Záchranka tu byla za deset minut a v sanitce ho stabilizovali. Jenže v noci přišel druhý infarkt… Místo šatiček na sraz jsem si koupila černý svetřík. Hubnutí mi jde samo, nemůžu jíst, ani spát. Obálky na parte jsem nadepisovala na starém psacím stroji… „Tak takhle mi to vyprávěla sousedčina dcera, když mi přinesla tenhle klíček od schránky. Provinile se mi přiznala, že s ní lomcovala tak, že vylomila zámek a musela ho nechat vyměnit. Takže klíček už jí na nic není.“ Pan Sedláček se posadil na židličku naproti paní spisovatelce. „Víte, on jí do té schránky někdo začal házet prázdné krabičky od cigaret. Manžel tu už nebyl, aby zjednal pořádek nebo jí aspoň vzal do náruče a rozehnal tu zlost v konejšivých slovech a ona se cítila tak bezmocná. Osud je někdy nemilosrdný prevít!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285814
Klíč od dětství V dálce zahřmělo a vzápětí se zvedl poryv větru. Zaskřípala vrátka a Anda jimi proklouzla i s kolem na dvorek. Opřela ho o nízký plůtek a sundala z řídítek objemnou tašku s nákupem. Vběhla do domu a za patami jí spadly první kapky prudkého lijáku. Uložila nákup na své místo, stoupla si k oknu a dívala se, jak vítr lomcuje větvemi vzrostlé břízy před domem. Sledovala provazy vody, bičující vyprahlý trávník i růžové keře v předzahrádce. Průtrž mračen netrvala dlouho, vítr se zklidnil a déšť postupně ustával. Z mraků se vykutálelo slunce a na obloze se klenula duha. Anda otevřela okno a nabrala do plic doušek chladného, osvěžujícího vzduchu. Od dětství tyhle letní lijáky milovala. Dívala se, jak stékají kapičky z březového listí a padají na posečený trávník a v hlavě jí běžel film vzpomínek na dětská léta s mámou, tátou, sestrou a malým bráškou. Bydleli tenkrát v malém domku nad železniční tratí. Začátkem léta se každý rok těšili na pořádný liják. Sotva začaly dopadat na zem první kapky, všichni čtyři vytáhli z přístěnku holinky. Vyskládali je ke dveřím do řady, na botník připravili konvičku a plechové hrníčky, natáhli staré tepláky a pak už netrpělivě čekali, až se déšť přežene a oni budou moct jít na jahody. Všichni vklouzli do gumáků, mamka vzala konvičku, ostatní se ozbrojili plecháčkem a vyrazili. Na skalnatém návrší v trávě nad tratí rostly ty nejsladší a největší jahody. Slunce se sem opíralo skoro celý den. Po dešti byly omyté od prachu a sazí z parních lokomotiv, které se tu křižovaly jedna za druhou. A na mokrém kamení se nemuseli obávat nepříjemného setkání s hady, o které tu jinak nebyla nouze. Hrníčky se plnily pod pilnými prstíky dětí i dospělých a přes okraj konvičky zakrátko vykukovala červená hromádka, z které se linula sladká vůně. Ještě si natrhat plnou hrst do pusy a hajdy domů! Rychle
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285814
svléknout promočené tepláky a trička, převléct do suchého (jaké blaho!) a pak už seděli kolem stolu a čekali netrpělivě na nesmírnou pochoutku – bílkovou pěnu s lesními jahodami. A když dopřáli mamince trochu času, nasmažila jim k tomu mísu palačinek.
Anda ucítila na patře tu chuť i teď, po tolika letech. Natáhla obnošené džíny, vyřazené triko, nazula staré vyšmajdané botasky, vzala plastovou krabičku od rostlinného másla a vyšla před dům. Otřela mokré sedlo na kole, které nestihla schovat a rozjela se k lesu. Věděla, kam má jet. I tady byla místa, kde zrály jahody, ale jejich velikost ani sladkost se s těmi z dětství nedala srovnat. Přesto jich natrhala plnou krabičku. Vrátila se mokrá jak myš a i když bylo příjemné převléknout se do suchého, ten slastný pocit z dětských let se nějak nedostavil. Rozklepla do mísy vajíčka, nalila mléko a přisypala mouku. Začala smažit palačinky a vršila je jednu na druhou. Vzala mobil a zavolala dceři: „Ahoj Zuzko, co děláš k večeři, nechcete přijít na palačinky s jahodovou pěnou. Z lesních … Hmm. Tak příště!“ Zuzana s dětmi byla ve městě na nákupech a chystali se na hamburger k mekáčovi. Zmáčkla rychlou volbu na syna. „Mami, my jsme si před chvílí objednali pizzu. Kvůli palačinkám nepojedeme zbytečně deset kilometrů z města k vám. Pochop, benzín něco stojí. A za týden přivezeme děcka na prázdniny.“ Zavěsila. Dívala se na hromádku jahod, připravených na pěnu, vyndala ze šuplíku lžíci a pustila se do nich. Pak vzala ze stolu talíř s horou palačinek a vydala se ke dveřím. „Puťa, puťa, puťa…“ svolávala slepice k hodování. Nepřítomným pohledem sledovala, jak se rvou o natrhané kousky nečekané dobroty. Vysypala z talíře poslední, neexistující drobečky a odnesla ho zpátky do kuchyně. Pak vylezla po strmých schodech na půdu. Počkala, až si oči přivykly šeru a zalovila rukou za trámem v rohu. Vytáhla na světlo zamčenou, plechovou, malovanou krabici a položila jí na starý, dávno vyřazený noční stolek, na který se tu už léta ukládal prach. Po paměti sáhla vzhůru do mezery mezi trámem a rozpěrou a vzala si tam klíč.
Ukázka elektronické knihy