Ve věci odsunu sdílel Kajpr stanovisko, jež bylo mezi částí věřících běžné: rozlišoval mezi cílem a prostředky. Katolíci, inspirováni listem papeže Pia XII. českým biskupům z 28. srpna 1945 a pastýřským listem československého episkopátu z 14. listopadu 1945,328 v principu hodnotili odsun německého obyvatelstva a neslovanských menšin kladně nebo minimálně jako historickou nutnost, připomínali však imperativ humánního postupu a projevovali s trpícími solidaritu. V Katolíku zaujal tento postoj Alexander Heidler. Podobně jako Kajpr i on v obecné rovině nahlížel jednání nacistických vůdců i všech, kdo je následovali, jako prohřešek proti přirozenému mravnímu zákonu – tedy jako cosi, co může a má být souzeno a trestáno, ovšem individuálně. Na základě této premisy se ujal etické obhajoby odsunu jako dobově nutného kroku, avšak s varováním, že při něm musí být respektována práva jednotlivce a rodiny, daná týmž přirozeným zákonem.329 I Kajpr kritizoval na odsunu především jeho tvrdost a krutost. Charakteristickým rysem jeho názorů nicméně bylo to, že odmítal také jeho plošnost. Uvedl například: „nikdy jsme netvrdili, že všeobecný, bezvýhradný odsun Němců jest v souladu s katolickou morálkou“, jako by všichni Němci byli „vrahy, sadisty a lupiči“.330 Již v únoru 1946 dal najevo výhrady ke kolektivnímu principu viny, který byl vůči národnostním menšinám uplatňován: protestoval proti tomu, že bylo odebráno volební právo i těm Němcům a Maďarům, kteří byli antifašisté a jimž bylo přiznáno československé občanství: je to cosi jako rasismus: „Ať jsi, jaký jsi, jsi žid, to stačí. Tady je to také tak: Ať jsi, jaký jsi, jsi Němec, to stačí. Nic na tom nemění, byl-li skutečně a dokázaně antifašistou, že byl vlastně velkým hrdinou, protože je třeba nesmírného hrdinství plout proti proudu, s nímž jde veliká naprostá většina národa.“331 Plošné vystěhování obyvatelstva se Kajprovi prostě jevilo problematické a ozýval se v této
328 Srov. Šebek, Jaroslav. Od konfliktu ke smíření: Česko-německé vztahy ve 20. století očima katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013, s. 107–108; oficiální zdroj: AAS 37 (1945) 253; Pastýřské listy 1945–2000: Arcidiecéze pražská. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, s. 15. 329 Heidler, Alexander. Přirozený zákon a soud nad válečnými zločinci. Časopis katolického duchovenstva 1946, roč. 111, č. 1, s. 1–6; ID. Odsun Němců a křesťanská morálka. Katolík 1946, 16. 6., roč. 9, č. 12, s. 1 (reakce na: Horalík, Karel. Odsun Němců a křesťanská morálka. Lidová demokracie 1946, roč. 2, č. 129, s. 1). Pro vývoj Heidlerových názorů srov. ID. K otázce kolektivní viny. Skutečnost 1951, roč. 3, č. 7, s. 135–136; ID. Ožehavá otázka – mír Kristův mezi Čechy a Němci. Vinculum 1952, řada II, č. 6–7, s. 7–8. 330 Kajpr, Adolf. „Katolickým novinám“. Katolík 1947, 19. 1., roč. 10, č. 3, s. 3; [ID]. Z domova a ze světa. Katolík 1946, 6. 10., roč. 9, č. 20, s. 4. 331 Kajpr, Adolf. Jsme i my rasisty? Katolík 1946, 3. 2., roč. 9, č. 3, s. 4.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286605
