Ctibor nic neříkal, a tak jsem na něj toužebně pohlédl se slovy žádajícími o útěchu: „Ctíbo, co když se zblázním? Co když jsem se zbláznil? Možná bych se měl zabít! A skončit to všechno.“ Ctibor zasykl. „Dej pokoj!“ promluvil ke mně hlubokým hlasem a položil mi ruku na předloktí. „Víš….“ Byl jsem si vědom, že můj nápad měl spíše demonstrační podtext, ale jaksi jsem zneužil Ctiborovu účast a pokračoval: „Ve Styronovejch knihách, jak sám řekl, je téma sebevraždy přítomný pořád. Jeho tři významnější postavy zahynuly vlastní rukou. Přiznal, že když si poprvý po mnoha letech přečetl pasáže svejch románů, kde se hrdinky vydávají na cestu vedoucí k záhubě, ohromilo ho, jak přesně vytvořil vizi deprese v myslích těch mladejch žen a popsal instinktem, napájeným z podvědomí tehdy už zmítanýho duševní poruchou, psychickou nevyrovnanost, která je dovedla ke zkáze.“ „Ty zase perlíš, to se musí nechat,“ zasmál se Ctibor, který otevřel stavidla své hladince pití. Zčervenání bělma a pomalu protahované úsměvy byly jasným znamením, že je tam, v alkoholovém rauši. Mnohdy jsem si při těchto příležitostech sám sebe ptal, kam až jeho koutky dosáhnou? Setkají se snad s ušními boltci? „Ten Chocholatý… hrdinou jeho trilogie Jiné místo, jiná doba byla vlastně taky ženská, teda mladá holka. Ženský jsou silný. Mají to jinak než chlapi. Chlap má snad fyzickou sílu, ale ženská, jako druhej kabalistickej princip – o čemž ty víš samozřejmě víc – má sílu duševní. Styron, abysme u něj zůstali, se sám sebe ptal, cituji, abych použil tvůj výraz, Ctíbo: Které zapomenuté či zasuté události mohou přispět k objasnění postupného narůstání depresivního stavu až do stadia šílenství? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285849
Dospěl jsem k přesvědčení, že moje patologická dispozice pochází z mých nejranějších počátků – od mého otce, který s touhle obludnou chorobou zápasil po většinu života, a když jsem byl malý chlapec, byl hospitalizován, protože ho malomyslnost stahovala hloub a hloub, podobně jako teď mě.“ Vzpomněl jsem si na svého dědu, který trpěl schizofrenií. „Jaro Křivohlavý, odborník na depresi, napsal, že, cituji: Psychologové nás upozorňují, že myšlení není jen pasivním zpracováváním toho, co vnímáme, vidíme, slyšíme a tak podobně. Nepodobá se samočinnému počítači, který pracuje jen s tím, co se do něho vloží. Právě naopak. Ukazuje se, že naše myšlení je nesmírně aktivní, tvořivé. U každého z nás pracuje do určité míry jako u umělce. Ten vytváří obrazy světa, které nikde neexistují. Neexistují, Ctíbo! Podobně postupuje skladatel, který vytváří melodie, které nikdy nikdo jiný neslyšel.“ „Kabalisté by k tomu snad řekli, že seš posedlej dybukem,“ pousmál se Ctibor. „Čím?“ „Dybukem. To je hebrejskej výraz, kterej označuje ‚přilnutí‘ zlýho ducha nebo mrtvý zlý osoby k živýmu tělu. Dybuk je výraz pro soužití nešťastný lidský bytosti s cizí entitou. Postižený promlouvá ústy ‚přilnutýho‘, je v něm vzbuzována úzkost a duševní zmatek. O dybukovi jsem naposledy četl právě v Pražském kabalistovi od Haltera.“ „Aha,“ zamračil jsem se a pomyslel si, že se v zásadě jednalo o totéž, o čem jsem hovořil já, jen to bylo oděné do kabalistického pláštíku. Ať už jsem byl posedlý, nebo ne, nemocný, nebo zdravý, rozpolcený, nebo jednotný, všechny tyto varianty ve mně vzbuzovaly zmatek a 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285849
ten mě aktuálně tížil ze všeho nejvíc. Potřeboval jsem odpověď, ať je jakákoli. Včera roztál všechen sníh a během dnešního nočního mrazu, zatímco jsem byl se Ctiborem v hospůdce, voda zmrzla. Po sněhu sice nebylo ani stopy, ale led vydláždil všechny dostupné cesty na kolej. Měl jsem co dělat, abych si během četných pádů nezpůsobil vážné zranění, ale nakonec mé tělo poznamenalo jen pár modřin. Neriskoval jsem, abych se za takovýchto podmínek, alkohol v krvi a led na dlažbě, vydal strmou zkratkou, a proto jsem zvolil cestu podél trasy tramvaje, až jsem přišel na křižovatku Karlovarské a Plaské ulice. Odtud se mi naskytl pohled na Procháskův ústav a Lékařskou fakultu, které, zasazené do bran největšího plzeňského sídliště, odkazovaly k Praze, ale i Plasům. V pokoji na koleji jsem bydlel sám. Mohl jsem si to dovolit. Interiér byl zařízen spíše jako pracovna. U jedné zdi stály staré knihovny vyplněné knihami s historickou tematikou. Několik fochů vyplňovaly knihy, které se týkaly výhradně holocaustu. Zvláštní místo zde zaujímaly knihy o Sobiboru. Mezi nimi dominovala ediční řada knih
vydaných v roce 2008 z iniciativy
muzea Łęczyńsko-
Włodawského pojezeří. Jejich černé hřbety byly vysázené bílými písmeny. Obsahovaly memoárovou literaturu z pera sobiborských přeživších, z nichž nikdo dnes již nebyl naživu. Přesto se mi před několika lety podařilo setkat se s některými z nich. Byla tu polská verze knihy Toiviho Blatta Z popelů Sobiboru. S Toivim jsem se seznámil přímo v Sobiboru. Byl jediným z přeživších, který chtěl, abych si s ním tykal. Přestože nikdy nebyl 100 Ukázka elektronické knihy