Naučila mě tomu zkušenost. Kdykoli nedávám pozor při rozhovoru nebo něčemu nerozumím, doma taky vždycky pronesu: Ano. Z toho jsem ještě nikdy neměl žádné nepříjemnosti. Ani když se zdálo, že přitakávám něčemu, co jsem měl odsoudit. V takových případech může člověk předstírat, že přitakal výsměšně. Ano je ponejvíce i ne. A že mé úvahy nebyly neopodstatněné, toho zářným důkazem bylo vše, co následovalo. Průvodčí teď projevil mnohem větší sdílnost. Žel, zase se odmlčel a čekal. Nyní jsem znovu řekl Ano?, tentokrát tázavě, trochu nechápavě a s údivem. To – abych tak řekl – s konečnou platností prolomilo ledy. Průvodčí zjihl a mluvil, mluvil asi čtvrt hodiny, mluvil mile, zřejmě zábavně, a já jsem zatím nebyl nucen lámat si hlavu tím, co odpovím. To byl okamžik, kdy jsem slavil svůj první rozhodující úspěch, jak se z něho slova řinula, jak brebentil ostošest, z toho bylo jasné, že by mě už ani ve snu nepovažoval za cizince. Avšak tuto domněnku, přestože se jevila pevnou, jsem musel utvrdit. I když jsem prozatím byl osvobozen od povinnosti pro mě obzvlášť trapné, odpovídat, a i když jsem svá ústa mohl neustále ucpávat cigaretou, naznačuje tím, že má ústa jsou „obsazená“ a nemají čas mluvit, přece jen jsem nemohl svého obětavého společníka tak zanedbávat, a chvílemi jsem se musel postarat o to, abych do ohně rozmluvy včas přiložil. Jak jsem toho dosáhl? Slovy nikoli. Hrál jsem jako herec, jako herec každým coulem. Tvář, ruce, uši i palec u nohy se mi pohybovaly, jak bylo třeba. Ale chránil jsem se přehnaných projevů. Předstíral jsem zájem, ne však násilný zájem, který je od prvního okamžiku podezřelý, nýbrž zájem takový, jenž chvílemi upadá a tříští se, chvílemi zase vzplane a hoří plamenem. Dbal jsem i na jiné věci. Občas jsem pohybem naznačil, že jsem mu neporozuměl. Vy si samozřejmě myslíte, že to byl úkol nejsnazší. To se velice mýlíte. To bylo, přátelé, právě nejtěžší. Protože jsem z jeho brebentění opravdu nerozuměl jedinému slovu, musel jsem být na pozoru, aby mé přiznání nebylo přehnaně upřímné a přesvědčivé. A neminul jsem se cíle. Průvodčí jednoduše zopakoval poslední větu a já jsem přikývl, jako bych říkal: Aha, to je něco docela jiného. (Kornel Večerek v Bulharsku, in: Přetvářka, Mladá fronta 1988, s. 78–79; překlad: Anna Rossová)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286583
5. PLÁČ MAĎARSKÉ BOUŘE1 Náš výbor představuje českým čtenářům poprvé samostatně básnické dílo významného zástupce „velké generace“ Nyugatu Gyuly Juhásze, jehož lyrika je domácí literární historií považována za vzácnou syntézu tradicionalismu a modernismu v maďarské poezii první poloviny dvacátého století. Slovenští čtenáři již Gyulu Juhásze znají z překladů Valentina Beniaka (výbor Aká bola, 1966). Několik básní v českém překladu bylo zařazeno do reprezentativní antologie Nyugatu Velká generace (1982). Básníku Gyulovi Juhászovi nebylo souzeno dobýt Budapešť, tu „velkosvětskou dámu“, a svůj život prožil na venkově. Nemohl tedy patřit – a také nepatřil – k nejužšímu kruhu spolupracovníků časopisu Nyugat, na jehož stránkách vyšlo v průběhu let pouze třicet osm jeho básní. Přesto však byl nyugatovcem, byl jím svým duchem a uměleckým cítěním. Řadil se k těm, kdo celým svým žitím bojovali za obrodu maďarského písemnictví. Za studií v Budapešti navštěvoval proslulé semináře profesora Négyessyho, kde budoucí duchovni elita získávala široký kulturní i všeobecný rozhled a čerpala sílu a sebevědomí pro své příští posláni. Juhász byl organizátorem ročenky Zítřek (A Holnap)2, která spolu s časopisem Nyugat rozvířila nezdravě poklidnou hladinu maďarského literárního života. Navzdory křehké a labilní psychice byl důsledným i odvážným zastáncem odkazu gigantického básníka Endre Adyho i v dobách krutého bílého teroru. Gyula Juhász nebyl revolucionářem jako Ady či Móricz, avšak natrvalo se neuzavřel ani do „věže ze slonoviny“. A přidržíme-li se dnes již vžitého rozdělení nyugatovského hnutí na větev revoluční a estetikou, pak bude třeba vymezit Juhászově lyrice místo mezi oběma póly. Nejde tu však o žádnou polovičatost. Básnické dílo Gyuly Juhásze – právě tak jako tvorba všech jeho souputníků – je zcela osobité a nezaměnitelné. Gyula Juhász se narodil 4. dubna 1883 v Segedínu v rodině poštovního úředníka. Vyrůstal v ovzduší idejí roku 1848, vzpomínek na Sándora Petőfiho a Lajose Kossutha. V době, kdy se mladý Gyula připravuje k maturitě na piaristickém gymnáziu, mu umírá otec a péči o chlapce přebírají prarodiče. Tehdy poznává zcela jiné prostředí než dosud – venkovský život, 1
2
