25. První kroky Celá velká rada, které se říká „malý kashag“, seděla v kruhu na polštářích v temné větší místnosti, těsně sousedící s lamovou místností. Svíčky i lampičky produkovaly své stínové divadlo a zdálo se, že to je jediná činnost, která se tu dá v nejbližší době očekávat. Lama sedí pohroužen sám do sebe, oči zavřené, hlavu sklopenou. Rty se mu lehce pohybují, jako by si něco mumlal, jako by se modlil. Celá rada čítala ani ne deset lidí. Byly tu všechny nejdůležitější osobnosti lámaserie. Ovšem nejsou tu sami. V koutě místnosti sedí malé, šesti- či sedmileté děvče. Na polštáři, objímá kolena, o která má opřenou bradu a přes něž se chaoticky plazí chuchvalce hustých, černých, mastných vlasů. V rukou spojených před koleny svírá odpudivého paňácu. Asi tři čtvrtě metru dlouhý dřevěný válec, v průměru asi osm centimetrů, na jehož konci jsou špinavé zmačkané hadrové bambule, z nichž jedna má zřejmě představovat hlavu. Na druhém konci se třepí dvě podlouhlé bambule, které by se při troše fantazie mohly nazývat nohama. Celou příšeru dotváří krátký, hadrem obalený klacek, který představuje ruce a tvoří pod hlavou paňáci jakýsi kříž. Je ale vidět, jak dívka paňácu silně svírá, vkládá do něj veškerou energii, jako by se sama oprošťovala od všech problémů a přenášela je na něj. Oblečená je do zdejších mnišských červených hadrů, zjevně vyhrabaných z fundusu lámaserie nějakým zoufalcem, protože na ní plandají tak, že člověk neví, jestli má kalhoty, sukni, sutanu či módní sárí; ovšem pro pětkrát větší osobu. Ne příliš vyplašeně, spíš zarputile zírá do místnosti. Jakmile se Vitas koukl do těch asijsky šikmých, ohromných, černých těkajících očí, ztratily se vlasy, ztratila se i rukama objatá kolena s příšerným paňácou a zůstaly jen a jen ty oči, do kterých se ponořil jako do peřin a zůstal v nich bezradně viset. Odpoutat se mu podařilo jen díky stínovému divadlu, které jednoduše přerušilo oční kontakt a on se osvobodil z toho zakletí. Až se oklepal náhlým chladem, který ho pak pohltil. Ticho. Nikomu z mnichů, zvyklých na hluboké meditace, nevadilo. Ale tady se zdálo, že všichni čekají snad na to, až někdo otevře dveře a zařve. Knihovník Akhum zíral s lehce nakloněnou hlavou do svíčky, jako by z ní měl vyskočit nějaký bódhisattva. Hinduista Mhosai Mangčug zase studoval prsty na obou rukou, jejichž bříška se o sebe vzájemně opírala… Jako výstřel zazněla konkrétní otázka mnicha Tungjura: „Tak co navrhujete?“ pátravě se po každém zvlášť podíval a dodal: „Co s ní?“ Jeho pohled ale říkal, že on sám (a zřejmě i lama) už dávno zná odpověď na tuto otázku. Pouze ho zajímá názor přítomných. „A řekla už aspoň, jak se jmenuje?“ osmělil se Lao Pu-wej. „Ještě neřekla ani ň, natož aby řekla svoje jméno,“ pravil lékař Sithar. „Maximálně přikývla hlavou, když jsem se jí ptal, jestli ji něco bolí, takže rozumí.“ Opět ticho. „Poslal bych ji dál na západ,“ nečekaně pronesl Lao Pu-wej rezolutním hlasem. „Jenom by ohrožovala naši pospolitost. Ohrožovala by naše meditace. Nebyla by to dobrá změna. Může znamenat rozklad celé naší lámaserie.“ Zaboří oči směrem dolů na zem a po chvilce ještě dodá, jako by chtěl sám sebe přesvědčit o správnosti svého postoje: „Pryč s ní. Tam se o ni postarají líp.“ Wung Pien, opatrovník zazděného poustevníka, rychle vstal a předstoupil před dívku, která se ale stále dívá někam do neurčita. „Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptá se tibetsky. Dívka mlčí. „Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptá se čínsky. Nic. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se anglicky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286004
