GLEN ERIK HAMILTON
sem s poldy, saniťáky a Guerinem.Vedl jsem tu rozhovor s Addy Proctorovou. Mluvil jsem s Ganzem a Hollisem, i když jsem si byl celkem jistý, že jsem nevyslovil Hollisovo jméno. Volal jsem také do nemocnice a ptal se na Donův stav. Co k čertu Dono věděl, že to stálo za tu námahu mu všude v domě nainstalovat štěnice? Dono. Tehdy mi to konečně došlo a vstal jsem, bolest hlavy ať jde k šípku. Jeho postřelení. Jeho postřelení přece musely ty štěnice nahrát. A také toho, kdo na něj vypálil.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285815
KAPITOLA DVANÁCTÁ
D
etektiv Guerin dopil kávu. Seděl jsem naproti němu u kuchyňského stolu a držel si za uchem pytlík s ledem. Guerinovi lidé pobíhali sem a tam v okolních místnostech. Pátrali po kouscích drátu nebo dalších důkazech, které lupič nechal připojené k domovní elektrické síti. Každý kousek, který jejich tým našel, zajistili jako důkaz a v sáčcích je položili na stůl před Guerina. Jako ustrašené kočky nabízející svému majiteli mrtvé myši. Podělali to. Když byl Dono postřelen, měli si technici všimnout škrábanců na ventilační mřížce, které jsem objevil, a najít štěnice. Guerin se mi neomluvil. Jejich chyba byla jeho chyba. Kývl k pytlíku ledu v mé ruce. „Určitě nechcete do nemocnice?“ „Už jsem zažil otřes mozku. Tohle je jen bolest hlavy.“ Mírně naklonil hlavu. „Tak byste měl možná zavolat nějakému příteli, ať je tu s váma.“ „Kolik dalších případů řešíte?“ zeptal jsem se. „Kromě Donova?“ Guerin zvedl velký plastový sáček na důkazy, ve kterém měl na stole jednu ze dvou štěnic. Třetí jsem schoval před příjezdem policie do ponožky a zastrčil do kabátu visícího u dveří. Prohlédl si štěnici přes bifokální brýle. „Váš dědeček má mou plnou pozornost.“ Vstal jsem a přešel k oknu. Zatím nezačalo svítat. Všechna svět99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285815
GLEN ERIK HAMILTON
la v domě byla rozsvícená. Shluk policejních vozů a laboratorních dodávek na ulici před domem měl předpisově zapnutá blikající světla. Vánoční scenérie. „Sledovali jste ho, ještě než ho postřelil?“ zeptal jsem se. „Jestli se mě ptáte, jestli jsme Dona vyšetřovali, nesmím vám odpovědět.“ Ukázal jsem na tašku s důkazy. „Ten, kdo je sem dal, tím hodně riskoval. Zřejmě jde o velké peníze.“ „Což v případě vašeho dědečka znamená zločin. Neřekl jste mi snad, že o současném Donově životě nic nevíte?“ „Nevím. Ale můžu se dohadovat. A tak hádám, že jste ještě zmatenější než já.“ Guerin začal něco říkat, ale hned zmlkl. Do seattleských poldů vtloukají zdvořilost patnácticentimetrovými kalenými hřebíky. Tahle hláška vždy Dona pobavila a její vtipnost mi začala docházet. Když Guerin znovu promluvil, měl hlas dost tvrdý, že by se na něm dalo bruslit. „Jestli tu obcházíte a pátráte po dědečkových společnících, můžeme tím přijít o šanci někoho obvinit. Pachatel by mohl utéct.“ Vzal jsem mu hrnek a dolil mu z konvice kávu. Vyměnil jsem si pytlík s ledem za nový z ledničky – Dono jich tam měl alespoň tucet – a znovu jsem si sedl za stůl a zadíval se na detektiva. Guerin mě mohl na pár dní zavřít. Na dva dny, pokud se nedávno nezměnil zákon. Pak by mě musel pustit. A obvinění z obtěžování by mu zabránilo udělat to znovu. Ganz by se o to postaral. Ale nechtěl jsem ztratit dva dny. A nemínil jsem Guerina rozptylovat tím, že by na mě dohlížel. „Dobrá,“ připustil jsem. „Máte pravdu. Chci dostat střelce na Dona stejně jako vy.“ Guerin se zamračil. „A jste si tím jistý? Stejně jako já?“ Dlouze se nadechl. Pak se znovu zadíval na štěnici. „Najdeme ho,“ pronesl. „Tyhle jsou ruční výroba. Nepobíhá tu tolik chlápků, kteří by to zvládli.“ Znal jsem nejméně jednoho. Jimmyho Corcorana. 100 Ukázka elektronické knihy