Text vyšel jako doslov ke knize Juhász, Gyula: Hymnus člověka, překlad Jindřich Pokorný a Markéta Pražáková (dnes Hejkalová) za jazykové spolupráce Anny Rossové a Richarda Pražáka; doslov Evžen Gál; vybral Petr Rákos, Praha: Odeon 1987. Antologie vyšla jen dvakrát, v roce 1908 a 1909, její význam pro moderní maďarskou literaturu byl však dalekosáhlý. V počátcích byla souputníkem Nyugatu, na jejích stránkách se objevily publikace některých čelních představitelů Velké generace (vedle Juhásze to byl např. Endre Ady, Mihály Babits aj.), především však byla první platformou, která programově vystoupila proti zkostnatělé, tzv. konzervativní maďarské literatuře a vyvolala nebývale nenávistné reakce jejích představitelů. Endre Ady nazval antologii a celé hnutí, které na jejím základě vzniklo – organizovali například sérii setkání spisovatelů se čtenáři – „revolucí maďarských duší“.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286583
sedláky. Rodina v něm pěstovala katolického ducha, avšak knihy, které od dětství doslova hltal, nasměrovaly jeho kroky jinam. A tak když po osmi měsících dobrovolně opouští vácský noviciát, „s hlubokým uzarděním, jež vystřídala smrtelná bledost, chvějícím se hlasem, ale hrdě prohlašuje: ,Chci se stát básníkem a také novinářem jako Zola.ʻ“3 Ponoří se do studia, maďarštiny a latiny na budapešťské univerzitě a toto období (1902–1906) zůstane jednou z nejsvětlejších kapitol jeho života. S neutuchajícím elánem se vrhá do víru kulturního dění. Na seminářích profesora Négyessyho poznává Babitse a Kosztolányiho – budoucí velikány maďarské literatury a své celoživotní přátele. Publikuje v dobových listech a vášnivě čte. Ke všemu, co jej až dosud formovalo, tu přistupují další silné podněty a vlivy, které vtisknou pečeť jeho básnické výpovědi. Patrný je vliv Nietzscheův, konkrétně jeho úcta k antické literatuře, ale také kult krásy a síly a touha po plném a odvážném životě. To je velmi zajímavé, když si uvědomíme, jak přisné katolické výchovy se Juhászovi dostalo. Ony katolické kořeny vsak prokázaly svou pevnost ve vztahu k dalším složkám Nietzscheovy filozofie: Juhász nikdy nepřejal Nietzscheův nadřazený individualismus a jeho agresivitu. Úctu k pravdě a mravním zásadám posilují v Juhászově myšlení díla Ibsenova a ideu lidské solidarity příklad Lva Nikolajeviče Tolstého. V maďarské tvorbě je mu blízký tklivý hlas básníka Reviczkyho4, ale nejvíce jej uchvacuje současník Endre Ady. Adyho obrazy maďarského venkova, „maďarského úhoru“, pronikaly hluboko k Juhászovu srdci; vždyť zde, na tomto „úhoru“, prožil celý svůj život. Gyula Juhász je již tehdy vyznavačem klasických forem a zůstane jím navždycky. (Je například autorem největšího počtu sonetů v maďarské literatuře všech dob.) Jeho téměř zbožná úcta ke slovu nachází svůj vzor ve francouzské parnasistické škole. Po několika šťastných letech horlivé přípravy na univerzitě se však náhle ocitá jako učitel nejprve (1906) v Máramarosszigetu (dnešní Sighetul Marmaţiei v Rumunsku) a pak postupně i dalších Budapešti vzdálených místech – v Levicích (1907), ve Skalici (1911). Ke svému velkému zklamání se stává nikoliv aktivním tvůrcem literárního dění, ale pouhým jeho pozorovatelem. Jediným oživením v tomto vynuceném odloučení je tříletý pobyt (1908–1911) ve Velkém Varadínu (Oradey), městě s čilým kulturním ruchem, jež poznamenala i několikaroční přítomnost Adyho. Zde se v Juhászovi znovu probouzí dřímající elán, který dodnes čiší z jeho bojovně publicistiky oněch let; v hloubi duše však básník skrývá nejistotu a o té nám mnohé vypovídá jeho lyrika. Příčiny jsou očividné: Budapešť, která je nejen symbolem, ale i skutečným centrem veškerého důležitého dění, se mu takříkajíc ztrácí před očima a Paříž, o níž kdysi snil, je již jen neuskutečnitelným snem. A tak se Juhász utíká ke knihám, avšak tento pomyslný únik ztrácí smysl ve chvíli, kdy se začne domnívat, že ,,literatura – život bez života“ je jen slabou náhražkou plně tvůrčí aktivity. Ve Varadínu také poznává múzu své milostné lyriky, plavovlasou herečku Annu Sárváriovou. Nikdy nenaplněný vztah jej provází až do konce života a ani pozdější vzplanutí ke slovenské služtičce Anče ve Skalici či k Julii Eörsiové, která jej po pokusu o sebevraždu v roce 1914 vlastně vrátila do života, nedosáhla intenzity lásky k Anně. 3 4
Juhász, Gyula: Mikor én piarista voltam (Když jsem byl piaristou), Szegedi Napló, 5. 5. 1921. Gyula Reviczky (1855–1889) byl předchůdcem maďarského symbolismu, maďarské moderny. Inspiraci pro svou tvorbu nacházel v nově se rodícím velkoměstě a místo maďarských literárních tradic se opíral o soudobou moderní světovou literaturu.
100 Ukázka elektronické knihy