„A co takhle pomstu?!“ Huu! V ten moment nastalo hrobové ticho. Byl by slyšet i špendlík, kdyby upadl na dřevěnou podlahu. „Máte pravdu,“ šeptla po chvilce ticha a podívala se Kjelssonovi do oči. „Ano, je to pravda. Můj otec žil pro pomstu.“ „Co-že?“ špitla Lana. Skoro tomu nechtěla věřit. „Neznala jsi mého otce. Přistěhovala ses do Vindeby před šesti roky…“ „…před pěti,“ upřesnila Lana. „Letos to bude šest let, ale to je jedno.“ Pousmála se a napila se čaje. „Je možné, že by Isabel chtěla uskutečnit dědečkovu pomstu?“ zeptal se Kjelsson. „Myslím, že o historii mé rodiny nic neví. Je hodně uzavřená a zajímá se jen o sport.“ „O sport? O jaký sport?“ „Lyžování.“ „Aha.“ „Jaký sport jste měl na mysli, detektive? Nějaký silový?“ „A-ano.“ „Myslím, že by Isabel nikomu neublížila,“ podotkla, ale její pohled stranou vypovídal o menších pochybnostech. „To nebylo moc přesvědčivé, paní Sandrik.“ „Stalo se něco v minulosti?“ zeptala se Lana. „Ve škole měla problémy s jednou spolužačkou. Několikrát se poprali,“ odvětila Gisela.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286633
„Nemusí to nic znamenat, ale…“ „…opravdu se nemohla dozvědět nic o dědečkově pomstě?“ zeptal se Kjelsson. „Nemohla, musela by…“ „…co by musela?!“ vyhrkl Kjelsson. „Můj otec, než umřel, zanechal po sobě dva deníky, ve kterých se několikrát o pomstě zmínil,“ přiznala paní Sandrik. „Máte je?“ „Ano.“ „Mohu je vidět?“ „Dojdu pro ně,“ odvětila a odešla do jiné místnosti. Za nějakou dobu se paní Sandrik vrátila. V ruce držela jen jednu knihu. „To je ono?“ zeptal se Kjelsson. „Ne, tohle je kniha mrtvých,“ odvětila. Huu! „K čemu máte knihu mrtvých?“ zeptal se detektiv. „Je po otci, já jí nečetla.“ „Určitě?!“ „No, několikrát jsem do ní nahlédla, ale je nebezpečné si zahrávat s temnými silami.“ Kjelsson se podíval na Lanu. „Můj otec byl podle svých deníků posedlý hledáním příbuzných rodu Rossvik, aby zaplatili za smrt sestry jeho babičky.“ „A kde jsou ty deníky?“ „Jsou pryč.“ „Isabel,“ vyhrkl Kjelsson.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286633
„Přes svou smrtí mě otec požádal, abych vytrvala v hledání, ale já jsem nechtěla žít pomstou,“ dodala paní Sandrik. „Ty deníky jste schovala.“ „Ano.“ „A Isabel na ně přišla.“ „Najdeme ji, než bude pozdě,“ pronesla Lana a snažila se svým hřejivým pohledem Giselu trochu uklidnit. „Možná chtěla najít svého otce,“ vstoupil do toho znovu Kjelsson. „Svého otce?“ udivila se paní Sandrik. „Každému dítěti se jednou zasteskne po jednom z rodičů, obzvláště, když žije jen s jedním a o druhém neví.“ Lana se na něho podívala, jako by měla pocit, že tím něco naznačuje. „Isabell svého otce nikdy nepoznala,“ dodala paní Sandrik. „To možná vysvětluje, proč vám prohledávala věci, když se o něm nic nedozvěděla, od vás,“ řekl Kjelsson. „Jednou se mě zeptala, proč nemá otce, jako ostatní děti. Řekla jsem, že jsme se rozešli ještě před jejím narozením, což byla pravda.“ „Nebyl to cizinec?“ „Ne, říkal, že je Dán.“ „Aha.“ Rozhovor přerušila pauza pro čaj. „Ten čaj je velmi dobrý,“ poznamenal Kjelsson. „Je to lesní směs. Lesní jahody, ostružiny. Čerstvě natrhané a usušené.“ „Opravdu mi chutná,“ dodal. Na chvilku se odmlčel. Byl si vědom, že probudil dávno zapomenuté vzpomínky.
Ukázka elektronické knihy