Nastalo souhlasné ticho. „Ty jsi byla v neděli u zpovědi, neříkal ti Filip něco?“ obrátil se Karel na Marii. „Na nic jsem se neptala, normální zpověď. Ale svědek stejně ne smí nic říct. Bylo mu líto, že máma umřela tak brzy. Měl pocit, že je stále plná síly… A ty bys měl s bráchou občas zajít do kostela,“ odvedla řeč a otočila se na Karla. „Bratři přijdou, jen když někdo umře, tak to farář řekl.“ „Nemá mě rád kvůli Jaruně,“ ozval se Karel, ale vzápětí toho lito val. Byl rád, že to žádný ze sourozenců nekomentoval. Chvilku mezi nimi viselo ticho. „Nemůžeme nic prodat, to je blbý!“ řekl Jan trpce. Marie se na něho překvapivě podívala. „Nechápu, proč jste tak podělaný! Nevěříte si. Proto asi táta udě lal to, co udělal. Já vám vždycky říkala, že nic nechci, a to platí. Táta mi nařídil, abych vystudovala práva a naučila se, jak ochránit náš majetek. Nechtěla jsem do Prahy, ale tenkrát, to jste drželi hubu. Ani jeden jste se mě nezastal… Až tam mi došlo, že měl otec pravdu. A teď je to můj úkol. Vystuduju.“ „Proč mi táta nevěřil?“ zeptal se Karel sám sebe. „Mám z vás nej víc zkušeností… V hospodě mi už říkají mlynáři.“ A znovu se napil. „Ty už přestaň chlastat… a hlavně se ožeň. Ženskou máš, tak ne buď srab! Bude vám na mlýně líp.“ Pak se otočila na Jana a dodala. „Máminy sukně už se držet nemůžeš, tak se taky postav na vlastní nohy.“ Jan neřekl ani slovo, ale Karel vypěnil: „Nedělej nám tu, že jsi se žrala všechnu moudrost! Sama už máš naběháno, a chlapa nemáš!“ „Mám,“ odsekla Marie se stejnou razancí. Její odpověď měla pro bratry podobnou váhu jako zpráva o závěti. Nezmohli se ani na slo vo. Vzala láhev a nalila do tří sklínek.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286698
(35)
23. únor 1948 — Sníh v Praze byl už třetí den špinavý. Tak tomu bývalo vždycky. Na Žižkově už druhý den. Asi to bylo blízkostí nádraží, které sem posílalo saze z komínů lokomotiv od rána do večera. Ale lidem v uli ci, kde měl Hans Schneider krámek s potravinami, to bylo jedno. Věděli, že Žižkov nejsou žádné lázně, tak co. Atmosféra v ulici se změnila, bylo po volbách, lidé si zvykli i na nový nápis nad roletou: Konzum. V krámě bylo všecko jako za Hanse, ale ten byl odsunut a Jindřichovi už nemohl nikdo nic zazlívat. A paní Hana, to byla přece Češka z Karlína, to věděli. Jen netušili, jaké ji poslední dny sužují starosti. Do měsíce se měla rozhodnout, zda využije nabídky k odjezdu do Německa. Hans Schneider žil v malém městečku blíz ko Norimberka a jeho dopisy, aby za ním Hana s Jindřichem přijeli, byly stále naléhavější. Život v ulici se však do starých pořádků vrátil jen zdánlivě. Výsledky voleb ovlivňovaly atmosféru v celém městě. Vpodvečer, když Jindřich doplňoval v krámku zboží, zaslechl z rádia neočekávanou zprávu: „Započala vládní krize. Demisi podalo dvanáct členů vlády. Probíhají vzrušená jednání. Padne vláda? Dnes večer se několikatisícový dav převážně mladých lidí vydal směrem na Pražský hrad podpořit prezidenta Edvarda Beneše. Je 23. února 1948. Začíná boj o republiku.“ „Slyšíš to?“ zavolal od pultu Jindřich na Marii, která se učila. „Tomu se musí zabránit,“ řekla rozhodně. Zavřela učebnici, doběhla k rádiu a zesílila zvuk. Po krátkém přerušení byl slyšet praskot a vzápětí pokračoval jiný reportér: „Na Hrad přijíždějí další ministři. Je přítomen i předseda vlády… To znamená, že první požadavek našeho lidu, aby zrádci a rozvratníci odešli z vlády, bude brzy splněn. Doktor Zenkl, Drtina a spol. se ocitli definitivně mimo vládu i mimo Národní frontu.“ Byla to ukázka převzetí moci v přímém přenosu. Z rádia se ozval bouřlivý potlesk lidu. „Jdu tam!“ rozhodla Marie.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286698
Kolem půl sedmé večer se Nerudova ulice zaplnila studenty pro testujícími proti rozhodnutí prezidenta republiky. Studenti se vydali na Hrad. Policejní složky se jim v jejich postupu snažily zabránit. Hádky, křik, obušky. „Rozejděte se!“ Povely a rány! Nevybíravý způ sob represe napřed studenty překvapil, ale okamžitě je vydráždil k ještě silnějšímu odporu. „Nestrkejte do mě. Tlučte si svoje děti, sprosťáci!“ křičel vysoký student, když dostal ránu pendrekem. Nad hlavou držel ceduli s ná pisem: Neustupujte nátlaku komunistů! Zradili nás. Mladý reportér z rozhlasu se skryl v pootevřených vratech staré ho domu. Vzrušeně a s přičinlivostí snaživého služebníčka popiso val ze svého bezpečí, co vidí: „Asi tisíc studentů, většinou reakčních živlů, se v šestnáct hodin shromáždilo na Karlově náměstí. Odtud zamířili přes Karlův most k Pražskému hradu. V Nerudově ulici, která je až do poloviny zaplněná, se jim v cestu postavil oddíl SNB. Studenti jeho příslušníky neurvale napadají. Křik, hádky, osobní bitky. A toto se odehrává ve stejnou dobu, kdy na Staroměstském náměstí očekávají občané Klementa Gottwalda!“ Jeden ze studentů, který útržky reportáže slyšel, vrata přibouchl, a snaživý reportér tak na okamžik ztratil kontakt s realitou. Za pár vteřin vrata do ulice opatrně otevřel a pustil do éteru další věty: „Reakční živly napadají ochránce svobody opravdu nevybíravě…“ Ale víc už mladý redaktor říci nestačil, od studenta s knírkem totiž dostal ránu pěstí a byl znovu zatlačen za vrata. „Rozejděte se!“ uslyšeli studenti z amplionu. Mladá fotografka, která se snažila zaznamenat, jak esenbáci pen dreky napadají skandující studenty, byla odměněna ránou, až jí fo tografický aparát vylétl z ruky na dlažbu. „To zaplatíš, sprosťáčku!“ Rozvášněný mladík ze Sboru národní bezpečnosti, uspokojen svým výkonem, jí přístroj rozšlápl koženou botou. „Hajzle!“ zakřičela.
100 Ukázka elektronické knihy