věci stále jednoznačněji.332 Přesuny maďarské menšiny otevřeně srovnával s jednáním nacistů.333 „Posouzení našeho nejchoulostivějšího mravního problému: řešení německé otázky a našeho dnešního nacionalismu vůbec“ tedy dostávalo v Katolíku prostor vědomě.334 Kajpr sám se k té věci vracel častěji. Souhlasně uvedl: „každý z nás ví, že se otázka Němců musí u nás řešit a že se musí řešit co nejradikálněji“. Odmítal ale nemístnou plošnost, tvrdost a krutost v provádění odsunu. Proto také odmítl, že by se s ním mělo spěchat (tím, aniž by jmenoval, kritizoval Bohumila Staška, který na podzim 1945 prohlásil, že je odsun zbytečně pomalý). Konstatoval také, že by katolíci měli zkoumat sami sebe, kolik „fašistického jedu“ – totiž „popírání jednoty lidského pokolení, rozdělování lidstva na zavržené a vyvolené, na méněcenné a čisté“ – mají ve svém smýšlení.335 Důrazně proto upozorňoval, že je třeba, aby se Češi varovali „modly nacionalismu“, z níž plyne „nacistická mentalita“, jež klade na první místo vlastní národ a na tomto základě je pak schopna dopouštět se na druhých strašného a nespravedlivého násilí.336
332 Kajpr, Adolf. Slovo na cestu dvouletému plánu. Katolík 1946, 27. 10., roč. 9, č. 23, s. 2: „Odsunuli jsme Němce. Věru úžasný čin. Zmenšit obyvatelstvo země o nějaké tři miliony. Jít zpět proti proudu našich dějin až daleko do dob prvních králů přemyslovských. A nyní někoho na jejich místa. Úžasné to všechno úkoly.“ 333 Kajpr, Adolf. Co by tomu říkal asi Masaryk? Katolík 1946, 22. 12., roč. 9, č. 31, s. 4: „Metody, podle kterých jsou přemísťovány maďarské rodiny i s nastávajícími matkami, starci a kojenci, jsou úplně podobné metodám, které k podobným účelům používali nacisté. […] Přemísťování se koná pod záminkou pracovní povinnosti, zavedené zákonem, předpisy tohoto zákona nejsou však zachovány, neboť tyto činí výjimku pro nastávající matky, kdežto přemísťování se před nimi nezastavuje, zasahuje i matky v sedmém, ba i osmém měsíci těhotenství, což vede k předčasným porodům. Jsou přemísťováni muži, ženy, malé děti, stejně však osmdesátiletí starci. Jsou vyháněny rodiny z míst, kde žily tisíc let. Maďaři jsou přemísťováni do míst uprázdněných odsunem Němců. […] Nezapomínejme, že je marné mluvit o pokoji, popřípadě přát si mír a pokoj, neuznáváme-li i první část vánočního poselství: ‚Sláva na výsostech Bohu‘, neoslavujeme-li ho upřímným zachováváním jeho zákonů.“ 334 Redakční poznámka u článku Zbořil, Stanislav. Pane Bože, potrestej Čechy. Katolík 1946, 7. 4., roč. 9, č. 7, s. 3. Viz také Středa, Jindřich. Jedno nedorozumění. Katolík 1947, 1. 6., roč. 10, č. 22, s. 3: „Často jsem přemýšlel o tom, jak by kazatel mohl perikopy evangelia přiblížit posluchačům, na které obvyklé znění už nepůsobí. Vezměte si podobenství o dobrém Samaritánu. […] ‚Člověk jeden jel z Prahy do Liberce a měl tam havárii. I přihodilo se, že Sonnyboy jeden jel touž cestou: a uzřev jej, pominul. Též i člen MNV, když byl u toho místa a uzřel ho, pominul. Sudeťák pak jeden cestou se bera, přišel k němu: a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A vloživ jej na trakař, dovezl ho k lékaři a měl o něj péči. – Kdo z těch tří zdá se tobě bližním tomu, kterýž měl havárii?‘“ 335 [Kajpr, Adolf]. Z domova a ze světa. Katolík 1946, 21. 4., roč. 9, č. 8, s. 4. 336 Kajpr, Adolf. Modla nacionalismu. Katolík 1946, 7. 4., roč. 9, č. 7, s. 1: „U nás se také vlastenčení stává nejvyšším zákonem, a žádného nejsmrtelnějšího hříchu se tak nebojíme jako předhůzky, že nejsme dost vlastenečtí. A z toho vzniká pomalu tatáž nacistická mentalita: všecko musí býti dobré a krásné a dovolené, slouží-li to vlasti, nebo dá-li se tomu aspoň vlastenecký
