Všechna čtyři ramena schodiště zdolala pěšky. Dávala si na čas, aby nedorazila na místo určení zadýchaná, ale nakonec jí to stejně nebylo nic platné. Byla uřícená tak jako tak. V patře bylo ticho. Došla k bytu a ještě jednou zkontrolovala číslo na lístku. V tašce měla balíček s velice zvláštním dárkem. Nejistě na něj pohlédla. Znovu ji napadlo, jestli si Ambrosini, když jí kladl na srdce, aby to vzala s sebou, vůbec uvědomoval, že ji to může stát kariéru. Zaklepala a téměř okamžitě zaslechla, jak se cosi otírá o dveře. Potom se dveře pomalu, opatrně otevřely. Objevila se v nich dívka s modrými vlasy a nejošklivější pes, jakého kdy Teresa viděla. Vyjeveně na ni zírala a teprve po několika dlouhých vteřinách uhnula pohledem, protože jí bylo trapně, že si ji tak neomaleně prohlíží. V duchu si hned nadávala do pitomců. „Máte to?“ zeptala se dívka poněkud bojácně. Jednou rukou hladila vypelichanou hlavu zvířete, které si návštěvu nedůvěřivě prohlíželo. Teresa zvedla balíček. Dívka i pes upřeli oči na šustící celofán v její ruce. Komisařka přemýšlela, komu z těch dvou je ten dar vlastně určen. Uvnitř, opatřena etiketou, kterou Parri pečlivě vyzmizíkoval, totiž byla část lidské kostry. Lebka.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285926
17 Massimo nemohl usnout. Hodiny míjely a on celou noc tupě zíral na Elenina záda. Ležela na boku v jeho posteli. On stál opřený ve dveřích a pozoroval ji. Když přišel domů, už spala. Zdržel se v práci, kde se snažil rozmělnit svou energii a neodbytné myšlenky, dokud se necítil úplně prázdný a nemusel myslet na dítě, kterého se bál, a na ženu, kterou miloval, ale s níž být nemohl. Neposlechl komisařku Battagliovou a čekal na ni v kanceláři. Když se vrátila od Alberta Lony, nasadila neproniknutelný výraz a ten ji neopustil ani během následujících hodin, kdy oba mlčky pracovali u stolů naproti sobě. Tímhle způsobem ho trestala za to, že neuposlechl její příkaz. Jak by ji tam ale Massimo mohl nechat, když si všiml, jak se jí třesou rty, když viděl její váhavé kroky a bledost v obličeji, kvůli nimž mu znenadání připadala tak křehká a opuštěná? Její minulost byla záhada, o níž nikdo, dokonce ani De Carli a Parisi, nechtěl mluvit. Massimo zaslechl něco o manželství, které skončilo tragédií – ale jakou tragédií? –, a o tom, že pak svůj osamělý život zasvětila práci. Spáse, ano, ale spáse těch druhých. A součástí téhle minulosti byl evidentně i nový kvestor. Elena se ve spánku pohnula. Tmavé vlasy na bělostném polštáři mu připomněly Spící nymfu. Očima přejížděl po dlouhé linii krku, pokračoval po pomyslné křivce zad mezi lopatky až dolů, k hýždím, a zase zpátky. Myslel na Andriana a na tajemnou dívku z portrétu. 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285926
Zabil ženu, kterou prý miloval. Byl to protimluv: vymazat z vlastního života bytost, která do něj vnáší světlo. A přitom se to dělo dnes a denně. Z lásky se až příliš často stávalo drama. O život přitom přicházely vždycky ženy. To není láska. To je potřeba vlastnit. Potřeba ovládat. Využité, týrané, opuštěné a zavržené ženy. Ženy, které nerozeznaly zlo, protože žilo přímo vedle nich. Když má tvář někoho, kdo by se o vás měl starat, těžko ho zpozorujete a odhalíte. Pro Massima bylo bolestné vžít se do kůže vraha, posvítit si do zákoutí vyšinuté mysli, která se pohybovala mrštně jako noční zvíře, na nejisté hranici mezi rozumem a šílenstvím. Vzpomněl si, jak mu komisařka Battagliová vyprávěla o svém prvním vyřešeném případu, krátce po nástupu k policii. Byl to zločin z vášně, jehož podrobnosti si Massimo nevybavoval. Dlouho rozmlouvala s vrahem a její vědomí se muselo ztěžka brodit v kalné usazenině na dně jeho slov. Do Massimovy mysli prosákla jako jedovaté bahno. „Po dvanácti hodinách výslechu měl pořád nervy jako z oceli,“ slyšel, jak mumlá s nepřítomným výrazem někoho, kdo se vrací do minulosti. „Pak jsem tam přišla já. Jediná ženská, bylo mi sotva dvacet, zrovna jsem nastoupila do služby. Nevěděla jsem ani kam se mám otočit.“ Massimo marně čekal, až bude pokračovat. „Změnilo se potom něco?“ musel se po určité chvíli zeptat. „Změnilo se všechno a můj šéf to věděl. Poslal mě tam schválně.“ „Co se stalo?“ „On chtěl mě.“ „On?“ „Ten vrah. Chtěl mě. Pak jsem ho několik hodin poslouchala, v místnosti jsme byli sami, jenom já a on. Vyprávěl mi všechny 105 Ukázka elektronické knihy