S Jackem bylo těžké o něčem diskutovat. Uměl se povznést nad spoustu hloupostí – od zákazníků, od dětí, pravděpodobně i od samotné Hazel. Každý rok se ale na Den památky padlých rozčílil kvůli nějakému nesmyslnému článku o válce, který vyšel v místních novinách. „VE VÁLCE NENÍ VÍTĚZŮ,“ zněl titulek jednoho takového úvodníku. Jack znechuceně hodil noviny na zem. „Kristepane! Chtějí tím říct, že by bylo jedno, kdyby zvítězil Hitler?“ Rozčilovaly ho i televizní reportáže o mírových pochodech, i když většinou nic neříkal, jen nesouhlasně a podrážděně kroutil hlavou. Podle Hazel mu zkrátka vadilo, že spousta lidí – především žen, samozřejmě, ale postupně i čím dál víc mužů – neúprosně ničí jeho představu o tom, co pokládal za nejlepší léta svého života. Kazili mu je falešnou lítostí a výčitkami a občas i bezostyšným lhaním. Nikdo by nikdy nepřiznal, že za války je možné zažít i něco příjemného. Dokonce i ve Spolku válečných veteránů se očekávalo, že se všichni budou tvářit neustále tragicky; běda kdyby někdo řekl, že na válku vzpomíná rád. Když krátce po svatbě chodívali Jack a Hazel na tancovačky, na schůze Spolku nebo na večírky k jiným manželským párům, vždycky začali muži dřív nebo později vzpomínat na válku. Jackovy historky nepatřily k těm nejzajímavějším a nejdelším, ani nelíčil ty nejdramatičtější příklady hrdinství tváří v tvář smrti. Jeho příhody byly spíš veselé. Mohl si to dovolit, protože sloužil jako pilot bombardéru, což byla jedna z nejobdivovanějších leteckých hodností. Zúčastnil se dvou nejnáročnějších akcí (veteráni, a dokonce i jejich manželky samozřejmě používali slovo „operace“), během nichž absolvoval padesát náletů. Hazel seděla u stolku s ostatními mladými manželkami a poslouchala; trpělivě a s hrdostí a – aspoň v jejím případě – soustředěná na něco úplně jiného. Na sex. Tihle manželé prošli zkouškou ohněm. Hazel litovala ženy, které se oddaly obyčejným mužům.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286104
O deset nebo patnáct let později tu tytéž ženy seděly při vyprávění válečných historek jako na trní a rozpačitě pokukovaly jedna po druhé nebo se radši úplně vytratily (Hazel to občas udělala taky. Kroužek pamětníků se mezitím zmenšil a nadále se zmenšoval, Jack však zůstával jeho hlavním hrdinou. A jeho vzpomínání bylo čím dál podrobnější, filozofičtější, dalo by se říct rozvláčnější. Popisoval hluk z nedaleké americké základny, mocný hřmot, když se stroje za úsvitu zahřívaly a pak po trojicích startovaly a v impozantních formacích mířily nad Severní moře. Létající pevnosti. Američani prováděli nálety jen ve dne a jejich bombardéry nikdy nelétaly samy. Proč? „Neovládali navigaci,“ říkal Jack. „No, vlastně ovládali, ale ne tak jako my.“ Byl pyšný na svou výjimečnou schopnost nebo spíš bláznivou odvahu, ale odmítal to rozvést. Líčil, jak anglické letouny téměř okamžitě ztratily jeden druhý z dohledu a pokračovaly v letu šest nebo sedm hodin osamoceně. Někdy k nim navigátoři ve sluchátkách promlouvali s dokonalým anglickým přízvukem, ale byly to německé hlasy a podávaly jim falešné údaje posílající je na smrt. Vyprávěl o stíhačkách, které se najednou objevily nad nebo pod ním, popisoval zkázu letadla v neskutečném oslepujícím záblesku. Vůbec to nepřipomínalo scény, jaké vídáme ve filmech, nebylo to tak přehledné a organizované – nic nedávalo smysl. Někdy měl pocit, že slyší spoustu hlasů nebo dokonce hudbu, podivnou a přitom známou, pronikající do hukotu letadla. Pak jako by se vrátil na zem – obrazně i doopravdy – a rozpovídal se o příhodách z dovolené, o opilých kamarádech, o rvačkách před zatemněnou hospodou, o drsných žertících v kasárnách.
* Třetího večera Hazel usoudila, že by si měla s Dudleyem promluvit o návštěvě u slečny Dobieové. Týden se krátil a představa
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286104
setkání ji už tolik neděsila – pomalu si začínala zvykat, že je přece jen tady. „Ráno jí zavolám,“ ujistil ji Dudley. Zdálo se, že je rád, že mu to připomněla. „Zeptám se, jestli se jí to hodí. Vypadá to, že by se dokonce mohlo vyčasit. Zítra nebo pozítří tam zajedeme.“ Antoinette se dívala na televizi, kde si různí lidé pomocí komplikovaného mechanismu vybírali partnera, s nímž se měli sejít, a v následujícím pořadu o týden později pak popisovali, jak to dopadlo. Hlasitě se smála jejich tragikomickým zpovědím. Běhávala Jackovi naproti oblečená jen v kabátu a noční košilce. Táta by ji bez milosti seřezal, říkával Jack. Seřezal by nás oba.
* „Ke slečně Dobieové vás dopoledne zavezu já,“ oznámila An toinette Hazel u snídaně. „Dudley toho má dneska moc.“ „Ne, ne, jestli nemá čas, tak se nic neděje,“ namítla Hazel. „Už je to domluvené,“ prohlásila Antoinette. „Pojedeme ale o trochu dřív, než měl v úmyslu. Ráda bych vyrazila ještě před obědem. Jen co vyřídím pár věcí.“ Nakonec se vypravily Antoinettiným autem asi v půl dvanácté. Přestalo pršet a mračna se proměnila v bílá oblaka, z chvějícího se zlatorudého listí dubů a buků odkapávaly krůpěje včerejšího deště. Silnice, lemovaná po obou stranách nízkými kamennými zídkami, vedla přes průzračnou bystrou říčku. „Slečna Dobieová má moc hezký domek,“ rozpovídala se Antoinette. „Takovou malou přízemní vilku, na kraji bývalého hospodářství. Když farmu prodala, nechala si kus pozemku a tam si postavila domek. Starý dům byl tou dobou na zboření.“ Hazel si uměla původní staré stavení jasně představit. V duchu viděla prostornou, nahrubo omítnutou kuchyň s okny bez záclon. Spížku na uchovávání masa, sporák, lesklé kanape vycpané koňskými žíněmi. Spousta věder, nářadí, pušky, rybářské
98 Ukázka elektronické knihy