Opět nic. Wung pokrčí rameny, zvedne ruce, pak je rezignovaně nechá bezvládně spadnout a odchází. „Milam,“ ozve se písknutí z úst dívky. Všichni strnou, Wung se otočí, přijde k dívce blíž a čínsky se jí zeptá: „Jakže?“ „Milam,“ opakuje dívka a sjede ho pohledem, který říká, že celý slavný Wung je nejen blbec, ale ještě ke všemu hluchý blbec. Všichni se spontánně rozesmějí. Kromě lamy, který stále sedí nehnutě a pořád si něco mumlá pro sebe. Vitas s Avielem se také smějí reakci dívky, ale ve skutečnosti nevědí, čemu se smějí. Jejich smích je totiž smíchem z uvolněné atmosféry, kterou dívka způsobila jedním slůvkem jako píchnutím do balónu. „Milam? Takže sen? Ty seš, holka, náš sen, jo?“ směje se Wung. Až teď pochopili naši jindžové, že slovo milam (psáno: rmi-lam) znamená v tibetštině sen. „No to abys nebyla náš ‚zlý‘ sen,“ pokračuje ironicky se smíchem a jde si sednout. „To by bylo s náma moc špatný…“ Knihovník Akhum se snaží situaci ukonejšit: „No počkejte, alespoň promluvila, ne? Víme konečně, jak se jmenuje…“ „Jo, už to víme, tak bychom se měli probudit a náš sen by měl odejít po svých za svým osudem,“ trvá na svém Lao Pu-wej. „Pokud sem přišla,“ ozve se náhle strohý, silný hlas lamy, „tak je to vůle bohů a my se této vůli protivit nemůžeme a nebudeme. MO24 mi jasně ukázalo cestu. Pokud je zde,“ lama s dlouhou pauzou pomalu ukázal prstem na dívku, „tak tu i zůstane, dokud tu zůstat má, a nikdo z nás ji nebude posílat pryč. Naopak – musíme se o ni postarat a vychovat ji, protože nepředpokládám, že by někdo přišel a řekl, že je její otec nebo matka, a odvedl si ji pryč.“ „Ctěný rinpočhe, nemyslím to s ní zle,“ opatrně namítá Lao Pu-wej a trochu omlouvá své předchozí námitky. „Jen jsem měl na zřeteli čistotu našeho kláštera, ve kterém není jediná žena. A samozřejmě stále se točící kolo života, jehož plynulost, čistota myšlenek, se může jejím pobytem narušit.“ Lao s e přitom obrací na ostatní ve snaze najít kohokoliv se stejným názorem na svou obranu. „Tak předně,“ řekl razantně opat, „není to žena, je to dítě. A mluvíš-li o kolu života a jeho plynulosti, musíš mít na mysli i jeho pomíjivost, stejně jako pomíjivost nás všech, jak tu sedíme. A stejně tak i celého kláštera. Má-li být zničení celé lámaserie pro bohy důležité a má-li být toho příčinou ona, nechť se tak stane.“ Když si daleko později Vitas vzpomněl na tato prorocky vyřčená slova, marně přemýšlel, zda mohl lama tušit něco víc než ostatní. Všichni kromě Laa teď uctivě poslouchali svého představeného a bylo vidět, že nikdo další se k Laovi v jeho polemice nepřidá. „Já jsem měl na mysli jen Buddhovo učení a naši tradici, která může být její přítomností ohrožena,“ velice nejistě trval na svém Lao. „Tradici? O jaké tradici to tu mluvíš? Už dávno, od padesátých let, co vstoupila čínská noha na naši půdu a vše tu rozkopala, podupala, zničila, od té doby se točí kolo úplně jinak. Tradice jsou už dávno narušeny. Copak bychom žili tady, v takové izolaci, a takhle se bavili? Už dávno je všechno úplně jinak a s každým dnem, i s příchodem našich jindžů a dalšími událostmi se bude vše posouvat jinam. Ne směrem od Buddhy – toho si musíme udržet, ať už tady nebo v zahraničí. Každý cizinec tu mění směr a rychlost pohybu věčného kola. Každý mu vtiskne svou kulturou svého Boha, ať už jím je kterýkoliv. Naše země je zdecimovaná, povražděny jsou statisíce lidí, lamů, mnichů, země vysáta a ty budeš mluvit o tradici? Lao!