II. ŘÍŠE A OSA
Po mnichovské konferenci tyto výpady pokračovaly až do počátku prosince, kdy se protifrancouzské demonstrace v Itálii stávaly naprosto běžnými. Mussolini se 9. prosince svěřil Cianovi, že si myslí, že v daném okamžiku věci zašly příliš daleko, takže by se do soukolí protifrancouzské kampaně mělo nasypat trochu písku. „Jestli to půjde dál tímhle tempem,“ pomyslel si, „budeme muset nechat promluvit děla, ale k tomu ještě nenastal čas.“ Koneckonců tato kampaň nebyla podněcována jako předehra války, nýbrž aby posloužila méně drastickému účelu – přivyknout veřejné mínění smluvně stvrzenému vojenskému spojenectví s Německem. První návrh takové aliance vyšel od Ribbentropa při Hitlerově květnové návštěvě Říma, ale i když se zdálo, že je této ideji příznivě nakloněn, Mussolini nakonec instruoval Ciana, aby byl vyhýbavý. Toto téma Ribbentrop opět nastolil v Mnichově. „Říká, že je to to nejlepší na světě,“ napsal Ciano přezíravě. „On vždycky přehání, ten Ribbentrop. Bezpochyby si to docela v klidu prostudujeme a možná to načas dáme stranou.“ Přesně tohle mu Mussolini uložil. O nic úspěšnější nebyl německý ministr zahraničí ani při své říjnové návštěvě Říma. Ciano po počátečním návalu nadšení zjistil, že k tomu člověku pociťuje srdečnou nechuť, a netrpělivě poslouchal, když Ribbentrop, hovořící o Anglii, jako by byl nějaká žena, co si stěžuje na „nevěrného milence“, povýšeně poučoval duceho, že válka je nevyhnutelná a že by se Pakt proti Kominterně měl změnit na vojenské spojenectví, do něhož by se mělo přibrat Japonsko. Mussolini byl zdvořilý, leč odmítl zavázat se. Řekl, že italské veřejné mínění k tomu ještě není zralé. Generálové a buržoazie by to rozhodně neschvalovali a totéž by platilo o církvi, jejíž vztahy s německou vládou se vůčihledě kalily, a rovněž o králi, jenž sice nesnáší Francouze a upírá zrak na Korsiku, ale ještě víc si protiví Němce. Avšak rozepře s Francií nutila Mussoliniho, aby spoléhal na německou podporu, tak jako ho předtím k tomu donutila etiopská válka. Se znepokojením vyslechl zprávu, že zatímco veřejně vznášel nárok na Korsiku, Nice a Tunisko, Ribbentrop byl v Paříži – aby vyvolal nesváry mezi Anglií a Francií, podepsal prohlášení garantující existující francouzsko-německou hranici. Také ho znepokojily pověsti o vojenské dohodě mezi Británií a Francií a o amerických záměrech dodávat v případě nutnosti demokraciím vojenský materiál. Možná snad také doufal, že pokud podepíše vojenský pakt s Německem, bude mít větší vliv na německou politiku. Je jisté, že na sklonku roku 1938 dospěl k závěru, že už nemůže otálet. Ciano uložil 3. ledna Attolikovi, aby dal Němcům na srozuměnou, že duce bude brzy připraven podepsat spojeneckou smlouvu. „Dříve,“ zapsal si Ciano do deníku, „projevoval Attolico k myšlence spojenectví s Německem spíše nepřátelství,“ ale dnes „se o ní vyslovil s otevřenou přízní. Pravil, 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285602
MUSSOLINI
že se za tohoto pobytu v Itálii přesvědčil, že by u nás nebylo nic populárnější než válka s Francií.“ Dva dny nato dostal pokyny Achille Starace. Propaganda proti Francii se musí neustále stupňovat, aby mohlo být italsko-německé spojenectví oznámeno, až protifrancouzská nálada dostoupí vrcholu, a jakmile bude tato novina zveřejněna, mají být organizovány „demonstrace s ostře protifrancouzským zabarvením“. V daném okamžiku se však nic neučinilo, jelikož do Říma měl za pár dní dorazit britský ministerský předseda, takže bude lepší počkat, až odjede. Návštěvu navrhl sám Neville Chamberlain. Věřil, že našel uspokojivé dorozumění s Hitlerem, a nyní by si měl zajistit i přátelství Itálie. Byl ochoten – vlastně jako mnozí jiní chápavější Angličané – prominout Italům etiopské dobrodružství a – jak to vyjádřil Duff Cooper – přistupovat k nim v duchu hesla „odpusťme si, co jsme si“. Ostatně četní členové jeho strany tento útok neodsoudili, ani když k němu došlo, a jak ukázal Michael Foot ve své chytré a ironické knize, byli ochotni přimhouřit nad ním oko. Chamberlain odjel do Itálie v naději, že této skutečnosti využije; kdyby mohl vrazit klín mezi Řím a Berlín, tím lépe. S váhavým souhlasem francouzské vlády napsal návrh, že by mohl s lordem Halifaxem navštívit Mussoliniho v lednu. Navzdory Chamberlainovu úsilí působit přívětivě skončila návštěva neúspěšně a rozpačitě. Angličané – Mussolini si už utvořil úsudek – „mají mozek tam, kde jim sedí