což u žen nebývá obvyklé. Krátce řečeno, má mimořádné nadání, jaké dámy projevují jen zřídka, a méně často než jakákoliv jiná žena, kterou znám, dává najevo, jakého je pohlaví. V tomto smyslu dokáže ocenit poezii a filosofii stejně jako muž. Nikdy jsem nemluvil s jinou ženou, o níž bych řekl, že mi tak dalece naslouchá, když popisuji nějakou poetickou zkušenost. Jediná, jejíž jméno mne v této souvislosti napadá, je slečna Fullerová, ale usuzuji tak spíše pod vlivem jejího věhlasu než na základě osobního setkání. pátek 14. listopadu Šel jsem na večírek. Nebývá to příjemný zážitek – tři až čtyři desítky lidí, většinou mladých žen, ve vytopené, hlučné místnůstce. Byl jsem představen dvěma mladým dámám. První z nich zvesela štěbetala jako sýkorka – byla zvyklá na lázeňskou společnost, a suchar, jako jsem já, ji proto nemohl nijak osvěžit. Druhá prý byla hezká, já se však málokdy dívám lidem do tváře, a navíc jsem kvůli všemu tomu hlaholu neslyšel, co říká – pouze jsem při pohledu na její ústa postřehl, jak se jí pohybují rty. Pro rozhovor si dovedu představit příhodnější místa, kde by kolem člověka do jisté míry vládlo ticho a kde by nemluvilo čtyřicet lidí najednou. Vždyť dokonce i dnešní odpoledne mi v tomto ohledu přineslo lepší zážitek. Se starým panem Josephem Hosmerem93 jsme v lesích společně posvačili sušenky se sýrem. Moc toho sice nenapovídal, zato jsem slyšel každé jeho slovo, a stejně tak slyšel i on mě. Navíc mluvil s úžasným poklidem – přičemž mezi řečí pomalu ukusoval jednotlivá sousta –, a domnívám se tedy, že cosi z jeho nitra proniklo ke mně a cosi z mého nitra k němu. Myslím, že tyto večírky jsou součástí společenského soukolí a že se konají proto, aby na nich mladí navázali vztahy za účelem sňatku. K čemu je dobré vydat se mezi lidi, se kterými se nakonec shledáte jen letmo? Začínám se domnívat, že kvůli tomu, abychom se míjeli, není nutné se vůbec scházet. Někteří mí přátelé dělají neskutečné hlouposti. Horlivě usilují o to, aby si popovídali s mladými ženami, o nichž si myslí nebo o nichž se doslechli, že jsou krásné, a za každou cenu mě s nimi chtějí seznámit. Jejich půvab může být sice důvodem k tomu, aby se na ně muži dívali, nikoliv však k tomu, aby s nimi hovořili. Přiznávám, že v těchto záležitostech nejspíše nespatřuji žádný smysl, jelikož mne nijak netěší mluvit půl hodiny s nějakou slečnou jen proto, že má pravidelné rysy. Společnost mladých dam je pro mě tou nejméně přínosnou. Jsou tak přelétavé, že si člověk nemůže být jistý, jestli vůbec existují. Raději si 98
1851
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286061
povídám se stálejšími a usedlejšími ženami, které nahlížejí na život v každém smyslu střízlivě. neděle 16. listopadu Je zajímavé, že nejvznešenějším stavem duše, jejž je svět ochoten strpět, je vnímání pravdy nejstarších zjevení, dnes v určitých ohledech překonaných, nicméně veškerá bezprostřední zjevení a veškeré originální myšlenky nenávidí tato společnost stejně jako ctnosti. Otcové a matky v našem městě raději slyší, když mladý muž nebo mladá žena u jejich stolu projeví úctu k jakémusi prastarému vyjádření pravdy, než když se zmíní o vlastním, právě nabytém poznání. Nechtějí, aby v jejich rodinách přicházeli na svět proroci – k čertu s nimi! Co se myšlení týče, originální uvažování je bezpochyby tou nejbožštější schopností. V našem otupělém světě bychom měli s úctou vyhlížet sebemenší pohyby a záblesky myšlenek, a jakmile by se objevily, měli by lidé pobíhat sem a tam ještě čileji než při zemětřesení. Božství, které se živě projevuje v našem nitru, omezujeme a potlačujeme, a klesáme proto hlouběji a uctíváme mrtvé božství nacházející se mimo nás. Navštěvuji spoustu takzvaných dobrých mužů a žen a otevřeně před nimi pronáším myšlenky, které mi jako jediné bylo dáno vyslovit, jenže před dávnými časy žil muž jménem Mojžíš a ještě jeden, jemuž říkali Kristus, a jestliže vaše myšlenky nejsou, byť jen zdánlivě, v souladu s tím, co ti dva pravili, přestanou vám tito dobrotiví lidé naslouchat. Domnívají se, že milují Boha! Klaní se však jen jeho starým šatům, z nichž dětem vyrábějí strašáky. Kde jinde jim ale může být Bůh blíže než přímo ve vlastních dětech? 