Žijeme v době, kdy je téměř všechno okamžitě online – fotografie, obrazy, záznamy na sociálních sítích – do jisté míry jde o deníkové záznamy třetího tisíciletí. Neztrácí se v tom jisté kouzlo fotografie? Nebo naopak ožívá jiné? Myslím, že to skutečně zbavuje fotografii jedné vrstvy mystičnosti. Magie procesu a vlastně i skutečnost, že má člověk omezené možnosti a fotek nemůže udělat tolik. Je třeba jinak uvažovat, hodně si představovat. Analogovou fotografii považuju za totální mystérium. Klasickou školou jsem odkojená natolik, že ani když fotím digitálem, tak se na to vůbec nedívám, dokonce do té míry, že to můžu mít špatně naexponovaný. Měla bych si to korigovat hned, ale přijde mi to nepatřičný. Je to prostě jiná disciplína. Dneska hraje daleko větší roli selekce, i ve smyslu, že naopak často chybí. Dobrá fotka se pozná vždycky, ale na to, kolik jich vzniká, je těch opravdu dobrých zatraceně málo. Pořád přichází nové trendy a tendence, ale přitom jsou si ty fotografie strašlivě podobné. Je mnohem těžší individualizovat si rukopis. Neříkám, že nemožné, ale vyžaduje to obrovskou vůli a nasazení, zejména při editování, a tím nemyslím postprodukci, to je podle mého názoru slepá ulička. Strašně důležitá je vědomá složka procesu. Jsou lidé, kteří vlastně neumí udělat blbou fotku, ty to mají fajn. A není jich málo. Mají cit pro atmosféru a vyhmátnou to tak, že je to tam skoro vždycky. To je pak radost se na to dívat. Druhá věc je, jestli z toho může vzniknout něco trvalejšího než jenom sled krásných fotek. Jestli by člověk chtěl mít doma takovou knížku. To je veliká otázka. Určitě si ale nemyslím, že by měl kvůli těmto médiím snad nastat konec fotografie nebo něco podobného, to se vytříbí. To, že drtivá většina lidí má šílenou potřebu vyfotit krásnou kytku a západ slunce, je jejich plné právo. Nebo večeři. Nebo večeři. Proč ne. To prostě tak je. Ale i na Instagramech pak poznáte, když to tam někdo má. Ale lidi si občas pletou dvě věci – fotit krásný věci a mít krásný fotky. To je jedna z velkých pastí ve fotografii. Marie Tomanová v jednom z rozhovorů v tomto čísle říká, že momentálním trendem v New Yorku je focení na analog a následný převod do digitální podoby a umístění na Instagramu.
100 — 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287048
Tenhle proces přesně kopíruju. Dnešní doba nabízí zajímavé technologické možnostmi, ale občas nebezpečné. Určitě. Já jsem se do smyčky, kdy mi začalo velmi záležet na tom, jak budou lidi reagovat na mé fotky, dostala ve chvíli, kdy jsem byla uzavřená doma a starala se o maminku. Což trvalo skoro tři roky. Tehdy jsem si udělala facebookový profil a strašně mi záleželo na tom, kolik budu mít lajků. Předtím mi to bylo jedno, stejně jako potom, ale v době této totální izolace jsem to nutně potřebovala. Trochu mě děsí, že jsou mladí lidé, kteří mají celou kariéru postavenou na tom, jestli přijde ohlas, sdílení, nebo ne. A když se to nestane dostatečně rychle, tak ji pověsí na hřebíček, protože nedostali to, co očekávali. Fotografů je obecně strašně moc a je to vlastně pro veřejnost nezajímavá profese. Daleko populárnější než fotografové svého času bývali ti, co hlásili počasí. To bývaly totální superhvězdy. Dneska už to asi přešlo, ale to, že je někdo slavnej fotograf, je vyloženě menšinová záležitost. V předmluvě ke knize Černé roky říkáte: „Dlouhá léta jsem za sebou táhla síť plnou ryb. Leklých i živých, síť plnou haraburdí a pokladů. Často jsem udělala tři kroky dopředu, dva zpátky.“ Ve svém archivu jste ponořená pořád – už se alespoň pohybujete pouze dopředu? Snad ano. (smích) Pořád se nesu na velkých emocionálních vlnách, zejména co se týče hodnocení vlastní práce. Pohybuje se od totálního nadšení po naprosté odmítnutí, až se to po čase usadí v módu, že snad dobrý. Ten citát se týkal spíš určitých životních kopanců, ale na to už jsem přece jenom trochu stará. (smích) Výkyvy nejrůznějšího druhu mívám samozřejmě do dneška, na emoční stabilitu se moc spolehnout nemohu, ale co se týče hlubokého pocitu stran fotografie, tak ten mám snad už nějak ustálenej. Že jako asi jo. Zřejmě to nebylo úplně zbytečný a snad ani do budoucna nebude. Snad už vím, co dělám. vydáno ve Full Moonu #111–112, 2020
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287048
znamení tam vždycky někde jsou ROZHOVOR BARRY ADAMSON (UK)
Když se během nahrávání alba Push the Sky Away a následného světového turné ocitl Barry Adamson znovu mezi The Bad Seeds, šlo o svého druhu událost, alespoň ve světě věrných fanoušků Nicka Cavea. Adamson byl totiž jedním ze zakládajících členů Caveova souboru a jeho basa do velké míry zvuk prvních alb The Bad Seeds určovala. Na sklonku osmdesátých let odešel na sólovou dráhu. Kromě famózních písňových desek jako například Soul Murder či As Above, So Below nebo prozatím poslední Know Where to Run z roku 2016 se podílel také na velkém množství soundtracků, mimo jiné ke snímku Davida Lynche Lost Highway. Právě spojení obrazů a tónů je jedním z jeho hlavních témat, před několika lety začal rovněž s natáčením vlastních krátkých filmů, se kterými se dostal až do Cannes. V letošním roce si Barry Adamson připomíná těžko uvěřitelné výročí čtyřiceti let na scéně, které bilancuje výběrová kompilace Memento Mori. O obrazech, znameních a inspiraci. Začněme kompilací Memento Mori, podle jakého klíče jsi skladby vybíral? Tohle je samozřejmě vždycky složité, během těch čtyřiceti let – to zní hrozně, co? – jsem vydal spoustu skladeb, tudíž ten výběr musel být logicky komplikovaný. Ale nakonec jsem se rozhodl dát dohromady úplně nové album, desku, kterou zatím nikdo neslyšel. Chtěl jsem, aby na sebe skladby navazovaly a udržovaly posluchačovu pozornost. Samozřejmě je třeba si při podobné činnosti dávat pozor i na to, aby dávaly smysl jednotlivé strany alba, ale hlavně bych rád, aby si lidi, z nichž někteří mou práci dobře znají, říkali: Jo, tahle je skvělá a tahle taky, na tuhle jsem zapomněl a tak podobně. A samozřejmě doufám, že se deska dostane i k lidem, kteří mě zatím neznají. Ale to by chtěl asi každý, kdo bilancuje. Máš pocit, že bys díky této kompilaci mohl získat nové publikum? To bych samozřejmě moc rád. Co my víme, svět je dnes plný změn, dějí se věci, o kterých se nám před několika málo lety ani nezdálo, tak proč bych nemohl být trochu
102 — 103 Ukázka elektronické knihy