Princ Cunenori Kaja s manželkou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285836
MEZIHRA 1933–1936
Po šestitýdenním jednání Čankajšek nabídl Japoncům pouze pakt o neútočení, což bylo pro Tokio zanedbatelné. Jako přímý císařův emisar vyrazil 1. května 1935 na kontinent princ Kaja. Tento bratranec císařovny Nagako byl od dětství vychováván spolu s Hirohitem. V předchozím roce – 1934 – navštívil s manželkou Německo, stal se velkým obdivovatelem Hitlera a později stoupencem spojenectví s Berlínem. Princ navštívil japonské oddíly v Tiencinu, odkud odcestoval do Mandžuska, kde proběhlo setkání hlavních představitelů japonské armády. Ministr války generál Hajaši, náčelník generálního štábu princ Kanin, velitelé armády z Koreje a Tchaj-wanu a princ Kaja formálně přijeli do hlavního města Mandžukua Sin-ťingu na zasvěcení chrámu bohyně Amaterasu. Prvořadým cílem jejich návštěvy nebyla účast na slavnostních obřadech. Především šlo o to, jak zpřesnit způsob nátlaku na Čankajška, popřípadě projednat bližší okolnosti přímých akcí ozbrojených sil. To byla doba, kdy se „o víkendech japonští důstojníci nadutě procházeli ulicemi Tiencinu a Pekingu a vyhlíželi záminku, aby mohli vyvolat incident“. V Tokiu padlo rozhodnutí 6. června 1935, kdy císař a princ Kanin podepsali bojové rozkazy pro Kuantungskou armádu a posádku v Tiencinu. Nakonec nebylo třeba zahájit válečné operace širšího měřítka. Tato doba přijde až za dva roky. Na scéně nemohl chybět generál Kendži Doihara, šéf zpravodajské služby Kuantungské armády. On také dosáhl jako první úspěchu a uzavřel s Čankajškovým emisarem dohodu o provincii Čchacharu. Krátce nato podepsali ministr války nankingské vlády generál Che Jing-čchin a velitel japonské posádky v Tiencinu generál Jošidžiró Umezu podobný dokument, týkající se provincie Che-pej. Výsledkem jednání a tajných dohod z června 1935 bylo skutečně stažení kuomintangských jednotek z uvedených provincií. V obou případech také došlo k odvolání guvernérů nepohodlných Japoncům. Činnost organizací Kuomintangu byla zastavena nejenom v Che-peji a Čchacharu, ale také v San-si, Šan-tungu, a dokonce i ve městě Sia-men v provincii Fu-ťien na jihu Číny. Nankingská vláda si takto v ohromných a strategicky významných oblastech severní Číny podržela čistě nominální suverenitu, Japonci dosáhli svého bez boje. Brzy nato se v úzkém kruhu císařových „velkých bratří“ rozvinuly úvahy o uspořádání poměrů v severní Číně. Většina členů byla nakloněna ideji rozdělit severní Čínu na několik oblastí a zřídit zde loutkové režimy závislé na Tokiu. Také v tisku se začala objevovat schémata vytvoření 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285836
JAPONSKÁ VÁLKA
„severočínského autonomního režimu“. Pokud šlo o veřejná prohlášení, zřejmě nejdál zašel velitel japonských jednotek v severní Číně generál Hajao Tada. Ten 24. září 1935 řekl, že ke splnění japonských cílů v Číně je nutno eliminovat vliv ostatních velmocí a dosáhnout rozpuštění Kuomintangu. Opakovala se stará hra – Tadův výrok byl vysvětlen jen jako „prohlášení nezodpovědného vojenského mluvčího“, zatímco civilní politikové v Tokiu formulovali své požadavky stejně tvrdě, ale obratněji. Hirotovo ministerstvo zahraničí začalo počátkem podzimu vyvíjet horečnou činnost. Do většiny velkých měst na kontinentě byli vysláni zmocněnci, kteří projednávali s vojáky i diplomaty otázku dalšího postupu. Výsledkem těchto jednání bylo prohlášení ministra zahraničí Kókiho Hiroty z října 1935, jímž formuloval „tři základní principy“ nové japonské politiky v Číně. Tokio Hirotovými „principy“ nabízelo Nankingu spolupráci ve sféře politické i hospodářské za předpokladu, že Čína „uzná fait accompli v Mandžusku, Džeholu, Che-peji a Čcha-charu, zřekne se podpory ostatních zemí a spojí se s Japonskem proti SSSR“. Touto cestou by se Čína stala hříčkou v rukou Japonců. Brzy po Hirotově prohlášení přešly japonské ozbrojené síly do akce a zahájily potlačování všech protijaponských vystoupení ve velkých městech na severu. Proti této skutečnosti se zvedla vlna odporu i uvnitř samotného Kuomintangu. Čankajšek vlastně nikdy jasně a rozhodně „tři principy“ neodmítl a zřejmě byl také ochoten považovat celou severní Čínu za „zvláštní oblast spravovanou zvláštním způsobem“. Teprve koncem listopadu Japonci uspěli v otázce „autonomních“ režimů, jelikož 24. listopadu 1935 projaponský kolaborant a někdejší šéf demilitarizované zóny Jin Žu-keng proklamoval založení „vlády východní Che-peje“ a vyzval správy dalších pěti severních provincií, aby následovaly jeho příkladu.50 Čankajškův režim nebyl s to klást odpor japonskému tlaku. Naopak, pokračoval v praktické politice usmiřování. Zcela jasným důkazem této tendence bylo rozpuštění Severní politické rady v Pej-pchingu, protože byla trnem v oku Japoncům. Zřízení tzv. Che-pejsko–čcha-charské autonomní politické rady v čele s Che Jing-čchinem bylo gestem dobré vůle vůči Tokiu, neboť tento generál proslul ústupností před Japonci. Zdá se, že ne všichni civilní ministři japonské vlády byli detailně informováni o záměrech autorů „nové“ politiky v Číně. Vysvítá to například z dopisu ministra financí Takahašiho knížeti Saiondžimu z 1. října 1935, kde ministr píše: „Před několika dny mne navštívil cizí vyslanec a vysvětlil mi naše vlastní plány v severní Číně. Nyní se mi zdá, že v tajnosti probíhají 100
Ukázka elektronické knihy