98 / Jak neztratit rozum v nerozumné době
snadno. Zkuste se zamyslet třeba jen nad tím, kolik se toho děje ve vašem těle, nad čím nemáte vědomou kontrolu (a asi byste ani nechtěli mít – třeba nad svým trávením a peristaltikou). Nebo zkuste pár nocí nespat. O řadě automatismů mluví třeba Fridrich Nietzsche a pěkně to shrnul psychiatr Freud, když vyslovil názor, že „Já není pánem ve svém domě“. Slušelo by se dodat, že to, o čem se tu bavíme, není vynález Junga. Lidé si toho všímali vždy. S nevědomím nejdříve přišel Freud, po něm převzal štafetu Adler a pak teprve náš teď už trochu známý Carl Gustav. Na tomto místě to ale není až tak podstatné. Shrnuto a podtrženo, náš každodenní svět, jak ho známe, je tvořen nadvládou vědomí, koncentrovaným proudem pozornosti, ve který věříme a který je ve skutečnosti tajemstvím lidského úspěchu.79 Na něm spočívá veškerý náš pokrok, veškeré naše technologie a tak dále. Jsou to kvality, které v sobě západní svět cíleně pěstuje, kterými je bytostně prostoupen každý aspekt jeho kultury a které mají za cíl jediné – kultivaci vědomí. Učíme své děti zaměřovat své vědomí, cvičíme je v umění soustředit se, řešit úkoly, nacházet řešení. Opakujeme model, který se evolučně osvědčil, který nám lidem dal nesmírnou výhodu nad všemi ostatními živočišnými druhy. Ale co je to vlastně ta naše realita? A kolik toho má společného s něčím, co bychom mohli nazvat skutečností? Vědomí, tedy náš běžný a normální stav, známe. Zároveň si ale už uvědomujeme jeho limitovanost. A to z jednoduchého důvodu. Ani nejtvrdší racionalista pravděpodobně nemůže popřít, že celý náš vnitřní svět zdaleka není tvořen naší koncentrací, naší vůlí a vědomými myšlenkami. Co je však pod tím? Jung předpokládá vědomí, osobní nevědomí a zděděné kolektivní nevědomí. Pro lepší představu se podívejte na následující obrázek. No jo, ale co to je? A proč by nás to vlastně mělo zajímat? Na první otázku by se dalo odpovědět tak, že vědomí je vše, co si uvědomujeme. A nevědomí, ten prostor „pod hladinou“, tvoří veškerý materiál, který nedosahuje prahu vědomí. Mluvíme-li o osobním nevědomí, pak pojmenováváme pouze to, co náleží jediné konkrétní osobě a vychází z jejích zkušeností. Potlačené vzpomínky, zapomenutí události a další obsahy, které Jung nazývá „komplexy“ (konglomeráty emocionálně zabarvených mentálních obsahů). Normálně totiž jednáme „jako primitivové – nejprve zcela nevědomě a teprve po delší době zjistíme,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286012
Rozum do hrsti / 99
VĚDOMÍ
INDIVIDUÁLNÍ NEVĚDOMÍ
EGO SUPEREGO
KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ
ID
proč tak jednáme. V mezidobí se spokojujeme s nejrůznějšími nepřípadnými racionalizacemi.“80 Podle Junga nevědomí „popisuje nesmírně nestálou skutečnost: co vím, na co však momentálně nemyslím; všechno, čeho jsem si byl kdy vědom, nyní však je zapomenuto; všechno co je vnímáno mými smysly, ale mým vědomím nepovšimnuto; všechno co bezděčně a bez pozornosti, to znamená nevědomě cítím, na co myslím, vzpomínám, co chci a činím; všechno budoucí, co se ve mě připravuje a teprve později se dostane do vědomí – to všechno je obsahem nevědomí.“81 Nevědomí se projevuje v tom, co nemáme pod kontrolou naší vůle. Odtud se berou naše instinkty, komplexy, sny, tam se nacházejí potlačené a zapomenuté obsahy. Zatímco osobní nevědomí se skládá hlavně „z obsahů, jenž byly svého času vědomé, avšak z vědomí zmizely tak, že byly buď zapomenuty, nebo vytěsněny, obsahy kolektivního nevědomí ve vědomí nikdy nebyly, a nebyly tudíž získány individuálně, nýbrž vděčí za svou existenci výhradně dědičnosti“.82 Hlouběji – pod vrstvou osobního nevědomí předpokládá Jung kolektivní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286012
100 / Jak neztratit rozum v nerozumné době
nevědomí – vrstvu, která je lidem společná. Je čímsi, co si můžeme představit jako člověka minulosti. Ale ještě než se k němu dostaneme, se podíváme na projevy osobního nevědomí.
Spořádaný občan, ale idiot (Obsahuje satiru, ironii, ale jen na první pohled.) Člověk obecného typu (což je nutné zevšeobecnění, na kterém se dají ilustrovat tendence a jen z tohoto hlediska ho budu používat), je spořádaným občanem. Věří, že normy, jak jsou mu předkládány společností, jsou v pořádku, a nezkoumá je. Je přizpůsobivý, spolehlivý a poslušný. Platí včas daně, chodí k volbám, slušně, nikoli však výstředně se obléká a zpravidla jde o konzumní typ člověka. Záleží mu na tom, aby zapadl, takový člověk se touží zařadit. Nevyčnívat, nebýt výrazný, ačkoli sám o sobě má mnohdy jiné mínění – ale nakonec kdo z nás si o sobě nemyslí, že je originální a jedinečný. Koukolík tento typ nazývá docilními (učenlivými) lidmi. Ti se „snadno naučí a přijmou za své to, co si společnost přeje, aby se naučili, včetně toho, čemu mají věřit. Nezkoumají však, do jaké míry a jakým způsobem vše, čemu byli naučeni, přispívá k jejich osobní zdatnosti, zda ji zvyšuje nebo snižuje. Mnohdy tohoto zkoumání ani nejsou schopni, například pro nedostatek odborných znalostí nebo pro váhu tradice. Často je ani nenapadne, že by něco takového zkoumat mohli, nebo jsou naučeni, aby zkoumání tohoto druhu považovali za něco špatného.“83 A protože je „spořádaný občan“ člověkem, který touží a vynakládá množství energie k tomu, aby se zařadil, něčeho dosáhl a třeba si nakoupil všechny ty věci, které mají všichni kolem něj, tak si pravděpodobně nebude klást tak nesmyslné otázky jako na čem jsou postavené jeho hodnoty, jaký smysl má jeho existence a podobné. Už jen proto, že mu na to nebude zbývat energie a čas. Je masovou bytostí. Nemá žádnou vlastní představu o svobodě. Tento člověk ale vždycky ví, jaký budou jeho slova nebo činy mít vliv na jeho pověst. Jakmile dojde ke společenské změně, třeba revoluci, tento typ lidí se začne k jejím idejím okázale hlásit přesně ve chvíli, kdy je jisté, že nové pořádky zvítězí. Je ochotným posluchačem frází, nikdy však není iniciátorem společenské změny. Je ochoten cinkat klíči na konci listopadu 89, hlásit se k socialismu s lidskou
Ukázka elektronické knihy