1942
15. dubna jsme odjeli vlakem do Káhiry, kde jsme se na několik dní ubytovali v malém hotelu. Hotel patřil české rodině, která v Káhiře žila již mnoho let. Naši průvodci nás vzali do mešit a rovněž do zoologické a čínské zahrady. Poté jsme se vypravili na obhlídku pyramid a sfingy v Gíze, kde jsme se nechali vyfotografovat na hřbetě velblouda. Vystoupal jsem na vrchol Cheopsovy pyramidy. Zvládl jsem to za 16 minut a vyhrál jsem tak závod o to, kdo bude na vrcholku jako první. Poté, co jsme s průvodcem navštívili Memfis a Sakkáru, jsem se ještě víc těšil na prohlídku Luxoru a Asuánu. Cesta vlakem do Luxoru byla ubíjející. Do vagonů okny pronikal písek, bylo horko a dusno, vzduch připomínal rozpálenou pec. Hned druhý den poté, co jsme
Na vrcholku Cheopsovy pyramidy. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287157
1942
dorazili do cíle, jsme poznali, že teploty v této oblasti jsou ještě vyšší, než jsme předpokládali; že mohou vystoupat až na 55 °C. Výlety jsme mohli podnikat pouze ráno nebo pozdě odpoledne. Náš hotel se nalézal nedaleko Nilu. Dostal jsem prostorný pokoj s postelí zahalenou moskytiérou. V noci nešlo usnout na delší dobu. Horký vzduch se ani nepohnul a všude lezla spousta chameleonů. Všichni spali při otevřených oknech a rozsvícených lampách. Klimatické podmínky a záplava nových zážitků a vjemů způsobovaly napětí a únavu, fyzickou i duševní. Přesto to ale stálo za to. Stihli jsme navštívit Údolí králů, Tutanchamonovu hrobku, chrámy v Karnaku a Thébách, jakož i Asuán s lomy na žulu, kde byly lámány a opracovávány obelisky. Náš průvodce nám chtěl ještě ukázat další chrám v Karnaku, ale to by znamenalo, že se vrátíme do hotelu až k poledni. Jednomyslně jsme se shodli na tom, že tam nepůjdeme. Snášet to nesmírné vedro bylo nad naše síly. Někdo z nás dokonce egyptskému průvodci řekl, ať si nechá svoje staré kameny, my dáváme přednost sněhu! Luxor na večer působil živým dojmem, pro vojáky tam bylo mnoho atrakcí a všelijakých představení a místní průvodci byli ochotni pro naše obveselení zařídit prakticky cokoli. Po chvíli smlouvání jsme se všichni vypravili zhlédnout za dozoru nepříliš přísné matky domácí vystoupení mladé břišní tanečnice. Kdosi dokonce prohlásil, že ona podívaná byla tím největším objevem, který pro něj
Jízda na velbloudech ve stínu pyramid, zleva Kotlín, Kratochvíl a Pakan. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287157
1942
Luxor přichystal! Následně jsme zajeli do Asuánu, abychom si tam prohlédli impozantní Velkou přehradu na Nilu a na jednom z říčních ostrovů navštívili Zahradu lorda Kitchnera. Podle cedulí i našeho průvodce bylo fotografování zakázáno, nicméně malý bakšiš postačil na to, aby náš průvodce předstíral, že nic nevidí. Nakonec jsme ale už měli všeho až po krk. Příliš mnoho chrámů, hrobů a kamenů, a také příliš mnoho písku a příliš velké horko. Byli jsme srozuměni s tím, že se vracíme do civilizace a nasedli jsme na vlak zpět do Káhiry. Poslední den dovolené, když jsem procházel rušnými obchodními uličkami, jsem za peníze, které mi ještě zbyly v kapse, koupil zlatý prsten a nechal na něj vyrýt své iniciály. Zatímco rytec pracoval, postával jsem u jednoho z nesčetných zlatnických stánků. Přitom jsem byl svědkem výjevu, jaký jsem do té doby nikdy nespatřil: zahalené ženy nakupující a prodávající s přirozenou grácií a zcela svobodně zlaté přívěšky a amulety. Největší obtíží v Káhiře bylo udržet si od těla chlapce živící se čištěním bot. Byli schopni člověku jeho boty či polobotky zašpinit jenom proto, aby mu je mohli za pár piastrů opět vyčistit. Čtvrť červených luceren byla pod dohledem armády a jejích zdravotnických jednotek. Bylo to neobyčejně rušné místo. V naší skupince jsme měli šest fotoaparátů a mohli jsme tedy řadu pamětihodností naší nezapomenutelné dovolené zvěčnit na fotografiích. Já jsem si fotoaparát vypůjčil od por. Hlubíka (vrátil jsem mu ho až po válce). 3. května nadešel čas vrátit se do našeho nového tábora v Palestině, do Bath Galim nedaleko Haify. Na papíře náš lehký protiletadlový pluk existoval již několik týdnů. Ve skutečnosti jsme ale většinou vykonávali strážní službu a prováděli rutinní nácvik. Toho všeho jsme už ale měli dost. Téměř každý večer jsem chodil do Haify do kina, kavárny a podobně. Koncem května se nám donesly zprávy, že byl v Praze postřelen říšský protektor Heydrich (zemřel 4. června na následky poranění). Počátkem června jsme dostali čtyři kanóny Bofors Mk.III, o nichž jsme mluvili jako o „kanónech ack‑ack“. Pojmenování odkazovalo k písmenům A‑A, vyslovovaným jako „ack‑ack“, jimiž spojaři za první světové války označovali protiletadlové (anti‑aircraft) zbraně. Tehdy započal výcvik se vším všudy. Během několika dní jsme se naučili nové zbraně slušně ovládat. Dodávky dalších kanónů Bofors, na nichž závisela plná bojeschopnost našeho pluku, však stále vázly. Výcvik proto musel probíhat po skupinkách. Přišla výzva, aby se dobrovolníci hlásili k výcviku na motorizované spojky. Nechal jsem se zapsat, vždycky jsem toužil po tom jezdit na motorce. Když jsem 100 Ukázka elektronické knihy