. LE GUENNO, G., GALICIER, L., FIESCHI, C., et al. Dramatic efficiency of pegylated interferon in sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy. Brit. J. Dermatol., 2011; 164(1), p. 213–215.
67. LÖHR, HF., GÖDDERZ, W., WÖLFE, T., et al. Long-term survival in a patient with Rosai-Dorfman disease treated with interferon-alpha. Eur. J. Cancer, 1995; 31A(13–14), p. 2427–2428. 68. PALOMERA, L., DOMINGO, JM., OLAVE, T., et al. Sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy: complete response to low-dose interferon-alpha. J. Clin. Oncol., 1997; 15(5), p. 2176. 69. PALOMERA, L., DOMINGO, JM., SORIA, J., et al. Long term survival in a patient with aggressive Rosai-Dorfman disease treated with interferon alpha. Med. Clin. (Barc), 2001; 116(20), p. 797–798. 70. PULSONI, A., ANGHEL, G., FALCUCCI, P., et al. Treatment of sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy (Rosai-Dorfman disease): report of a case and literature review. Am. J. Hematom., 2002; 69(1), p. 67–71. 71. SILVERS, AR., SOM, PM., MEYER, RJ. Egg shell nodal calcification in a patient with sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy treated with interferon. AJNR Am. J. Neuroradiol., 1996; 17(2), p. 361–363. 72. XIA, JX., JIN, XH., MOU, Y., et al. Combined treatment for cutaneous Rosai-Dorfman disease: a report of 2 cases. Int. J. Clin. Exp. Med., 2013; 6(9), p. 822–827. 73. ALQANATISH, JT., HOUGHTON, K., BOND, M., et al. Rituximab treatment in a child with rosai-dorfman disease and systemic lupus erythematosus. J. Rheumatol., 2010; 37(8), p. 1783–1784. 74. PAGEL, JM., LIONBERGER, J., GOPAL, AK., et al. Therapeutic use of Rituximab for sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy (Rosai-Dorfman disease). Am. J. Hematol., 2007; 82(12), p. 1121–1122. 75. PETSCHNER, F., WALKER, UA., SCHMITT-GRÄFF, A., et al. „Catastrophic systemic lupus erythematosus“ with Rosai-Dorfman sinus histiocytosis. Successful treatment with anti-CD20/rituximab. Dtsch. Med. Wochenschr., 2001; 126(37), p. 998–1001. 76. NAMOGLU, EC., HUGHES, ME., PLASTARAS, JP., et al. Management and outcomes of sinus histiocytosis with massive lymphadenopathy (Rosai Dorfman Disease). Leuk. Lymphoma, 2020 Apr; 61(4), p. 905–911 77. UTIKAL, J., UGUREL, S., KURZEN, H., et al. Imatinib as a treatment option for systemic non-Langerhans cell histiocytoses. Arch. Dermatol., 2007; 143, p. 736–740. 78. GEBHARDT, C., AVERBECK, M., PAASCH, U., et al. A case of cutaneous Rosai-Dorfman disease refractory to imatinib therapy. Arch. Dermatol., 2009; 145, p. 571–574. 79. ABLA, O., JACOBSEN, E., PICARSIC, J., et al. Consensus recommendations for the diagnosis and clinical management of Rosai-Dorfman-Destombes disease. Blood, 2018; 131(26), p. 2877–2890.
