10. kapitola Když jsem odkráčela od Lucase, Billy se už opíral o nárazník auta a čekal na mě. „Co to bylo za kluka?“ „Nikdo důležitej.“ Nasedla jsem a zabouchla dvířka. Billy zapadl za volant a zapálil si, ale nenastartoval. Díval se ven na parkoviště. „Co ti chtěl?“ Hlas měl nebezpečně klidný a mně se začal stahovat žaludek. Věděla jsem, co přijde. „Otravuje tě?“ „Proč tě to zajímá?“ „Protože jsi sice kráva, Max, ale jsme jedna rodina.“ Rozhodila jsem rukama a obrátila oči v sloup. „Já si můžu dělat...“ Bleskurychle mě popadl za zápěstí. „Jsou lidi, kterým se prostě budeš vyhýbat.“ Nakláněl se ke mně, koukal se mi přímo do tváře a to, co říkal, znělo děsivě a naléhavě. Choval se, jako kdyby měl o mě starost, ale já věděla, jak to doopravdy myslí. Nemluvili jsme
117
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285924
jenom o tom, že nemám kamarádit s klukama. Neil – a Billy myslím taky – totiž měli hodně jasný názor na každého, kdo nebyl bílý muž a luterán. Podle Neila se věci měly tak, že různí lidé patří do různých světů. Že jde o rozdílné názory na vlastnictví, na zločinnost nebo na milión dalších věcí. Zaobalil to tak, aby nemusel říkat, jak to doopravdy myslí. Prostě takovíhle lidé. Vztyčila jsem hlavu, podívala jsem se na Billyho, snažila jsem se mu vykroutit, ale nepouštěl mě a prsty mi zarýval do zápěstí. Za chviličku mě konečně pustil a nastartoval. Příšerně mě štvalo to jeho přesvědčení, že může soudit lidi podle vzhledu. Z toho jeho pohledu mě popadl strach, aby mu něco neudělal, ale hlavou mi běželo i něco jiného. Stejně se Lucasovi nebudu muset vyhýbat, protože oni mě mezi sebou nechtějí. Nic pro ně neznamenám. Koukala jsem z okna a snažila se nebrečet. Když se Billy naštval, šla z něj hrůza, ale byla jsem na to zvyklá. Dělal si legraci z mých zálib a z mých kamarádů, nadával mi, někdy to bylo strašné a já se většinou snažila nebrat si to osobně. Nic to neznamená, opakovala jsem si jako nějaké zaříkávadlo, co mě může ochránit proti šikaně. Dá se to zvládnout. Jo, bylo to hnusné a strašně se mi nelíbilo, že Nate, Ben a Eddie se na mě někdy koukali tak trochu soucitně, ale neměla jsem jinou možnost. Nějak jsem to musela vydržet. Jenže jindy se zase Billy choval, jako by nás pojilo nějaké velké a zásadní tajemství. Jako kdybychom si rozuměli, jako kdyby měl o mě starost. A to bylo horší. Věděla jsem, že o mě mu ve skutečnosti nejde. Jenom přišel na další způsob, jak se mi míchat do života. •••
118
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285924
Když se člověk po té halloweenské scéně, co se odehrála před dvěma dny, ocitl v místnosti s Neilem a Billym zároveň, bylo to jako stát pod dráty vysokého napětí – úplně bylo slyšet, jak to drnčí. Doma v San Diegu to mezi nimi občas bouchlo, ale většinou to jen bublalo pod povrchem. Teď jsem začínala chápat, proč: Billy totiž skoro nebýval doma. Tady v Hawkinsu neměl nic, jenom spoustu času. Od chvíle, co jsme se přestěhovali do Třešňové ulice, se samozřejmě pokoušel ten čas vyplnit mejdany, holkama a basketem. Jenže zdejší holky musely chodit brzo domů. A moc mejdanů se tu nekonalo a nebylo tu moc míst, kam by se dalo vyrazit. Neil měl program pořád stejný, ale dospělí to tak možná mívají. Ráno odcházel do práce, domů se vracel jako vždycky po páté, a když přišel, pokaždé mi prohrábl vlasy nebo přinesl mámě kytku. Ale pod povrchem doutnal jak bedna dynamitu. A já většinu času čekala na výbuch. Bylo potřeba být ve střehu, protože když se Neil a Billy chytli, Billy si to pak vybil na mně. A pokud výbuch nějakým zázrakem nepřišel, stejně si to na mně vybil, jenom aby upustil páru. To ráno se u snídaně do sebe pustili podivně, beze slov. Billy si zprostředka stolu vzal krabici pomerančového džusu a Neil se po ní natáhl, aby ji postavil zpátky, ale Billy ji nepouštěl. Oba mlčeli. Krabice visela mezi nimi, ruce měli natažené, prsty se zarývaly do voskovaného papíru. Pak Neil zabral tak silně, že krabice Billymu vyklouzla z ruky. Neil švihnul loktem do strany, shodil na zem máminu červenou cukřenku a té odprýsknul kousek kraje.
119 Ukázka elektronické knihy