20. listopadu Těžká, nepřetržitá a přitažlivá manuální práce, zejména na čerstvém vzduchu, je pro literáta nedocenitelná a přímo mu prokazuje službu. Už šest dní vyměřuji pozemky v lesích, ale když se večer, poněkud znavený, konečně vrátím domů a začínám cítit každý nerv ve svém těle, zjišťuji, že jsem mnohem vnímavější k těm nejskvostnějším vlivům, jaké na mě mívá hudba a poezie. Samotný vzduch nebo sebenepatrnější výjev či zvuk mne pak dokážou omámit, jako by mé jemnější smysly následkem půstu zatoužily po potravě. neděle 30. listopadu Můj zrak se zatoulal až k borům lemujícím protější okraj údolí a v jejich vzhledu nalezl cosi, co promlouvalo k mé povaze. Mám za to, že jsem ve svém rozpoložení prosil Přírodu, aby mi dala znamení. Nevím, co přesně 1851
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286061
mé oči přitáhlo. Každopádně jsem zažil prchavou radost z něčeho, co jsem spatřil. 12. prosince Ach, drahá přírodo, po krátkém zapomnění stačí pouhá vzpomínka na borové lesy! Spěchám k nim, tak jako se hladovějící vrhá po chlebové kůrce. Už dvacet či třicet dní se věnuji zeměměřičským pracím, a zhrubl jsem, dokonce i co se týče stravy – neboť ta, jak jsem zjistil, se vždy mění podle toho, co si žádá moje činnost –, a navíc žiji nicotně, ale dnes večer jsem si v pokoji poprvé zatopil a pokusil se být znovu sám sebou. Chtěl jsem se spojit s mocnostmi, jež vládnou vesmíru. Chtěl jsem se ponořit do hluboké řeky oduševnělého a oddaného života, vinoucí se odlehlou a úrodnou loukou, daleko od měst. Chtěl jsem znovu nebo alespoň protentokrát dělat věci slučitelné s mou nejniternější a nejduchovnější podstatou: skrývat se v průzračných myšlenkách jako siven pod říčními břehy porostlými svěží zelení, kde by lidé, kteří tam náhodou zabloudí, viděli pouze to, jak se na hladině objevují bubliny mého dechu. Zatoužil jsem žít tak daleko, jak si jen lze představit. Prahl jsem po klidných a volných chvílích, v nichž by můj život mohl náležitě proudit vhodnými řečišti a já bych nemarnil čas; v rodině bych zavedl každodenní modlitby a díkůvzdání a mohl bych se věnovat své práci, přinášející více než jen peníze, a nikoliv práci pro Concord a Carlisle. Ir (MacCarty), který mi předevčírem pomáhal při vyměřování hranice města, si se mnou nechtěl při obědě sednout na kámen (na zemi ležel sníh), jelikož se domníval, že nemůže být nic zhoubnějšího – člověku při tom bezpochyby nastydnou záda, a on prý tedy raději postojí. Tuto radu mu údajně dali kanadští doktoři v Novém Brunšviku. Já jsem ho ale ujistil, že mu záda – jež měl dvakrát širší než já – nenastydnou, a tak jsem se v jeho očích stal dalším doktorem. Je to šedovlasý budižkničemu, který umí snad jenom sníst oběd. Tihle Irové mají v hlavách piliny. Zeptám-li se někoho, odkud pochází, a zjistím, že jeho předkové, byť nejvzdálenější, byli irského původu, rozhodně si ho nenajmu jako zeměměřičského pomocníka. Pár šikovných Irů jsem sice poznal, ale dozvěděl jsem se, že jejich otcové měli v žilách skotskou krev. Tento chlapík vždy s těmi nejlepšími úmysly udělal to, co neměl, a hbitost projevil pouze v případě, kdy z vlastního popudu běžel napravit svoje mizerné dílo, které pak zpackal ještě víc. V takové chvíli jsem ho však nedokázal zastavit a už jsem 100
1851 Ukázka elektronické knihy