„Abyste věděla, s kým máte tu čest sedět u večeře.“ „Jemu taky řekl, že jsem Lucie. My mladí nejsme zvyklí si hned říkat, co nejradši jíme a jaké číslo podprsenky která máme. Na příjmení si nikdo nepotrpí,“ řekla drze. „Skutečně?“ zeptal se překvapeně. Nečekal, že bude mluvit tak útočně po několika hodinách ve výslechové místnosti. „To vy neznáte!“ pronesla triumfálně. Poručík jen zíral. Čekal, jak se zachová jeho šéf. Ten kupodivu invektivu přešel, jako kdyby ji neslyšel. „Dobrá, o čem ti dva mluvili?“ „Miky mě omlouval, že neumím německy. Pak se dohodli, že si teď dají baštu. Kvůli obchodu se sejdou později.“ „To všechno jste rozuměla?“ „No, moc neumím, ale Mikyho němčina zní srozumitelně. Hlavně nemele.“ „Kdy se sešli?“ „Přesně nevím. V sobotu dopoledne mi dal volno. Prý ať se jdu projít, nebo do kina, nebo tak. Měl nějaké jednání, ale nevím s kým. Ani nevím, jestli s jedním, nebo bylo schůzek víc. Prošla jsem se po starém centru. Je tam krásně.“ „Popis Vídně můžete vynechat. O to nám teď nejde.“ „O co vám vlastně jde? Stalo se snad něco Mikymu? Nebo něco provedl?“ „Všechno vám včas řeknu. Co ještě víte o pobytu ve Vídni?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285848
„Bylo tam krásně, ale vím, že opěvování Vídně mám vynechat. Jo, a taky jsme byli v opeře na opeře,“ sledovala s utajeným úsměvem, co na to řekne. „Něco se stalo?“ „Ano, dávali Figarku. Moc pěkné.“ „No, to je velice důležitá informace.“ „Aha, promiňte. Mikymu se najednou udělalo špatně. Prý snědl něco zkaženého. Jenže já jedla totéž. Všechno bylo výborné, moc jsem si pochutnala.“ Zamračil se. „Aha, zase opěvuju. To bude asi tou operou.“ „Prosím? Můžete mi vysvětlit, co jste tím chtěla říct?“ „No, že mně nebylo špatně. Mikymu bylo špatně asi z toho operního zpěvu.“ „Dobře. Co se dělo dál?“ „Zmizel, že musí na záchod. Po představení jsem na něj čekala před operou. Neobjevil se. Taxík mě zavezl k hotelu. Uviděla jsem ho až na pokoji. Prý mu bylo pořád blbě, tak si jel lehnout.“ „No vida, že to jde, když se chce. On vlastně se vám vůbec nevěnoval, měl volné ruce a scházel se s kýmkoliv.“ „Jo, ještě jsem si vzpomněla, že říkal tomu kamarádu Adolfovi, že jezdím často do ciziny. Zajímalo ho, kdy zase někam pojedu. Nevím, asi se ptal jen tak ze zdvořilosti.“ „Patrně se mýlíte. Mohli by poslat nějaký balíček, nebo by jel pan Zednický s vámi a byl by nenápadný.“ „K čemu by to potřeboval?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285848
„Do balíčku se dá něco schovat. Muž cestující s mladou dívkou není tak nápadný jako samotný. Pokud jezdí do zahraničí častěji, je vhodné mít krytí.“ „Na co by to potřeboval? On dobře vydělává, nemá zapotřebí se nějak schovávat.“ „Divila byste se …“ „Nechápu.“ „Já taky pár věcí nechápu. Třeba pochopíme časem.“ „No, nevím…, já bych si nebyla tak jistá.“ „Všechny akce, o kterých jste mi teď povídala, připište do své výpovědi. Doufám, že to bude kompletní. Hlavně se nejdřív pořádně zamyslete, zda už máme podchycené všechno, co se událo na výletě.“ „Taky doufám, pane detektive.“ „Spíš mě oslovujte pane kapitáne.“ „Doufám, pane kapitáne.“ Lucie si udělala pár poznámek do svého zápisu o výletě. Pečlivě vše přepsala a podala panu kapitánovi. „No, vidíte, že to jde. Přes vaši ochotu spolupracovat si vás tady musíme nechat přes noc.“ „To není možné. Musím se vrátit domů. Maminka bude mít strach.“ „Povolím vám jeden hovor. Můžete jí zavolat.“ „Ahoj mami,“ hned volala domů, když jí dal kapitán na chvilku její mobil. „Nazdar Lucinko, copak se děje?“
100 Ukázka elektronické knihy