kalhoty“. „Přichází Chamberlain se svým deštníkem,“ řekl své ženě, a třebaže připustil, že konverzace tohoto ministerského předsedy „byla na Angličana velice živá“, učinil na něj ještě chabější dojem než v Mnichově. Starace dostal pokyn, aby zajistil, že se Chamberlainovi a Halifaxovi dostane „nepříliš nadšeného přijetí“. Tyto instrukce byly přesně splněny. Angličané byli pozdraveni s odtažitou zdvořilostí; sám Mussolini byl milostivý a se zjevným potěšením přijal podepsanou fotografii britského ministerského předsedy, ale když byli z doslechu, mluvil o nich s nevolí, hraničící s opovržením. „Jak nesmírně vzdáleni jsme od těchto lidí,“ napsal Ciano, když byli jeho hosté pryč a když uviděl Chamberlainovy oči zalité slzami, zatímco ze stanice vyjížděl vlak za zvuků písničky For He’s a Jolly Good Fellow, zpívané hloučkem místních anglických krajanů. „Žijí v jiném světě. Probírali jsme to po večeři s ducem, když jsme se sešli v rohu místnosti. ‚Tihle lidi nejsou ze stejného těsta,‘ říkal, ‚jako Francis Drake a ostatní skvělí dobrodruhové, kteří vytvořili britskou říši. Jsou to unavení synáčkové dlouhé řady bohatých předků a oni svou říši ztratí.‘“ Podobně dal průchod svému pohrdání před několika týdny, když mu lord Perth předložil ke schválení projev, jejž Chamberlain hodlal pronést v Dolní sněmovně. „Věřím, že je to poprvé,“ uvedl, „co hlava britské vlády předložila nějaké cizí 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285602
II. ŘÍŠE A OSA
vládě nástin jedné ze svých řečí. Je to pro ně špatné znamení.“ Jindy prohlásil, že je nejspíš přirozené, že Angličany děsí válka. Co se dá čekat od lidí, kteří vedou pohodlný život a „učinili z jídla a her náboženství“. Této ideji veškerá fašistická etika protiřečila. V jednom oslavovaném článku, podepsaném jeho jménem v Enciclopedia Italiana (Italské encyklopedii), byl fašismus oficiálně popsán jako víra „v nemožnost a neužitečnost trvalého míru. (…) Pouze válka vede k nejvyšším projevům lidské energie a vtiskne pečeť ušlechtilosti tomu národu, který má odvahu ji vést.“ Byla to filozofie, již by Angličané „nemohli ani začít chápat“. Ale co se dá koneckonců očekávat od lidí, zeptal se v následujícím projevu, v němž byly jeho falešné představy o anglickém životě natolik groteskní, až působily zajímavě, kteří se převlékají do smokinku k čaji o páté? Po Chamberlainově odchodu zatelefonoval Ciano Ribbentropovi, aby ho ujistil, že schůzka s Mussolinim ničeho nedosáhla. „Bylo to fiasko, naprosto bezcenné.“ Příprava textu o vojenském spojenectví se měla rozběhnout. Ale než bylo spojenectví stvrzeno podpisem, Osa dostala ránu, jež ji málem rozložila. Aniž byl Mussolini předem upozorněn, 14. března 1939 překročila německá vojska československé hranice a nazítří už byl Hitler v Praze. Když tato zvěst dorazila k Mussolinimu, rozzuřil se. „Kdykoli Hitler obsadí nějakou zemi,“ prohodil hněvivě poté, co vůdcův posel kníže Filip Hesenský jako obvykle zavolal, aby ducemu poděkoval za podporu, „pošle nějaké sdělení.“ Německé spojenectví je absurdita, prohlásil později, proti němuž „by povstaly i samy kameny“. Ale jeho hněv záhy ustoupil zádumčivosti. Když Ciano kysele poznamenal, že „Osa působí jen ve prospěch jednoho ze svých partnerů“ a že ohlas lidu bude velmi nepřátelský, odpověděl Mussolini v Dantově duchu, že se musíme vyhnout tomu, „znelíbit se Bohu i svým nepřátelům“. „Tuhle německou hru“ bude nutno přijmout povzneseně. Dospěl již k závěru, že Hitler je nyní příliš silný na to, aby ho šlo zastavit, a že Itálie musí zůstat po jeho boku, jakkoli urážlivě se k ní chová. Cítil vážné obavy z nevyhnutelného šíření německého vlivu po celém Balkánu, jejž s oblibou považoval za své vlastní diplomatické území, a nyní přijímal se zjevnou obezřetností Hitlerovo ujišťování, že Německo Itálii ponechá Středomoří a Jadran; ale odmítl rozbít Osu. „Teď svou politiku měnit nemůžeme,“ tvrdil. „Koneckonců nejsme žádné politické prostitutky.“ Večer 21. března se svým rozhodnutím seznámil zasedání Velké fašistické rady v projevu, jejž Ciano označil za „polemický i logický, chladný a heroický“. Hovořil o „nekompromisní věrnosti k Ose“, jež je nezbytná pro italskou zahraniční politiku, a fašistické představě o ryzím přátelství. Rada, uvyklá bezvýhradné poslušnosti, přijala duceho rozhodnutí bez námitek. Jenom Grandi, De Bono a Balbo projevili nespokojenost, ale když se Mussolini dozvěděl o jejich 107
Ukázka elektronické knihy