zešílel a až mě ucítí, vrhne se na mě jako na bezbrannou kořist. A možná to ani už není člověk, může to být nemrtvý; umrlec, který se ještě tak úplně nevzdal svého pouta s pozemským životem, jemuž se stále mstí za křivdy, jichž se mu v minulosti dostalo. Takové věci se prý skutečně staly! Dřív jsem se jim vždycky smál, ale po dnešku asi změním názor… Kam jsem se to jenom v úvahách dostal? Chtěl jsem přece systematicky pracovat na své záchraně! Zkoumat prostor kolem sebe, krok po kroku, bez ohledu na hrůzy, které mě mohou potkat! Nejsem žádný hrdina, ale i zbabělost má své meze. Nemůžu tu stát a čekat, až mě vlastní strach dočista přemůže. Musím konat. Namísto zrádných myšlenek se soustředím jen na praktické stránky. Co mě obklopuje, kam mohu bez rizika kolem sebe stoupnout, jak vypadají stěny a zda se po nich dá lézt, zda mi mohou být k užitku škvíry, jimiž proniká do věžičky světlo… A k tomu všemu nebudu šetřit na modlitbách. Nikdy jsem nebyl vysloveně modlící typ, ale dnes není čas tohle přímé spojení s vyšší mocí opomíjet. Nemodlím se jen v duchu, časem se odvážím přejít až do polohlasných litanií. Je to má obrana proti temnotě, proti nepřátelskému tichu, proti samotné smrti. Vím, že jednou umřu. Ale ne, teď a tady, chci si dodat hlasitými slovy sebedůvěru.
VI.
Mé oči už natolik přivykly místnímu přítmí, že zhruba odhadnu rozměr celé místnosti. Má kruhový půdorys, v průměru je široká tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285736
na deset kroků, víc mít nebude. Původně to snad ani místnost nebyla, jen prostora pod úpatím schodiště. Jenže ze schodiště zůstala jen hromada šutrů, stejně jako z celé věže zůstalo prakticky jen obvodové zdivo, a pokud kdy měla nějaká patra, tyto patra dávno vzaly za své. Myslím, že je jen otázkou času, kdy vezme za své i celá věž, pamatuji si ještě zvenčí, v jakém divokém náklonu stála. To tady uvnitř naštěstí nevnímám; vnímám, že je shora ledabyle zakryta dřevěnými trámy, a pokud mě tedy nezabije samotná věž, až se v brzkém čase poroučí k zemi, tak některé z těch ztrouchnivělých prken tam nahoře poslouží stejnému účelu právě tak dobře. Pomalu obcházím po obvodu kobky. Osahávám stěny v marné snaze najít místo, které by mi vnuklo přesvědčení, že v něm bude mít smysl se o něco pokusit. O tom ale vlastně ani moc neuvažuji, na to mám ještě čas. Zatím provádím jen průzkum. Především však potřebuji svou mysl nějak zaměstnat, nečekám, že bych se hned o něco měl snažit. Kamenné zdivo se mi drolí pod rukou, ale představa, že by se dalo rozebrat by byla samozřejmě pošetilá. Pro lezení nahoru by jeho špatný stav zase představoval velké riziko v tom, že by mě neudrželo. Samozřejmě, není to zase rovná stěna a opor pro své končetiny bych našel dostatek. Ale kam bych lezl?! Zhruba v půlce stěny proniká pár nesmělých paprsků světla skrz zazděné okno. To by samozřejmě mohla být úniková cesta, pokud bych se tak vysoko někdy dostal. Je to několik sáhů nade mnou – kdybych byl tak pětkrát větší, možná bych tam dosáhl. A to je trochu moc… Odstranit zdivo v tomto místě by asi nebyl velký problém, jenže já nejsem moucha, abych lezl po stěnách. Vzpomenu si na Vlčího muže, podivnou postavu ze zvonařického panství, který sice neuměl mluvit a chodil shrbený jako po křivici, ale když jste ho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285736
postavili před kolmou stěnu, vyškrábal se na ni jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Tak pro něj by to nebyl určitě problém, jenže ten tady zrovna náhodou není, aby mi pomohl, takže smůla. Kdoví, kde je mu konec. Místnost mám už obejitou, ale ničeho kloudného jsem se nedobral. Trochu možná ubylo obav, že je tu někdo další se mnou – to asi opravdu ne – zato si začínám o trochu víc uvědomovat bezvýchodnost své situace. Sám se odsud asi těžko dostanu, to je jasné. I kdybych se nakrásně vyškrábal tam nahoru k oknu, těžko si pomůžu dál. Neumím si představit, jak se křečovitě držím stěny, uvolním si jednu ruku a tou rukou ještě rozebírám cihly vedle sebe. Třeba by povolily pouhým tlakem, třeba… Ale nejspíš asi ne. A nejspíš už bych dávno sletěl dolů a to přistání by určitě nebylo zrovna příjemné. Mám obkrouženou stěnu, tak teď musím ještě prozkoumat střed místnosti. Ne, že by mi to nějak mohlo napomoci k útěku – v to rozhodně nedoufám – spíš to potřebuji pro klid v duši. Jsou tam ty pozůstatky původního schodiště, nějaký ten odpadek, kosti… Opravdu musím vědět, co všechno v té hromadě najdu?! Asi ano, nejistota by byla ještě horší. Těžko říct, jak dlouho už tu jsem, nejspíš už spoustu hodin. A ještě spousta hodin mě tu nejspíš čeká. Asi už se stmívá, brzo bude úplná tma a dál už bych se orientoval jen po hmatu (ne, že by mi teď oči k něčemu byly). Než se odeberu k spánku, chci vědět, že si to můžu dovolit. Nevěřím tomu, že bych se tu v klidu vyspal, ale když to tu budu znát, jak nejlíp to půjde, snad se alespoň odvážím zavřít oči. Pořád se budu bát, ale nebudu mít obavy z něčeho neznámého. Pavouci, krysy, netopýři – to všechno mi dohromady nemůže nijak zvlášť ublížit, dokud jsem v plné síle…
Ukázka elektronické knihy