Provázení traumatem P RO F I L
VANCE VREDENBURG
alespoň kulturně. Můžeme lidi vzdělávat, aby brali ohled na biodiversitu. Pro zavedení změn je to velmi důležité. Nevím, jestli je možné najít klid. V životě se špatné věci stávají, to už jsem zjistil, ale vždy jsem si myslel, že je možné to změnit. Při vymírání nezůstane nic, co by se dalo spravit. Možná je to zásadní lekce o bezmoci, ale nikdy jsem se z ní nepoučil. Zkouším přesvědčit sám sebe, že i když nevím co, musí existovat něco, co můžeme udělat. Možná najdeme cestu a neztratíme všechno. Říkám si, že se musím rychle naučit, co mohu udělat právě teď. Uvažuje tak celá vědecká komunita. Je to taková krize, že vědecká komunita je ochotna dělat věci, které jsme před deseti lety nebyli ochotni dělat. Podstupujeme větší riziko. Věda je flexibilnější. Před pár lety jsme si mysleli, že pokud z práce nezískáme vědecké výsledky, ztrácíme čas. Teď si myslíme: „Kašlat na to, stejně to uděláme.“ Potřebujeme agentury, které budou financovat vědu, aby mohla být flexibilnější. Cítím tlak, který narůstá, jak se blíží termín odevzdání mé další zprávy. Musím vydat rukopis, jinak bude výzkum ukončen. Tlak je neuvěřitelný. Neměl jsem tušení, kolik tlaku je na mou práci vyvíjeno. Zdá se mi, že i kdybych se desetkrát naklonoval, abych udržel tempo, stejně by to nestačilo. Vymírání je opravdu všude. Nedokážu dostatečně zdůraznit, jakou zodpovědnost to na mě klade. Někdy se vzbudím ve tři ráno a přemýšlím, co všechno musím udělat, aby můj výzkum pokračoval. Není to kvůli kariéře – na té nezáleží. Je to pocit zoufalství a pocit, že musíme něco udělat! Je to poslední doušek vzduchu a ty musíš udělat všechno, co dokážeš, jinak se už nikdy nad hladinu nevynoříš. Nejsem v tom sám, platí to pro všechny v mém oboru. Nikdo nechce takhle žít celý život. 4 80
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286622
4. kapitola: 16 varovných signálů odezvy na vystavení traumatu
Pocit, že nikdy nemůžete udělat dost To není pocit, to je pravda. Když to neudělám, nebude to udělané, a jestli to nebude udělané, lidé zemřou. Nikdy nemohu udělat dost. advokát vězňů odsouzených k trestu smrti
„Prostě jsme neplácali křídly dost usilovně.“
Vnitřní přesvědčení, že „nedělám dost a měl bych dělat víc“ je velmi rozšířené a má na naše životy velký vliv. Toto přesvědčení se dá často vysledovat až do prvních let života. Jakou zprávu o udržitelnosti a dlouhém životě jsme jako děti dostali? Slyšeli jsme 81
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286622
Provázení traumatem spíše: „To je dlouhá cesta – dobře se o sebe postarej, upřednostni své zdraví a duševní rovnováhu.“? Nebo nás opakované zprávy naopak vedly k internalizaci lekce útisku: „Nezáleží na tom, co děláš nebo jako to děláš, nikdy to nestačí.“? Nikdo není imunní vůči okolnostem, které vštěpují pocit nedostatečnosti. Téměř každý musel do určité míry poslouchat nega tivní sdělení vychovatelů. Někteří lidé dostávají tyto lekce častěji než jiní, a to různými způsoby. Mnoho z nás je součástí jedné nebo více sociálních skupin, na které jsou lekce útisku zaměřeny víc. V širším rámci systematického útisku se setkáváme s pojmem nedostatku a nedostatečnosti. Když je útisk nevědomý, má nejběžněji podobu obecně rozšířeného názoru o podřadnosti určité skupiny lidí. Často přiřazujeme takové předsudky jednotlivcům. Ale když jsou pocity jako rasismus, sexismus, homofobie a rozdělení do tříd kodifikovány v zákoně nebo integrovány do fungování sociálních systémů, stávají se systematickým útiskem. Nejběžnější formy útisku začínají obvykle ponižováním a odlidštěním některých jednotlivců nebo skupin. To může eskalovat do role obětního beránka, což se může zvrtnout v agresi proti cílovým skupinám. Agrese na sebe může vzít mnoho forem – od indi viduálního násilí až po vládní legislativu. Pokud oběti útisku uvěří dezinformaci použité pro jejich ponížení nebo odlidštění, výsledkem je „internalizovaný útisk“. Internalizovaný útisk může nakonec navést členy cílové skupiny, aby obrátili metody utiskovatele proti sobě nebo jeden proti druhému. Například manažerky mohou internalizovat sociální sdělení, že ženy by měly být poddajné, spolupracující a vděčné. Když muži kontaktují agentury sociálních služeb asertivně a nárokují si efektivní služby, mohou se setkat se vstřícným přístupem. Zatímco ženy, které se prezentují stejným způsobem, jsou odmítnuty s tím, že si tyto služby nezaslouží, 82
Ukázka elektronické knihy