úplně vhod. Chtěli jsme pokračovat v malých formách divadla Semafor. To nás bavilo a těšilo. Nejbližší nám byl humor Petra Lutky a jeho textaře… Jiřího Zycha. Ano, to bylo moc pěkné. K unudění dlouhé a nesnesitelné nám připadaly hovory Jardy Hutky mezi písněmi. Občas to ani nebylo vtipné, jenom takové vystoupení ze zákopu, abych to tak metaforicky řekl, a zvolání: „Tady jsem, střílejte!“ My jsme ale chtěli být vtipní, nechtěli jsme terč trefit rovnou do černého. Obstřelování terče bylo pro nás daleko zajímavější. Třeba když při představení přišla otázka „Co si myslíte o lidech, kteří opustili naši zemi?“ a já jsem řekl: „My si kosmonautů velmi vážíme“ – všichni věděli, o čem to je, a v sále byla legrace. Ale kdybych byl tenkrát řekl třeba: „Jasně, udělali to dobře, dali těm komunistům na frak“ – tak by to bylo k ničemu. Nám se zdálo, že politika v doprovodných slovech i v mnoha písních Šafránu vede někam, kde to musí strašně brzy skončit. A že pak už nic nebude. Dneska se na to už dívám trošku jinak než tehdy, ale tehdy jsem to tak cítil. Myslím si, že u Vladimíra Merty to bylo trošku jinak. U Merty to bylo rozhodně jinak. Ale my jsme Vláďu tehdy zažili a vnímali mnohem míň. Byl tam také Vláďa Veit, v něm bylo také tolik hořkosti… A my jsme si říkali: „Tohle není to, co my chceme.“ Tak jsme odešli a založili jsme Malou autorskou revuální scénu – MARS. A hráli jsme chvíli v Rubínu, kde nás nechali. To netrvalo ani rok, než nás Zdeněk… Potužil. Ano, Potužil… vyšoupnul. Říkal: „Nezlobte se, kluci, ale tohle ne….“ My jsme mu vlastně v Rubínu provedli 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285843
to samé, co se nám nelíbilo na Šafránu. Odešli jsme ze Šafránu, protože jsme nesouhlasili s jeho způsobem prezentování myšlenek kritických k režimu. My jsme chtěli zpívat a recitovat a aby se lidé smáli. Chtěli jsme jít trošku jinou cestou. Takovou, jakou šel Jiří Suchý, případně Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem. To byl tehdy pro nás ten hlavní důvod. Ještě bych se vrátil k Petru Lutkovi. Pokud bych měl spočítat koncerty, na nichž jsem kdy byl, musel bych říct, že jsem byl jistě nejvíckrát v životě na něm. Snad víc než padesátkrát. Mně jeho zpívání vždycky dodávalo obrovskou radost ze života, neuvěřitelný optimismus. Mně se to taky strašně líbilo. Nabíjelo mě to. Někdy v roce 1976 uspořádal Jirka Pallas, manažer Šafránu, koncert Šafrán v Lucerně. To muselo být krásné. Byl jsem tam tehdy se svou začínající láskou Magdou Křížkovou. Všichni jsme tam zahráli a bylo to úžasné. Třešňák se na pódiu expresionisticky vkládal do svých textů, byli tam Hutka, Merta, Veit a Lutka. Ještě jsme se s Lutkou tak neznali. Magda říkala: „Hele, řekni mi, co se ti tady nejvíc líbilo, kromě tebe samotnýho samozřejmě.“ A já jsem řekl: „No, já ti to řeknu, ale ty se mi budeš smát. Mně se nejvíc ze všech líbil Petr Lutka.“ A ona řekla: „Mně taky, protože on je z toho všeho úplně nejlepší.“ Nedávno jsem na něj vzpomínal, on dneska dělá něco úplně jiného. Já jsem byl Petrovi velmi blízko, protože na gymnáziu, v letech 1979 až 1983, jsem v tamní aule zorganizoval tři koncerty. Měl jsem v plánu čtyři, tři se povedly. Které to bylo gymnázium? 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285843
Na Sladkovského náměstí na Žižkově. Kdysi v něm studovali spisovatel Jaroslav Žák, katolický kněz Antonín Bradna, později pak i básník, textař a překladatel Pavel Šrut a v mé době mezi mnoha jinými i spisovatel a publicista Ondřej Štindl. Do auly se tam vešlo až dvě stě lidí. Mně se tam podařil opravdu velký kousek, v té době skoro nemožný. Vladimír Merta nesměl v té době vůbec vystupovat – a mně se podařilo zorganizovat jeho koncert, na který přišly davy lidí. Spouštěli se po lanech ze zdí školního hřiště, vnikali do budovy zadem přes tělocvičnu. Zaštítila nás zástupkyně ředitele, čestná a charakterní žena, přesvědčená, vpravdě věřící komunistka. Řekla, že jí jde o děti a mladé lidi, že chce, aby byli spokojení a šťastní. První koncert, který se mi podařilo zorganizovat, byl koncert Petra Lutky s kytaristou a hráčem na sitár Emilem Pospíšilem. Byl to neobyčejně radostný, povedený a úspěšný koncert. I ten Mertův, který se konal jako druhý. Při něm na pódiu tančila Vláďova dcera Rebeka, tehdy asi tříletá. Petr Lutka měl obrovské kouzlo osobnosti, fluidum člověka, který špatně hrál na kytaru, falešně zpíval, ale obojí dělal s takovým nadšením, úsměvem a radostí, že sály praskaly ve švech nadšením. Přesně tak. A navíc úžasné texty Jiřího Zycha, překlady písní Brassensových, o nichž jsme již mluvili, a nebo Grechutův Chorovod, skvěle do češtiny převedený Zorkou Růžovou. Ano, všechny ty písně byly výborné. Petr potom zanedlouho hraní na čas nechal. A po několika letech začal hrát písně jiné, většinou vážné, křesťanské, výrazně katolické. Potkal jsem ho tehdy ve Vršovicích na refýži tramvaje, Petr si četl v modlitební knížce. Od koncertu v našem 96 Ukázka elektronické knihy