“ směruje lama tok svých za léta nashromážděných pocitů na nebohého Pu-weje. Je přitom cítit, že celý ten příkrý sten zdaleka není určen jen jemu. „Kolik let už tu jsi? Místo abys za ty roky pochopil marnost veškerého pachtění za svým osobním prospěchem a nenechal se podmanit zhoubnou žádostivostí a klamem, tak v prchavém okamžiku náhodné zkoušky popřeš samsáru – kolo života, na které se sám odkazuješ. Chceš chránit plášť, kus nějakého hadru, místo abys chránil to, co ten plášť přikrývá. Přemýšlej o sobě.“
24
MO – druh tibetské věštby, která probíhá v případě důležitých rozhodnutí týkajících se zdraví, práce, cestování nebo zásadních otázek budoucnosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286004
Lama přejíždí publikum přísným velitelským zrakem, který už odmítá jakoukoliv diskusi. Z jednoho na druhého. Na každém spočine, jako by s ním promluvil. „Jestliže nám bozi tuto dívku seslali, naší svatou povinností je postarat se o ni. Postarat se o její vzdělání, postarat se o to, aby tu byla šťastná, aby žila zdravě. A o to vše se musíme postarat my. Každý z nás jí musí dát to, co je mu vlastní. Začnu-li u sebe, budu ji osobně učit slova Buddhova a dějiny Tibetu. Tungjur konfucianismus a dějiny Číny. Lékař Sithar přírodní vědy – biologii, botaniku, antropologii, prostě vše o člověku. Mhosai Mangčug učení hinduistické, hindštinu, Aviel matematiku, judaismus a angličtinu. A Vitas křesťanství a evropskou kulturu. A ty, Lao, pokud jsi už pochopil své místo ve věčném kruhu, budeš mít za úkol přivézt z okolního světa cokoliv, co bude zapotřebí pro její zdraví a výchovu.“ Lama se opět dlouze odmlčí a pozoruje reakce – ty jsou však velmi nečitelné. Každý pokorně přijímá svou roli bez jediného hlesnutí. Není ovšem vidět do žádné hlavy. Kdyby mozek mluvil nahlas, bylo by zřejmě v místnosti tolik řevu, že by nebylo ničemu rozumět. Z Vitasovy hlavy by bylo slyšet zaúpění – ‚Bože, proč jsem se víc neučil? Vždyť jsem úplně tupý a nic si už nepamatuju…‘ Při pohledu do očí ostatních – obzvláště Avielových – pochopil, že v tom asi nebude sám. Opat Thörpe se usmál, jako by chápal vnitřní rozpaky přítomných. „Myslím, že v naší knihovně je hluboká studnice moudrosti. Sami se můžete vzdělávat a připravovat v knihovně na výuku. Ostatně, knihovník Akhum bude organizačně výchovu Milam řídit a bude nápomocen v případě zdrojů informací. Nemůžete ji samozřejmě učit vše najednou. Žádné složité rovnice, Avieli. Zpočátku jen pohádky, eposy, biblické příběhy. Musíte začít hrou. A je třeba, aby vše bylo prodchnuto jinotaji, symbolikou, metaforami, které budou rozšiřovat její obzor.“ Lama se náhle uvolnil, jako by z něj spadlo nějaké břímě, a zcela chladným organizačním hlasem ještě upřesnil: „Každý týden se zde musíme sejít, abychom kromě vlastního chodu lámaserie vyhodnotili učivo uplynulého období. Abychom se i poradili, jak ji vzdělávat. Chápu, že to pro nás nebude jednoduché. Nuže, do práce.“
Ukázka elektronické knihy