planetě se mají vmísit mezi národy a vysávat je peněžními obchody a intrikami jako paraziti. Rychle jsem si uvědomil, že tento názor někteří buršáci sdílejí dodnes. Roku 1840 Heine tehdejší události vystihl v memorandu Ludwig Börne: „… naopak na Wartburgu zavládl onen omezený druh teutomanství, jenž hořekoval nad láskou a vírou, ale jeho láska nebyla ničím jiným než nenávistí vůči cizímu a víra spočívala jen v nerozumu, a který ve své nevědomosti nedokázal přijít na nic lepšího než pálit knihy!“ Heineho výrok „To byla předehra; kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec“, z nějž se stalo okřídlené sousloví, jsem znal již na škole. Vykládal se vždy jako předzvěst pozdějšího pálení knih za nacismu. Heineho slova z tragédie Almansor se přitom nevztahují ke slavnostem na Wartburgu, ale na pálení Koránu křesťanskou inkvizicí za reconquisty jihošpanělské Granady. Na tento pojem, v historické vědě kontroverzní, se dnes odvolávají především extrémně pravicové a neofašistické skupiny. Autoři a aktivisté identitárního hnutí a dalších skupin takzvané nové pravice činí z této obrany před údajně prvním pokusem o islamizaci mýtus zakládající křesťanský Okcident. Dnes podle nich probíhá další islamizace, nepřátelská kolonizace naší svobodné společnosti, kterou je opět nutné odrazit. Bereme si jen to, co nám náleží, protože to stejně vždycky patřilo nám. Zatímco bojiště se z jihu Španělska přesunulo do celé Evropy a dalších částí světa, i do virtuální roviny, inkviziční podoba tohoto moderního teutomanství zůstala v mnoha rysech zachována. Poprvé jsem poznal několik buršáků v parku Kartaus garten v Eisenachu. Ke kontaktu došlo prostřednictvím mého mentora Stefana. Několik buršáků jednoduše oslovil a zahráli a zazpívali jsme si pár „našich“ písniček. Kromě jiných i „Ich hatt’ einen Kameraden“ (Měl jsem kdysi kama-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285817
ráda), vojenskou píseň z devatenáctého století, jež zaznívala už ze zákopů světových válek a dodnes se zpívá na památku padlých, a to i při smutečních akcích spolkové armády. Za skrytou hnací sílu války, ovládání, soutěže, růstu, expanze a dominance, a tím i za hlavního viníka hory mrtvých těl, pohřbených pod bílými kříži vojenských hřbitovů, dnes považuji kromě konstruktů jako národ, vlast a stát také specifickou představu o maskulinitě. Nacionalistické vzpomínání je proto stejnou měrou pokrytecké i militaristické — běduje nad požárem, a přitom dál přilévá olej do ohně. Ale pyromanské zpracování minulosti potřebuje ke své existenci zkreslující věčnou slávu našich mrtvých hrdinů. Na transparent proti „vzpomínání na hrdiny“ proto navrhuji heslo: „Když ti německý voják leží tolik na srdci, tak nemáš vést útočnou válku.“ O rok později, v říjnu 2007, jsem buršáky z Kartausgartenu potkal znovu, na buršáckém sněmu. Jejich akce se konala v Hale Wernera Aßmanna, kde hrál domácí zápasy házenkářský tým ThSV Eisenach, krátce předtím vyřazený z bundesligy. K práci na akci jsem se dostal díky brigádě v kině. Pracoval jsem u výčepu s Danielem, tehdejším studentským předsedou našeho gymnázia. Znali jsme se ze schůzí studentského parlamentu, protože jsem byl dlouhou dobu také zástupcem třídy. Kromě toho jsme měli pár společných přátel. Ale o vřelých vztazích se nikdy mluvit nedalo. To se toho dne nezměnilo. Právě naopak. Zatímco v hlavní hale probíhalo shromáždění, myli jsme sklenice od piva a vína a následně si dali pauzu. Postavil jsem se ke vchodu do haly, odkud jsem mohl poslouchat projevy. Témata v mých uších zněla jako rajská hudba: „Čest, svoboda, vlast“ — vyvolávalo se heslo prapůvodního buršáckého spolku z Jeny. První písmena hesla EFV se skvěla
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285817
v jemně zdobeném písmu na velkém transparentu, jako před dvěma sty lety. Na shromáždění zaznělo vysvětlení významu onoho volebního hesla a hodně se mluvilo o německé tradici a historii, ale také o zodpovědnosti a budoucnosti Německa. Patetické projevy byly vždy doprovázeny pozvednutými číšemi, tleskalo se nebo zaznívalo uznalé „slyšte, slyšte“. Zjevně si všichni notovali, včetně uskupení z Rakouska a Švýcarska, která se setkání zúčastnila. Čest, svoboda, vlast, hodnoty a tradice. Všechno to jsou nejprve prázdná slova, kterým různí lidé mohou připisovat různé významy. Já jsem však svůj pohled ve slovech řečníků beze zbytku nalezl, aniž jsem se musel namáhat a řečené nějak vykládat. Fascinován divadlem jsem setrvával na svém odlehlém pozorovatelském postu, pln očekávání, co přijde dál. Teď zazpíváme německou národní hymnu! prohlásil řečník, zatímco všichni ostatní se naráz zvedli. Zaburácel povel „sejmout čapky“. Všichni nejprve sňali čepice a přidrželi je před hrudí, aby následně zaujali postoj. Podvědomě jsem se postavil do pozoru, položil pravou ruku na hruď a zavřel oči. Mé rty spolu se spoustou dalších zformovaly „Deutschland, Deutschland über alles“, první, zprofanovanou sloku německé hymny. Zatímco jsem téměř neslyšně šeptal, ostatní hlasy zaduněly. Už během první sloky jsem za zády zaznamenal pohyb. Otevřel jsem oči a koutkem jsem krok za sebou zaznamenal Daniela. Pozoroval řady vypnutých hrudí v oblecích. Pak se ke mně naklonil a řekl: Fakt děsivý, co? Teprve v tu chvíli si všiml mého postoje, načež se otočil a odkráčel. Nevím, jak moc ho zážitek šokoval, ale když jsme se krátce poté opět potkali ve výčepu, sklonil pohled. Jak by mohl chápat, že mi při téměř duchovním zážitku běhal mráz po zádech? Byla to slavnostní chvíle v kruhu spojenců, probuzení.
100
Ukázka elektronické knihy