86 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287307
9 Syndrom Schnitzlerové Zdeněk Král, Zdeněk Řehák, Zdeněk Adam
9.1 Přehled Nemoc je řazena do skupiny monoklonálních gamapatií, ale také mezi autoinflamatorní choroby. V letech 1972 a 1974 poprvé popsala francouzská kožní lékařka Liliane Schnitzlerová pět pacientů s chronickými neinfekčními horečkami, chronickou kopřivkou (urtikariální vaskulitidou), spojenou s bolestí kostí, svalů a kloubů. Následující vyšetření těchto pacientů odhalilo kostní změny (hyperostózu), lymfadenopatii a přítomnost monoklonálního imunoglobulinu třídy IgM [1–3]. V té době se jednalo o novou klinickou jednotku neznámé etiologie, a ta byla pojmenována po autorce prvního popisu v anglické literatuře jako „Schnitzler’s syndrome“. Protože se jednalo o francouzskou lékařku, tak budeme používat názvu syndrom Schnitzlerové, i když dnešní mladé ženy vdané za cizince si příponu -ová nedávají, takže by bylo asi přijatelné používat i termínu Schnitzler syndrom. Diskusi o překladu necháme jazykovědcům a v dalším textu budeme používat termínu syndrom Schnitzlerové. Zásadním laboratorním znakem této nemoci je přítomnost monoklonálního imunoglobulinu typu IgM, výjimečně ale také typu IgG a zcela výjimečně i IgA. Dominantní úlohu v rozvoji základních zánětlivých rysů této nemoci má však interleukin 1β. Zatím zůstává záhadou, jaký je vztah zvýšené koncentrace interleukinu 1β a monoklonálního imunoglobulinu [4–6]. Pro nemocné s touto chorobou nebyl dlouho dostupný žádný účinný lék, a tak velmi trpěli. Antihistaminika a imunosupresivní léky nebyly u těchto pacientů účinné, protizánětlivé léky jen tlumily bolest a přechodně snižovaly horečku. Pouze vysoké dávky glukokortikoidů mírnily příznaky nemoci, ale na druhé straně vyvolávaly známé nepříjemné projevy dlouhodobého podávání vysokých dávek glukokortikoidů. Teprve až se v roce 2005 do klinické praxe dostaly léky blokující cíleně účinek interleukinu 1 (anakinra), bylo možné ve většině
případů zcela odstranit příznaky této nemoci, či příznaky alespoň zmírnit [5, 6]. Monoklonální gamapatie typu IgM, provázející syndrom Schnitzlerové, se asi u 15–20 % pacientů při dlouhodobém sledování transformuje v maligní lymfoproliferativní onemocnění [7]. Pak by měli být tito nemocní léčeni postupy běžnými pro uvedené lymfoproliferativní onemocnění. Proto jsou pacienti se syndromem Schnitzlerové většinou léčeni a sledováni hematoonkology. Dříve při nedostupnosti účinné léčby byli tito pacienti při dlouhodobém průběhu nemoci poškozováni depozity AA-amyloidu, protože chronický zánětlivý proces vedl k dlouhodobě zvýšené koncentraci amylopeptidu-A, který se ukládal ve formě AA-amyloidu [8, 9]. A někdy se nemoc projevila také lymfadenopatií [10]. V roce 2008 jsme popsali první případ v České republice, který byl úspěšně léčen preparátem anakinra [11] a postupně přibývali další pacienti [12]. Kam zařadit syndrom Schnitzlerové? Na hematoonkologická pracoviště tyto pacienty přivádí přítomnost monoklonálního imunoglobulinu (M-Ig) a případně průkaz amyloidu. Přítomnost M-Ig je důvodem, proč je syndrom Schnitzlerové řazen do velké skupiny nemocí, nazvané „monoklonální gamapatie“ a někteří hematologové je řadí do skupiny monoklonálních gamapatií s kožními projevy (monoclonal gammopathy of cutaneous signifikance). Zásadní role interleukinu 1 v etiopatogenezi příznaků této nemoci zase vede k řazení této choroby do skupiny „autoinflamatorních chorob“. Tato skupina chorob představuje nejmladší skupinu nemocí, a proto v diskusi připomeneme velmi stručně a orientačně i základní choroby z této skupiny. Cílem tohoto stručného připomenutí autoinflamatorních chorob je dosáhnout lepšího pochopení variability klinických projevů syndromu Schnitzlerové i variabilitu léčebných odpovědí a pomoci při diferenciální diagnóze, protože některé ze
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287307
Histiocytární neoplazie a další vybrané velmi vzácné krevní nemoci zmíněných autoinflamatorních chorob je nutno mít na mysli při diferenciální diagnostice tohoto syndromu.
