Roman Cílek: Eichmann – architekt holocaustu
opovržlivou nenávistí. „Konec! Dnes už vás nechci vidět!“ vyštěkl Eichmann. „A příště si dobře rozmyslete svá slova. Už jsme vám ustoupili až moc a naše trpělivost není nekonečná. Zmizte, Brande!“ Zastavme se na okamžik. Eichmannův společník při jednání se jmenoval Clages. SS-Obersturmbannführer Gerhard Clages. Povědomé jméno, a to v přímé souvislosti s tragickými událostmi na našem území, jmenovitě s hořící osadou Ležáky, s hromadnými popravami v pardubickém Zámečku, s odesláním ležáckých dětí na smrt do Chelmna, se surovými gestapáckými výslechy. Jen náhoda? Shoda jmen? Nikoli. Je to jeden a tentýž muž. Důstojník SS Gerhard Clages, narozený 26. června 1902 v Braunschweigu, původním povoláním námořník, byl do Pardubic služebně určen již v červnu 1939, kdy ve funkci velitele zdejších represivních složek vystřídal JUDr. Constantina Canarise, příbuzensky spjatého s velitelem armádní zpravodajské služby (Abwehru) Wilhelmem Canarisem. O něco později se Clages stal v Pardubicích šéfem zdejší služebny gestapa a dle písemného hodnocení jeho nadřízených se zejména v červnu roku 1942 „příkladným způsobem osvědčil při rázném zákroku proti spolupachatelům atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha“. Ano, byl to opravdu rázný zákrok, především tedy krvavý a bezohledný, neboť se při popravách nedbalo ani to, že některé z obětí byly těhotné ženy. Následovalo Clagesovo povýšení a o něco později jeho nadřízení, především zřejmě říšský vůdce SS Heinrich Himmler, usoudili, že je ho škoda pro běžnou gestapáckou práci kdesi ve východních Čechách. Převeleli ho do centrály a začali mu svěřovat významnější povinnosti. A to nikoli jen v rámci brutálního potlačování odboje, ale spíš 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285619
„Prodám vám milion Židů…“
na úseku „jemné práce“, tedy v oblasti tajných operací. Na jaře 1944 si Himmler Clagese předvolal do Berlína osobnímu jednání a svěřil mu důvěrný úkol. „Pojedete do Budapešti,“ oznámil mu, „a dohlédnete na Eichmannovo jednání s tamními židovskými předáky. Chci přesně vědět, jak to probíhá a jaké z toho pro nás vyplývají další možnosti.“ Co asi měl druhý nejmocnější muž třetí říše na mysli? Profesor David Cesarani z Londýnské univerzity, který k tomuto tématu prostudoval tisíce stran dokumentů a svědeckých vyjádření, nabízí pozoruhodný názor: „Clages zřejmě plnil vyšší a nesporně velmi tajený Himmlerův záměr, vycházející z kriticky nedobré situace říše na frontách a čím dal vyšší míry myšlenek na neodvratnost německé válečné porážky. Cílem Clagesových styků s vysoce postavenými židovskými činiteli a následně pak i spojeneckou rozvědkou v Istanbulu mělo být zřejmě vytvoření komunikačního kanálu mezi říšským vůdcem SS a západními Spojenci, jehož pomocí by Himmler mohl prozkoumat možnosti separátního míru, anebo – pokud by se to nezdařilo – alespoň rozdmýchávat nesváry mezi západními spojenci a Sověty pomocí tvrzení, že taková jednání probíhají. V tomto ohledu viděl Clages příležitost v kontaktech navázaných Brandem a souběžně také židovským konvertitou Bandim Groszem, který byl původně příslušníkem Abwehru a spolupracoval i se sionistickým Pomocným a záchranným výborem. Grosz se naprosto na nic neohlížel, jako agent to pravděpodobně hrál na tři strany, přičemž formálně přešel k SS a zradil tak své někdejší kolegy z Abwehru, z nichž mnozí později, zejména v letním období roku 1944, poté, co došlo k tvrdě potrestanému atentátu na Hitlera, nepřežili ráznou esesáckou čistku.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285619
Roman Cílek: Eichmann – architekt holocaustu
Do velmi složitých her se bývalý pardubický gestapák Clages zapletl. Netušil však, jak málo času mu na jejich uskutečnění, a možná i s tím související pokus o vlastní záchranu, zbývá. Smrt ho dostihla ještě téhož roku na podzim, a to přímo v Budapešti. Patnáctého října 1944 se ve zvláštním přepadovém komandu, jemuž velel jeho dobrodružný esesácký kolega Otto Skorzeny, zúčastnil v centru města, přímo u budovy Dunajské paroplavby, únosu Miklóse Horthyho juniora. Regentův mladší syn měl být následně využit k nátlaku na otce, aby byl povolnější k německým požadavkům. Akce, naplánovaná do ryze gangsterské podoby, se však nečekaně zvrtla, došlo k přestřelce a jedna u kulek si vybral zrovna Clagese. Finito. Gerhard Clages se tedy nedočkal šibenice, která by ho – pokud by byl dopaden – po právu čekala v poválečném Československu. Šibenice kromě všeho jiného i za již zmíněné popravy v pardubickém Zámečku, za zničení Ležáků, za smrt tamních dětí, trýznivě udušených výfukovými plyny v Chelmnu nad Nerem. Opusťme však Clagese a vraťme se nazpět k jaru 1944. V půli května se přípravy Brandovy mise přiblížily k dokončení. Zprávy z front i ze zázemí poháněly hitlerovce ke spěchu. Sovětská vojska se úspěšně bila o Krym, osvobodila Oděsu, přiblížila se ke státním hranicím Československa. A ani v samém centru říše nebylo bezpečno: posledního dubnového dne tisíc amerických letadel ničivě bombardovalo Berlín. „Co tu ještě děláte?!“ znervózněle se Eichmann rozkřikl na Joela Branda. „Čekáte snad, že vás do toho zatraceného Istanbulu donesu na zádech?!“ Nic takového Brand čekat nemohl. Osobně ho však zasáhlo, když se dozvěděl, že před odjezdem musí do hotelu Majestic 100 Ukázka elektronické knihy