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286605
Kajprovy názory se nesetkaly vždy s kladnou odezvou. Sám citoval reakci jednoho čtenáře, který měl za to, že „humanita platí pro lidi a pro dobytek, ale nikdy ne pro Maďary nebo Němce“. Odpověděl na to: „My máme čisté svědomí a nejlepší úmysly vůči svému národu, ale právě proto nemůžeme klidně přihlížet k tomu, jak jeho duši rozežírá nenávist. My dovedeme také nenávidět, ale ne lidi, jen jejich špatné principy. Nenávidíme např. k smrti fašismus, protože on to všechno rozpoutal. […] Musíme být proti jakékoliv nenávisti, protože je popřením ducha Kristova, a protože vše, co odporuje duchu Kristovu, nemůže přinést nic jiného než zhoubu a smrt. Taková nenávist, i když se vybíjí na nepřátelích, rozežírá jako rakovina duši, zbavuje ji vší pravé radosti a všeho jasu a dříve nebo později se vybíjí netoliko na nepřátelích, nýbrž i na bratřích a přátelích. A proto je třeba se upřímně modlit: ‚Od hněvu, nenávisti i od vší zlé vůle vysvoboď nás, Pane!‘“337 Dvě vzpomínky tyto Kajprovy postoje dosvědčují. Růžena Vacková uvedla: „Přímo bolestně nesl odsun Němců s tím, že mají právo na svůj staletý domov a že forma trestu má být řešena jinak. Trpěl velice způsobem, kterým s nimi bylo nakládáno. (Sám byl v něm. koncentračním táboře.) Přeli jsme se o to, protože jsem já sama pod vlivem zážitků i dobové nálady byla pro tento trest, a vím tedy, že v této při P. Kajpr vyjevil hloubku svého smyslu pro dějinnou křesťanskou spravedlnost a práva lidí.“ A jeden jezuitský spolubratr napsal: „Pamatuji si také na jednu hlučnější debatu po kázání P. Kajpra, kdy hlouček vyšlý z kostela nejdřív poslouchal a potom i méně hlučně odporoval jakémusi nasupenému muži středního věku, který kritizoval, jak je možné, že P. Kajpr, který vytrpěl tolik roků v koncentráku, dnes častěji upozorňuje na to, aby věřící zůstali neochvějně na půdě Kristova učení a vystříhali se jednání ‚oko za oko, zub za zub‘ a milovali i nepřátele. Utkvěl mi v paměti jeden výrok, který jeden starší pán řekl spíše svým sousedům
pláštík. […] To všecko je nacismus v nás. Je to jakési neklidné svědomí, je to fakt, že i naše láska k vlasti není na správných základech a z toho pak ta nervozita. Je to modla, která stále žádá lidské oběti. […] nezapomínejme, že blaho národa, jak my mu obyčejně rozumíme, není nejvyšším zákonem. Nade vším jsou věčné Boží zákony spravedlnosti a pravdy. A těm se musí podrobit každý, ať jednotlivec nebo národ. Nedejme si vzít důstojnost svobodných lidí a suďme podle toho i činy těch, kteří mají v rukou správu věcí našich. Jinak bychom se mohli stát stádem, které se jednou bude vymlouvat: ‚My za to nemůžeme! My jsme to nevěděli,‘ tak jako to dnes dělá většina Němců.“ 337 Kajpr, Adolf. O duši národa. Katolík 1947, 19. 1., roč. 10, č. 3, s. 3–4.
100 Ukázka elektronické knihy