9.2 Obecná charakteristika autoinflamatorních chorob
9
Je již tomu mnoho desetiletí, co byly definovány autoimunitní choroby, neboli choroby způsobené tvorbou autoprotilátek, poškozujících organismus. Tyto autoprotilátky pak slouží jako základ diagnostiky autoimunitních chorob. Ale teprve relativně nedávno, koncem devadesátých let minulého stolení, byla definována nová kategorie patologických stavů, autoinflamatorní choroby. Jsou způsobené změnami vrozených imunitních reakcí. Zatímco autoimunitní nemoci jsou způsobené poruchou tolerance a zprostředkovány protilátkami, eventuálně buněčnými reakcemi, namířenými proti vlastním tkáním, u autoinflamatorních chorob jsou základním mechanismem opakovaná vzplanutí zánětu. Tento zánět není spouštěn infekcí, ale vychází z porušených mechanismů regulace zánětlivé reakce, většinou spočívá v poruchách reakcí vrozené imunity. Jedna skupina autoinflamatorních chorob je již molekulárně definována. Jednotky, které jsou řazeny do této skupiny, jsou důsledkem mutace jednoho genu. Druhá skupina autoinflamatorních chorob zatím jednotně definované molekulárně-biologické znaky nemá, ale podle všech ostatních znaků do kategorie autoinflamatorních chorob jednoznačně patří. Vrozené monogenní autoinflamatorní choroby se začínají projevovat v dětství, mnohdy časně po porodu. Stejné či podobné mutace mohou vzniknout de novo v průběhu embryonálního života. Autoinflamatorní choroby mohou mít podle své povahy a dalších doplňujících vlivů časnou postnatální manifestaci, ale i opožděné klinické projevy objevující se až v dospělosti. Porucha mechanismů vrozené imunity, většinou doprovázená zvýšenou produkcí a špatnou regulací prozánětlivých cytokinů, způsobuje podobné klinické příznaky: ataky horeček, často periodických, bolesti kloubů, strukturální změny kostí (hyperostózy, osteosklerotická ložiska) spojené s bolestmi kostí a změny na kůži. Autoinflamatorní choroby jsou provázeny zvýšenými humorálními (biochemickými i hematologickými) známkami zánětu [13–25]. Při přehlédnutí charakteristiky těchto nemocí je zřetelné, že příznaky se mnohdy prolínají, opakují a je pravděpodobné, že poznání této kategorie nemocí se bude postupně rozvíjet a budou přibývat molekulárně definované nemoci,
podobně jako je tomu v případě myeloproliferativních chorob. Syndrom Schnitzlerové je řazen zatím do skupiny získaných autoinflamatorních chorob, zatím bez jasně definované molekulární podstaty této nemoci, a proto pro stanovení diagnózy používáme tzv. štrasburská kritéria. V průběhu následujících let bude jistě odhaleno více z molekulární biologie této získané nemoci, a to jistě povede i ke změně terminologie. Popis těchto autoinflamatorních chorob jsme uvedli v časopisu Vnitřní lékařství [12]. Většina z nich se manifestuje v dětském věku. Ve věku dospělém se ze skupiny autoinflamatorních chorob manifestují dvě, a to Stillova nemoc dospělých a syndrom Schnitzlerové. Přehledem nejznámějších hereditárních a dvou získaných autoinflamatorních chorob v tabulce 9.1 chceme ilustrovat podobné rysy těchto nemocí, byť se některé nemoci vyskytují ve velmi mladém věku, zatímco syndrom Schnitzlerové a Stillova nemoc jsou choroby věku dospělého. A všechny tyto choroby mají podobnou léčbu – blokádu aktivity interleukinů, nejčastěji interleukinu 1. Zde tedy uvádíme jen jejich přehled a způsob léčby. V samostatném odstavci zmíníme jen Stillovu nemoc dospělých.
9.3 Syndrom Schnitzlerové Syndrom Schnitzlerové je choroba, která v mnohém připomíná geneticky definované autoinflamatorní nemoci, ale manifestuje se až ve věku dospělém. Má hodně podobných příznaků se skupinou nemocí zvanou „cryopyrin associated periodic syndrome“ (CAPS). Kostní změny u syndromu Schnitzlerové se podobají kostním změnám popisovaným u dětí při „deficiency interleukin-1 antagonist“ (DIRA). U některých případů syndromu Schnitzlerové byla analyzována mutace genu NLRP3 a byl prokázán somatický mozaicismus genu NLRP3 v linii myeloidních buněk [27–29]. Také u jednoho z našich pacientů byl prokázán polymorfismus v genu NLRP3. Tyto první výsledky signalizují, že syndrom Schnitzlerové bude v průběhu let molekulárně-biologicky definován. Je zřejmé, že podobnou variabilitu závažnosti průběhu, jakou vidíme u CAPS syndromu v dětství, můžeme vidět i u syndromu Schnitzlerové v dospělosti. Vysvětlujeme si tím rozdílnou intenzitu léčebné odpovědi na anakinru u našich pacientů [30–32]. U čtyř z pěti demonstrovaných pacientů anakinra úplně odstranila příznaky nemoci, zatímco u jednoho pacienta s polymorfismem v genu NLRP3 došlo jen k výraznému ústupu potíží, ale ne k jejich úplnému vymizení.
88 Ukázka elektronické knihy