Paní domu sklonila pohled k lemu široké sukně. I chodbičkou ke schodišti nad studnou se táhl pás stop – nepochybně jich bylo víc, než stihli zanechat dnes. „Znovu vám říkám, že je to pro mne stejná záhada jako pro vás, kapitáne,“ trvala vdova na svém. „Překvapuje mě, že se vůbec někdo osmělil vstoupit do laboratoria, ať už z této, nebo z druhé strany. Jak již víte, můj manžel tam zemřel za znepokojujících okolností. Do této chvíle se nenašlo jiné vysvětlení, než že ho zavraždily pekelné mocnosti, s nimiž se nemoudře zapletl. Kromě Hykeše nemám stálé služebnictvo, ale platím dvěma ženám, které sem chodí vykonávat běžné denní práce. Sem dolů se jakživy neodvážily, vodu ze studny jim nabírá Hykeš.“ „K smrti vašeho muže se ještě dostaneme, ale teď se snažím přijít na to…“ „Pane?“ Stein se otočil ke dveřím, z nichž právě v hlubokém předklonu vyšel robustní správce. Výraz v jeho tváři se příliš nezměnil, jen se zdálo, že ještě více zbledla. „Poznal jste ho?“ zeptal se kapitán netrpělivě. Majordomus přikývl. „Je to on.“ „Dmitrij Vlasjev? Synovec ruského vyslance?“ „Ano.“ „Určitě? Obličej má rozbitý, opuchlý…“ „Hykeš to odpřisáhne i na Písmo svaté, když bude třeba.“ Stein zhluboka vydechl jako člověk, který dlouho zadržoval dech. Vykročil ke dveřím. „Mistře Šimone?“ „Ano, pane kapitáne?“ „Nedá se nic dělat, musíme celou věc nahlásit úřadům. Zajděte, prosím, na strážnici a všechno oznamte vrchnímu strážmistrovi. Ale jen jemu osobně, rozumíte? Ať se co nejdříve dostaví.“ „Jak si přejete, kapitáne.“ ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286008
„Seržante,“ zavolal Stein na Jaroše, „zůstanete zde a dohlédnete na to, aby do laboratoria nikdo nevstoupil, dokud nepřijde městská hlídka.“ Nakonec se mu zrak znovu zastavil na vdově. Nevěděl, co jí má říct. Zato ona měla návrh. „Nuže, kapitáne, řekla bych, že teď nepohrdnete sklenkou dobrého vína.“ Stein si zhluboka povzdechl.
* Ne, Viktorie Frostová nepatřila mezi ženy, které cudně klopí zrak. Právě naopak, upřeně se dívala Steinovi do tváře, putovala očima po každé vrásce a jizvě, jako by hledala cestu do jeho hlavy. Kapitán její pohled opětoval, ale vydržel to jen krátce. Ty její oči. Předtím se mýlil, když mu světélka v hlubinách zorniček připomínala jiskry. Ve skutečnosti se tam svíjeli drobní zlatošupinatí hadi. „Podobáte se mu,“ řekla nakonec a chopila se číše s vínem. „Jste starší, déle zkoušený životem, v knírech máte více šedin… ale stejnou krev nezapřete.“ Stein se napil. Víno bylo vynikající. Všechno v tomto domě vysloveně křičelo, že jeho majitel netrpí nedostatkem, dokonce bylo na místě hovořit o přepychu. I komnata, v níž seděli, byla zařízena drahým nábytkem, nádherně intarzovanou kabinetní skříní a policí plnou knih, z nichž některé musely stát celé jmění. Paní domu usadila kapitána do křesla potaženého čalouněním, což byl nákladný výstřelek, který dosud viděl jen v panských sídlech. Sama se uvelebila v čemsi, co vypadalo jako širokánské křeslo, na něž by se vešli tři nebo čtyři lidé, případně si tam mohl jeden lehnout. Steinovi to připadalo neslušné a svádějící k zahálce. „Předpokládám, že mluvíte o mém bratrovi,“ zabručel. ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286008
„O kom jiném?“ „Znáte ho dobře?“ V duchu si přikázal, že dokud se nedozví víc o Leopoldově osudu, bude používat přítomný čas. „Jsme přece sousedé. A já nesnáším sedět zavřená uvnitř. Ráda poznávám nové lidi. S ctihodným panem hejtmanem jsme se vídali od našeho příjezdu do Plzně, ale lépe jsme se seznámili až loni během… toho neštěstí.“ „Slyšel jsem, že Leopold vyšetřoval smrt vašeho manžela.“ Viktorie obrátila pohled k číši, jejíž stopkou točila mezi štíhlými prsty, ale ve skutečnosti se nepřítomně zahleděla do minulosti. „Nevím, zda se to tak dá nazvat. Nebylo co vyšetřovat.“ „Řekněte mi o tom víc.“ „Není to příliš příjemná vzpomínka, kapitáne.“ „Nejsem zde proto, abyste se cítila příjemně.“ Křivě se pousmála. „Očividně. Ale proč vás to zajímá?“ „Co myslíte? Na stejném místě dnes došlo k dalšímu ohavnému zločinu. Ty dvě vraždy spolu možná souvisejí, stejně jako se zmizením mého bratra. Leopoldovi se něco stalo, když pátral po Dmitrijovi. Pokud zjistím, kdo a proč zavraždil ruského mladíka, pomůže mi to odhalit, co se přihodilo bratrovi. A možná přijdu i na to, kdo usmrtil vašeho manžela.“ „Jenže na tu otázku už odpověď známe, kapitáne. Ať už vám o smrti mého manžela vyprávěl kdokoli, určitě nezapomněl dodat, že jsme ho našli v uzamčené dílně. V krvi z jeho rozbité hlavy byly patrné stopy kopyt.“ „Upřímně věříte tomu, že ho zabil ďábel? Démon, jehož mistr Frost vyvolal čarodějnickým rituálem? A že ten vraždící Satanáš pak opustil místnost zavřenými dveřmi a teď se toulá podzemím? Nechcete mi snad tvrdit, že zavraždil i chudáka Dmitrije.“ Znovu se mu zadívala do očí. „Ďábel existuje, kapitáne. A slouží mu celé vojsko démonů. Věříte tomu?“ „Každý řádný křesťan věří i na peklo a ďábly.“ ( 100 )
Ukázka elektronické knihy