Historie
↑ Otto Bauer. Jeho spisy jsou základem austromarxismu. Revoluční kvas je v drobné tvořivé práci, nikoli ve zbraních a revoluci. Nepřipomíná nám to někoho, kdo kázal o odrakouštění?
publiku veškeré kulturní dění ve Vídni, nejnovější inscenace, včetně obsazení, režie, scény, dramaturgie a tak dále. To podle Wagnera dokládá to, že skrze divadelní kritiku je proletariát vtahován do světa buržoazie. „Nepřispívá tedy divadelní kritika, navzdory všem dobrým úmyslům a jistě nechtěně, k poměšťanštění proletariátu?“ Vzdělávání proletariátu je určitě žádoucí věc, ale hrozí, že proletariát nezůstane sedět s časopisem doma, ale zamíří do divadla a kina osobně, a tím se bude podílet na vykořisťování vlastní třídy. Funkce takových kritik má být edukační, nikoli marketingová. I to je doklad toho, že velkoměstský způsob života byl proletariátu vlastní již tenkrát a že se vedení města, mezi jehož starosty patřil Jakob Reumann či Karl Seitz, o to snažilo. A také nesmíme zapomenout, že Bildungsarbeit byl jedním ze stranických periodik sociální demokracie, kde se občas střetávali austromarxisté orientovaní spíše prakticky a konsenzuálně (Karl Renner) s teoretiky (Otto Bauer), což se pak projevovalo i v redakci.
K výchově či kultivaci nového člověka sloužila ve Vídni první republiky nejen kultura, ale i nejrůznější sportovní spolky, autoklub či dětské spolky. Nic, co by bylo ryze nové. Obavy některých levicových intelektuálů o ztrátu revolučního kvasu lze pochopit, na druhou stranu je třeba docenit snahu těch osobností v radě města, zemském sněmu i vládě (Karl Seitz, Jakob Reumann, Hugo Breitner, Julius Tandler, Otto Glöckel a jiní), kteří dosavadní kulturní produkci dovedli přiblížit dělnictvu, a dali mu tak možnost zapojit se do života buržoazie, díky čemuž nedošlo k rozevírání pomyslných sociálních nůžek. Kulturní dědictví se podařilo jednak zachovat, jednak předávat i dál a získávat pro ně další vrstvy obyvatelstva, kterému by jinak bylo upřeno. Byla literatura a kultura „využívaná“ ve jménu něčeho? Je zcela oprávněné nepřipisovat literatuře Stará a nová kultura společenskou funkci a hodnotit ji čistě z úzkého, textově inherentního Ještě radikálněji než Wagner se estetického hlediska, ovšem dvojsečný o více než deset let později v roce potenciál kultury přetvářet společnost 1931 o buržoazním kontextu proleje stále přítomen — podobně jako tářského umění vyjadřuje v článku ve všem dalším lidském působení. „Socialistická zábava a kultura“ mladý literární kritik Leo Kofler (1907—1995), V rudé Vídni nešlo zřejmě ani tak o to, vytvářet něco nového, ačkoli akcenty který volá po překonání buržoazního osvícenského sociálního inženýrství tu způsobu prožívání kultury a vytvoření byly patrné, jako spíš uvést do chodu kultury nové, proletářské, angažované. zuboženou společnost a nabídnout jí Buržoazní projevy umění, které ze své po hrůzách války trochu nadějnější podstaty tuto angažovanost postrádají vyhlídky do budoucna. Rakousku a zaměřují se jen na zábavu a únik vlastně po první světové válce nic moc z reality, jsou tím pádem odsouzeny než kultura nezbylo. Pro proletariát se k zániku. Koflerovi vadí například toho vykonalo mnoho a řada lidí se i oddávání se modernímu tanci, čímž dočkala změn, o nichž si před válkou má patrně na mysli swing. mohla nechat jen zdát. Na druhou stranu byly v rakouské metropoli poNikdy se neprosadily formy umění, loženy solidní základy pro další rozvoj výchovy a společnosti, které by kultury a osvěty již před první světonebyly zakořeněné v revoluční vůli vou válkou a už jen jazyková pestrost k novému. Každý společenský pořáměla jistě příznivý dopad na vnímání dek odsouzený k zániku dává vzejít kultury a kulturních rozdílů i podobformám, které jsou netendenční ností. Nyní šlo o to, umět sdílet tento a bezúčelné [zwecklos], aby se sám kulturní substrát se všemi a nalézt sebou opájel. pojivo pro společnost žijící v novém, malém a nestabilním státě, který Podobně jako Wagner se vymezuje v dějinách čekaly ještě různé peripetie. vůči propagaci určitých kulturních Sazenice však byly částečně zasazeny. akcí, které nepokládá vzhledem k politické práci za smysluplné. Snad A z nich vykvetly růže. Rudé růže. míří i do vlastních řad sociální A aby mohly kvést dále, musí jejich demokracie: „Mnohem důležitější než zelené listy volně dýchat. získání hlasů pro sociální demokraty je sociální demokraty vychovat.“ Autor je učitel.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285679
Tomáš Vodňanský, z cyklu Obscury
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285679
Hostinec
Hostinec Roman Polách
Nový rok nám otevírají symbolicky tulácké básně plné existenciálního napětí a lásky k životu, hledající ztracenou bezprostřednost člověka zase a znovu, od ledna do prosince, od narození do smrti. Štěpán Folget Rok nebo půl
Tisíc stříbrných mrtvol
Boží pot klape jak psí drápy o beton. A ty se ptáš, co já, proč s sebou ty kusy rozmočenýho masa, kosti olízaný ohněm pod paží tahám.
Já spěchal domů. O potůček světla zavadil, Král betonu.
A tušíš stín. Nevíš, jak unést člověka, a vyčítáš mi, že se všichni okolo vznáší. A tušíš stínů několik. A všechny se na tebe svalily díky mně. A užívají si každý tvůj výdech.
Na prahu zemřelých Netknul se ni jediného. Pustinou těla, zbytečkem, Dral se silou bouře. Všímal si židlí, stolů, Na hostinu čekajících Děr po bytí. Pozvaný Nikde snad nečeká. Já vztáhl ruce k nebi. Cítil, že dál nebylo, Rezavý prsten Na prstu se mi rozdrolil.
98
Ukázka elektronické knihy
Svým způsobem tulácké básně, které místy přecházejí až do písňové nálady, zaslal Štěpán Folget, jehož obrazy jsou expresivnější oproti níže uvedeným ztišeným básním — zvláště opakující se motiv betonu nám ukazuje městského tuláka s typickou, ale navždy důležitou existenciální otázkou, jak unést člověka uprostřed hydry města?