X. Té noci se mi v tom domě zdály zvláštní sny. Probudil jsem se
ve tmě a věděl jsem jen, že mě nějaká noční můra vyděsila tak hrozně, že jsem se musel vzbudit, nebo umřít, a přece jsem si přes sebevětší snahu nedokázal vzpomenout, co se mi zdálo.
Ten sen mě strašil: stál za mnou, přítomný a neviditelný jako moje temeno, zároveň tam byl a nebyl.
Stýskalo se mi po otci a stýskalo se mi po matce a stýskalo
se mi po mojí posteli u nás doma, jen něco přes kilometr ode
mě. Stýskalo se mi po včerejšku před Uršulou Monktonovou,
před otcovým výbuchem vzteku, před vanou. Chtěl jsem ten včerejšek zase zpátky a chtěl jsem ho hrozně moc.
Snažil jsem se ten zneklidňující sen nějak vytáhnout na
povrch, ale nešlo to. Věděl jsem, že v něm figuruje zrada, ztráta a čas. Ta noční můra mě vyděsila tak, že jsem nechtěl znovu usnout: krb byl už skoro vyhaslý a jen rudě žhnoucí uhlíky naznačovaly, že v něm kdysi hořelo, že kdysi vydával světlo.
Vylezl jsem ze sloupkové postele s nebesy a lovil pod ní,
dokud jsem nenahmatal těžký porcelánový nočník. Vykasal 195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285927
NEIL GAIMAN
jsem si noční košili a vyčůral se do něj. Pak jsem přešel k oknu a vyhlédl jsem ven. Měsíc byl pořád v úplňku, ale teď stál
na obloze nízko a měl tmavě oranžovou barvu: matka tomu říkala „měsíc sklizně“. Jenže já věděl, že se sklízí na podzim, nikoli na jaře.
V oranžové záři měsíce jsem zahlédl starou ženu – byl jsem
si skoro jistý, že je to stará paní Hempstocková, ačkoli jí bylo těžko vidět do tváře –, chodila sem a tam. Při chůzi se opírala o velkou dlouhou hůl, něco jako berlu.
Připomněla mi vojenskou přehlídku, kterou jsem
viděl na výletě do Londýna před Buckingham-
ským palácem, tam taky vojáci pochodovali sem a tam.
Díval jsem se na ni a uklidnilo mě to.
Vlezl jsem si potmě zpátky do
postele, položil hlavu na prázd-
ný polštář a pomyslel si, že už
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285927
NEIL GAIMAN
OCEÁ N NA KONCI CEST Y
nikdy neusnu, aspoň ne teď, a pak jsem otevřel oči a zjistil,
zipy ani patentky namísto těch háčků a knoflíků a tuhých
Na židli jsem měl vyskládané šaty, které jsem předtím
Boty měly vepředu stříbrné spony, ovšem byly mi příliš
že je ráno.
a nepoddajných knoflíkových dírek.
neviděl. Také tam byly dva porcelánové džbány s vodou –
velké a nepadly mi, takže jsem vyšel z pokoje jen v punčochách
v níž jsem nakonec rozeznal umyvadlo zasazené do dřevě-
Abych se předchozího večera dostal do ložnice, vyšel
jeden s velmi horkou, druhý se studenou – vedle velké mísy,
a kotě se vydalo za mnou.
ného stolečku. V nohách postele leželo chundelaté černé
jsem po schodech a nahoře zahnul doleva. Teď jsem za-
modrozelené, nepřirozené a zvláštní, jako moře v létě. Kotě
byly dokořán, místnost byla prázdná) a vydal se
kotě. Jen co jsem se posadil, otevřelo oči; byly intenzivně
bočil doprava a prošel kolem Lettiina pokoje (dveře
pronikavě a tázavě zamňoukalo. Já ho pohladil, pak jsem
ke schodišti. Ovšem schody nebyly tam, kde
vylezl z postele.
jsem si je pamatoval. Chodba končila zdí
Smíchal jsem si v umyvadle horkou vodu se studenou
s oknem s výhledem na lesy a pole.
a opláchl si tvář a ruce. Pusu jsem si vypláchl studenou vo-
dou. Nebyla tam žádná zubní pasta, ale malá kulatá plechovka, na níž bylo starobylým písmem napsáno Pozoruhodně účinný
zubní prášek Maxe Meltona. Nasypal jsem si trochu toho bílého prášku na zelený kartáček a vyčistil si zuby. Prášek chutnal po mátě a citrónu.
Prohlédl jsem si šaty. Nic takového jsem předtím na sobě
neměl. Nebyly tam žádné spodky. Leželo tam bílé tílko bez knoflíků, s dlouhým podolkem. Byly tam hnědé kalhoty, které
končily u kolenou, dlouhé bílé punčochy a kaštanově hnědý
kabátek, vzadu s véčkovým výřezem, který připomínal vlaštov-
čí ocas. Světle hnědé ponožky vypadaly spíš jako podkolenky. Oblékl jsem se, jak to šlo, jen jsem litoval, že tam nejsou žádné 198
Ukázka elektronické knihy