„Zklidni se.“ Maličko se odtáhl. Vytvořil mezi námi více prostoru. „Uvolni mysl. Nadechni se. Vydechni. Uč se sama sebe uklidnit. Reguluj své emoce.“ Zhluboka jsem se nadechla a znovu vydechla. „V běžných případech se učíme ty techniky už od mala,“ řekl, „Bude to znít jako klišé, ale meditace je klíčem.“ Meditace je klíčem. S očima přilepenýma k zemi, jsem vyslovila to, co mě děsilo v posledních dnech nejvíc. „Co když to nedokážu?“ Strčila jsem si pramen neposedných vlasů za ucho. „Zvykni si na své dovednosti. Seznam se s nimi. Na Akademii se naučíš své pocity ovládat. Do té doby ale,“ zarazil se a plácl se dlaní do čela. „Nevzal jsem tvůj přijímací protokol, ksakru. Dopravím ti dopis co nejdřív.“ Vzhlédla jsem k němu a on se nesměle usmál. Byl to první úsměv, který jsem u něj viděla a pravda byla, že byl více než přitažlivý. Hypnoticky, magicky kouzelný. Zrudly mi tváře a mozek vypověděl službu. Zatvářil se znuděně. Vstal a oprášil si džíny. Chystal se zase zmizet. „Moment,“ vyhrkla jsem a postavila se. „Do té doby co?“ spustila jsem. „O jak dlouhé době se tu bavíme?“ „Nastupuješ v září. Klid. Do té doby buď v klidu.“ „Chci se zeptat na tolik věcí.“ Obrátil se zpátky. „Jako na co?“ Nic mě nenapadalo. Snad jen. „Existují i upíři a vlkodlaci?“ Rozesmál se na celé kolo. Nebyl to však šťastný smích.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286392
„Jen jsem se zeptala,“ zamumlala jsem popuzeně a tváře mi opět zrudly. „Ne,“ řekl, když se konečně přestal smát. V koutcích mu stále pobaveně cukalo. „Jsou ale i jiní,“ přiznal po chvíli a úsměv se vytratil. Teď byl úplně vážný. V jeho tmavozelených očích bylo něco, co jsem nedokázala zařadit. Vztek? Strach? Instinktivně jsem couvla. „Temní zaklínači,“ řekl konečně. „Říkáme jim inkubové.“ Na moment zaváhal, a pak se povrchně usmál. „Vlastně jo, jsou dost podobní upírům.“ Ztuhla jsem. Zamrazilo mě z toho v zátylku a ruka mi instinktivně vyjela až ke krku. Donutila jsem se k chabému úsměvu. „Nestudují s námi. Mají své vlastní území a nesmí za hranice. Není třeba se jich obávat. Nikdy se s žádným nesetkáš,“ dokončil. Dál už neřekl nic. Kývl na pozdrav. A zmizel. Klesla jsem na kolena do trávy a zůstala sedět ještě pár minut a snažila se uklidnit. Nádech. Výdech. Nádech. Bylo to mnohem jednodušší, když byl pryč. Stále mi trochu naháněl hrůzu. Potřásla jsem hlavou a vrátila se stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. To místo už jsem nikdy víc nenašla. Trénovala jsem vnitřní klid a pokoušela se skrývat emoce a pocity. Nic si příliš nebrat. Neustále jsem počítala, procvičovala hluboký nádech a výdech a učila se uklidňovat sama sebe jakousi meditací. Celkem to fungovalo. Dny ubíhaly jeden jako druhý a já se přistihla, jak Rileyho vyhlížím. Cítila jsem se hrdá sama na sebe a na svůj
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286392
nastolený stoický klid. Celé jsem to zvorala jednoho dne, kdy jsem se nechala rozčílit. Navíc někým, od koho jsem to měla čekat… V červnu se na pár dní zastavil Ryan. V pátek nás s Elou vyzvedl ze školy a vzal nás na zmrzlinu. Choval se, jako by se mezi námi dvěma nikdy nic nestalo, což bylo od něj na jednu stranu docela pěkné, a na druhou taky vážně k vzteku. Mému sebeovládání vrazila další ránu Penny. Vnutila se mezi nás na zmrzlinu a nepokrytě s ním koketovala. V úterý jsem na ni narazila na školních záchodech. Umyla jsem si ruce, zatímco ona si malovala pusu u maličkého zrcátka. Sáhla jsem po klice, a zastoupila mi cestu. „O co jde?“ Zklidni dech a počítej do deseti. Zamávala mi před obličejem svým růžovým mobilem, jako by to snad bylo nějaké vysvětlení. „Ryan o tobě říká, že jsi divná. Ty jsi ho opravdu odmítla?“ „To není tvoje věc,“ řekla jsem jí a ucítila píchnutí ješitnosti. „Od kdy se s ním bavíš?“ Ne. Tahle otázka byla rozhodně špatný tah. Minimálně pro můj vnitřní klid. „Vyrazili jsme si, jestli mi rozumíš. Na rande.“ Klid. Ona ti za problémy nestojí. „Hele, a jsi ty vůbec na kluky?“ Sladce se usmála. Vlastně trochu kysele. Chytla jsem ji za zápěstí a odstrčila stranou. Musela jsem odtud. Vyjekla.
100 Ukázka elektronické knihy