NESTVŮRNÉ
D Á M Y N A C E S TÁ C H
na muže s jedním okem modrým a druhým zeleným, který unikl z purfleetského blázince, a tajemnou slečnu Jenksovou. Zajímalo by mě, jak si vede Cat. Co když odhalila ještě něco dalšího?“ „Jestli ano, tak nám nejspíš pošle do Vídně telegram,“ řekla Justine. MARY: Jak mají naši čtenáři vědět, kdo je slečna Jenksová? Objevila se jenom v první knize. CATHERINE: Tak se budou muset vrátit a tu první knihu si přečíst. Stojí pouhé dva šilinky, v knihkupectvích a na nádražích. Zmínila bych se o tom, ale řeklas mi, že mám s reklamou přestat. „Jak to, že já pistoli nemám?“ Diana sebou zase plácla na sedadlo, založila si ruce na hrudi a zamračila se. „Já ji přece taky nemám,“ namítla Justine. „Víš, zbraně nejsou vždycky nutné.“ „Jo, jenže ty dokážeš zabíjet lidi holýma rukama,“ prskla Diana. „Cože! Nic takového bych nikdy neudělala.“ Justine se tvářila šokovaně. Mary neodpověděla – nebylo by zdvořilé ani laskavé upozorňovat, že Justine vlastně zabila několik lidí přesně tímto způsobem. Raději otevřela kufr a začala vytahovat věci na noc – svou noční košili a pyžamo pro Justina Franka, který bude spát v kupé s jiným mužem, úplně cizím. Dělalo jí to trochu starosti – ale on samozřejmě nebude vědět, že Justin je žena. Justine to určitě zvládne. Každopádně se umí ubránit. Diana noční košili neměla, a tak bude muset spát v košilce. Teď jenom zírala na Justinu s povytaženým obočím. „Totiž, nikdy bych nezabila úmyslně. Ten chlap na ulici v Cornwallu a Prasečí muž v Maryině domě, k tomu došlo nedopatřením. Nikdy jsem nechtěla nikoho zabít.“ Justine vypadala, jako by jí bylo do pláče. „Ovšemže ne,“ konejšila ji Mary. „My víme, že bys nic takového nikdy neudělala. Nepotřebuješ ještě něco? Mám tady pro tebe pyžamo a župan, ale měla by sis asi vybrat na zítra věci na převlečení. A kde máš pantofle? Pro lásku boží, Diano, nemůžeš být trochu užitečná? Jsi ke kufru blíž než já.“ – 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285919
V O R I E N T E X P RE S S U
„Ne,“ přišla odpověď. „Není tam místo. Ty a Justine ho zabíráte všechno.“ V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Mary otevřela. Stál tam muž v uniformě Compagnie Internationale des Wagons-Lits a řekl: „Pardon, mademoiselle. Jsem Michel, portýr tohoto vagonu. V jídelním voze se podává káva a výběr moučníků. Pokud se chcete občerstvit, v mezičase vám připravím lůžka.“ Uklonil se a odešel. „Káva?“ ožila Diana. „Báječná káva! Jdeme.“ „Tak dobře,“ řekla Mary. „Zajímalo by mě, jestli mají i čaj.“ Nejspíš si bude muset zvyknout, že na kontinentu se pije spíše káva. Tam, kam jede, bude asi dobrý anglický čaj těžko k sehnání. „Jenom si dám věci k sobě do kupé a připojím se k vám,“ řekla Justine. Mary přikývla. Tohle bude na příští dva dny jejich domov. Rozhlédla se po kupé. Bylo malé, ale útulné a elegantní. V zásadě Orient Express docela schvalovala. Bohužel se o to kupé bude muset dělit s Dianou… DIANA: Lepší než s Catherinou. Mohla by mít noční můru a začít se ve spánku plížit po kupé. Mohla by tě i pokousat, a vůbec o tom nevědět! CATHERINE: No, s tím se musí počítat. Jsem puma. „Tak pojď,“ řekla Mary. „Přece nechceš přijít o moučník.“ „To se nestane!“ prohlásila Diana a vyskočila. Justina nechali v jeho kupé, aby se představil panu Waldmanovi. Mary za zavřenými dveřmi slyšela šum jejich hlasů. Jídelní vůz byl elegantní jako hotel, s ubrusy na stolech, stříbrnými příbory, porcelánovými šálky na kávu a… ano, byl tam čajník! Mary vydechla úlevou. Našly si stolek u okna, objednaly si nápoje a pak přešly k bufetu s moučníky. V jídelním voze bylo plno, ale ne přeplněno – konec srpna zřejmě nebyl nejoblíbenější sezona na cesty přes kontinent. Většina lidí už měla dovolenou za sebou a vracela se domů, ať už to bylo kdekoli. Jakmile si vybrala dílek malinového dortu a pár mandlových sušenek – 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285919
NESTVŮRNÉ
D Á M Y N A C E S TÁ C H
– skoro tak dobrých jako meruňkové rolky od Madame Corbeauové –, posadila se k oknu a sledovala, jak kolem ubíhají předměstí Paříže. Diana ^ au chocolat a šla si přidat. rychle zhltla svůj gateau Mary si vychutnávala, jak ji čaj zahřívá zevnitř. Byl to velmi dobrý oolong a připomněl jí čaj v salonu v domě číslo 11 v Park Terrace. Padla na ni únava. Dneska se toho událo tolik. Ještě ráno byla v Londýně, a nyní uhání francouzským venkovem směrem k Vídni a dál neznámo kam. Diana vypadala, že je úplně v pohodě, ale to ona vždycky. Zdálo se, že ji nic nedokáže vyvést z míry a připravit o schopnost přecházet bez velkého hloubání od jedné věci k druhé. Někdy si Mary přála, aby taky dokázala být tak bezstarostná. DIANA: Bývám unavená. Unavuje mě, jak mi furt říkáš, co mám dělat. A Justine byla ve Francii jako doma, způsobem, jakým Mary být nemohla. Předtím v restauraci pro ně všechny objednala jídlo. Samozřejmě, jako jediná z nich mluvila plynně francouzsky a každopádně byla pan Justin Frank. Očekávalo se, že jako jediný muž v rodině bude dělat rozhodnutí za ně všechny. Že bude vyřizovat finanční transakce a ujímat se vedení, až na ty bezvýznamné případy, kdy zdvořilost žádala, aby měla žena přednost, například ve dveřích. Mary musela připustit, že Justine hraje muže dokonale – odtahuje jí a Dianě židle, smeká klobouk ve správnou chvíli a na správných místech. Sevřela šálek v dlaních a vdechla vůni čaje. Náhle si připadala trapně anglická a nejistá. „Vidím, že jste si už našly místa. Mary, nevadilo by ti, kdyby se k nám přidal Heinrich Waldman? Je to můj spolubydlící. Heinrichu, moje sestry Mary a Diana.“ Justin si odtáhl židli vedle Diany, usedl a dlouhé nohy složil pod stůl. Její starší bratr Justin, připomněla si a v duchu si zopakovala podrobnosti jejich krycího příběhu. Vzhlédla k panu Waldmanovi a překvapilo ji, že je to jeden z těch studentů z trajektu. Stál před ní ve frontě na jízdenky, než s přítelem ustoupil stranou, aby něco vyřešili. „Doufám, že vás neruším,“ řekl dobrou angličtinou, byť se silným přízvukem. „Pokud je vám to jakkoli nepříjemné, rád se posadím jinam.“ Byl vysoký, světlovlasý, s jasně modrýma očima. – 104 – Ukázka elektronické knihy