ukládání souboru již minulá pocitově již dávno minulá tak jak mě skladba uvádí jinam do jiného prostoru a jiného času tak ukládání tracku se začátkem skladby je mi už dávno ale vine se se mnou dále lpí na mém textu na mém vztahu k této skladbě a těžko soudit zda je tento fakt ochuzením nebo obohacením protože hlas naléhavý hlas Jaromírův ocitá se tak mírně v pozadí a já se nemusím ohánět nemusím ho odstrkávat a můžu zpovzdálí za clonou mého vlastního zaznamenávání myšlenek nechat na sebe působit jako nebozízek vevrtávající se slov dřív dřív dřív dřív dřív dřív poprvé jsme na chvíli podlehl pokušení začít si číst co že to tu píšu ale hned jsem odvrátil zrak a uchránil se psaním teď mi zvuk připomíná jednu skladbu od Einstürzende Neubauten pocit nikoli nepříjemný a tak už tu skladbu nechám běžet nebudu se do ní vkrádat prostě si to poslechnu
Nanicovatost (01:49, host Marek Kimei Matvija na flétnu šakuhači)
To co píšu budou možná pro jiné slova na papíře a pro mě je to přitom hlas vnitřní hlas který každé slovo řekne dříve než je zapíšu čili pro mě je to akustická stopa je to vlastně další hráč / odmlčuju se / není to v tomto tracku poprvé začátek mě nenechal vstoupit musel jsem naslouchat a počkat si až budu moci dále / škrtám slova bylo mi protože jsem si rozmyslel větu která měla nastat a teď už píšu zjevně přesčas
Než odezní (04:30, host Ivan Boreš na bezpražcovou elektrickou kytaru)
prostor pro větu která zazní která zazněla která zacvakala jak dlouho zvuk nese v sobě ozvěnu té věty a v které chvíli se stane hudbou která s úvodní větou nemá již nic společného čili to není příběh věty ale příběh toho jak dlouho se věta nese v hudbě která následuje čili to není příběh významu ale příběh časů a tak jsem porušil pravidlo že skladby neinterpretuji napsal jsem neinterpretuju a změnil na neinterpetuji maluju maluji daruju daruji sepsuju sepsuji raduju raduji poslech s hlavou do strany s pohledem z okna dřív dřív dřív dřív dřív to dřív já a hudba skončili jsme nastejno což píšu ex post
96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285816
Než uteče (05:55, host Tomáš Liška na basovou kytaru)
Součástí hudby pro mě jsou slova které než je zapisuju mi v hlavě zní opravdu zní jako součást této kompozice součástí skladby se stalo i pípnutí vybíjejícího se mobilu které skladbu obřadně uvedlo v poslech vteřinu před začátkem Výkřiky jako výkřiky nedáno jsem četl větu graffiti jsou výkřiky na zdech teď jsem škrtl pokračování odstavce které upadlo do výkladu místo imprese Hlas který na mě působí jako touha po výkřiku který není vykřičen protože kdyby byl vykřičen tak by to nebyl tento zvučný hlas tak by to byl nemožný škaredý zvracený skřek hlas který vypráví o nemohoucnosti skřeku a skučení a breku povislá ramena vyleštěné boty Hlas v nahrávce a můj vnitřní hlas diktující slova jsou jeden a ten samý hlas to je zvláštnost tohoto zážitku Končím včas aby můj text i hudba doznívaly tak jak to potřebují hudba ještě doznívá nechci ji přesáhnout ani písmen Jiří Adámek (1977), režisér a pedagog, autor experimentálních hudebně-divadelních inscenací (např. Tiká tiká politika, Po sametu, Oči v sloup), autorských rozhlasových kompozic (Manželské minutky, Hra na uši) a jakožto libretista a režisér spolutvůrce nových oper (Bludiště seznamů Martina Smolky, Pravidla slušného chování v moderní společnosti Michala Nejtka). – Souvislosti recenzovaly album Zaškrábnutí v čísle 2/2020 a album Škrábanice v čísle 2/2014.
Jiří Adámek | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285816
Jan Dlask Laineho (post)sovětské reflexe
Timo Laine (1968) pochází z Finska. Působil v několika zemích jako zahraniční lektor finštiny a finské kultury, mimo jiné v letech 2012–2017 na FF UK v Praze. Pochází z městečka Kuusamo na severu Finska, nedaleko dnešní ruské a dřívější sovětské hranice. Od dětství projevoval neobvyklý zájem o svět, který se nacházel za východní železnou oponou. Ten ho dovedl k nesčetným cestám po mnoha zemích sovětského impéria. Část z nich se uskutečnila ve velice turbulentní době let 1989–1991, kdy vláda komunistických režimů postupně za mnohdy dramatických událostí končila. O svých zážitcích z této doby napsal Laine roku 2014 knihu s názvem Torakoita ja panssarivaunuja (Švábi a tanky), která byla prozatím přeložena také do estonštiny. Převážná část jejích kapitol se odehrává v Rusku a v Estonsku, zemích, které jsou zeměpisně Finsku nejblíže a v nichž autor také studoval i pracoval. Zatímco švábi odkazují na soukromou rovinu Laineho vzpomínek – na pokojích hotelů v sovětském bloku skutečně často bývali –, tanky představují rovinu politickou, neboť se bez nich pád impéria často neobešel. V tomto smyslu je kniha atraktivní alternativní učebnicí dějepisu, zpracovávající události, které mnohdy již i u pamětníka zavál čas, a proto si je také on rád připomene. Autor se světu hvězdy, srpu a kladiva přibližuje z perspektivy své rodné země. Finsko, ač mělo na západní zemi mnohdy velmi „nadstandardní“ vztahy se Sovětským svazem, bylo přesto státem demokratickým, právním i sociálně vyspělým s fungující tržní ekonomikou, jehož svět se světu východního souseda příliš nepodobal. Laine nicméně nechává předsudky stranou, učí se estonsky i rusky a postupně i některé další jazyky, studuje politickou filozofii V. I. Lenina. S mnohdy nevídanou zvídavostí touží poznat všechny dimenze života „nového sovětského člověka“. Shrnuje veškeré fascinující detaily, které dávají vyniknout podstatě komunistických režimů, zvláště v jejich závěrečné fázi. Nemoralizuje, ale také nic nezamlčuje. Sovětský svaz přestal jako země existovat k 1. lednu 1992. Tomu od nástupu reformátora Michaila Gorbačova do čela země v roce 1985 předcházelo mnoho událostí, včetně emancipačního hnutí v zemích Pobaltí, které byly v době druhé světové války Sovětským svazem vojensky obsazeny. Pro přítomné číslo Souvislostí jsme vybrali jednak kapitolu úvodní, v níž autor popisuje atmosféru bezlidného finsko-ruského příhraničí poblíž rodného 98 | Nova et vetera Ukázka elektronické knihy