Ry t í ř S e d mi k rá l o v s t v í
Jediný vstup do Nezlomu tvořila dubová, železem pobitá vrata dvacet stop nad nimi. Dolní část schodů byla z kvádrů hladkého černého kamene ošlapaného tak, že uprostřed vypadal jako misky. Výš už vedly strmé dřevěné schody, které se v nouzi daly vytáhnout nahoru jako padací most. Dunk rozehnal slepice a bral schody po dvou. Nezlom byl větší, než vypadal. Hluboké klenuté sklepy a sklípky totiž zabíraly podstatnou část vršku, na němž trůnil. Jen nad zemí se věž mohla pyšnit čtyřmi podlažími. Horní dvě patra měla okna a balkony, ta dolní jen úzké štěrbiny. Uvnitř bylo sice chladněji, ale zase tak šero, že musel Dunk čekat, až si oči zvyknou. Manželka Shrbeného Sama klečela u krbu a smetala popel. „Ser Eustace je nahoře, anebo dole?“ zeptal se jí Dunk. „Nahoře, sere.“ Stařena byla tak shrbená, že měla hlavu níž než ramena. „Byl dole v ostružinách navštívit chlapce, ale zrovna se vrátil.“ Myslela tím syny Eustace Osgreye: Edwyna, Harrolda a Addama. Edwyn a Harrold už byli rytíři, Addam mladý panoš. Zemřeli před patnácti lety na Rudé trávě, před koncem Černožárovy vzpoury. „Zemřeli čestně, když statečně bojovali za krále,“ řekl ser Eustace Dunkovi, „a já jsem je přivezl domů a pohřbil mezi ostružiním.“ Manželku tam měl pohřbenou taky. Kdykoli načal nový sud vína, zašel starý pán dolů a provedl úlitbu každému ze svých chlapců zvlášť. „Na krále!“ vyrazil vždycky hlasitě, ještě než se sám dal do pití. Ložnice sera Eustace zabírala čtvrté podlaží věže a jeho solar byl přesně pod ní. Dunk věděl, že právě tam ho najde, jak se poflakuje mezi truhlami a sudy. Tlusté šedé stěny solaru byly ověšené rezavějícími zbraněmi a praporci ukořistěnými v bitvách vybojovaných před mnoha staletími, na něž se teď už nepamatoval nikdo, jen ser Eustace. Půlka praporců plesnivěla a navíc byly silně vybledlé a samý prach. Jejich kdysi jasné barvy přešly do šedé a zelenavé. Když Dunk vyšel po schodech nahoru, ser Eustace právě drhl hadrem špínu z jednoho rozbitého štítu. Bennis a jeho puch se dostavili vzápětí. Při pohledu na Dunka jako by se starému rytíři trochu rozjasnily oči. „Můj dobrotivý obr,“ prohlásil. „A chrabrý ser Bennis. Pojďte se na tohle podívat. Našel jsem to na dně tamté truhly. Pravý poklad, i když děsivě zanedbaný.“ [ 101 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285362
g. r. r. martin Byl to štít, nebo to, co z něj zbylo. A toho nebylo moc. Skoro polovinu kdosi odsekal a to ostatní bylo šedé a samá tříska. Železný okraj byl jedna vrstva rzi a dřevo zase jedna červotočí dírka vedle druhé. Pořád se na něm drželo pár šupinek barvy, ale ne dost, aby šlo poznat, co nesl za znak. „Co to je, můj pane?“ zeptal se Dunk. Osgreyové neměli lordský titul už po staletí, ale ser Eustace si na to rád hrál, protože jako by to odráželo dávnou slávu jeho rodu. „Štít Malého lva.“ Stařec otřel okrajník a na zem spadly kousky rzi. „Ser Wilbert Osgrey jej měl s sebou v bitvě, v níž padl. Bezpochyby ten příběh znáte.“ „Ne, můj pane,“ řekl Bennis. „Shodou okolností neznáme. Takže Malý lev, říkáš? Co je, byl to trpaslík nebo tak něco?“ „To rozhodně ne.“ Starý rytíř zahýbal knírem. „Ser Wilbert byl vysoký a silný, a také skvělý rytíř. To jméno dostal v dětství, byl totiž nejmladší z pěti bratří. Za jeho časů ještě v Sedmi královstvích bylo sedm králů a Vysoké zahrady a Skála spolu často válčily. Tehdy nám vládli zelení králové, Gardenerové. Pocházeli z krve starého Gartha Zahradníka a jejich královským znakem byla zelená ruka na bílém poli. Gyles Třetí odvedl své praporce na východ, do války proti bouřnému králi, a všichni Wilbertovi bratři jeli s ním, protože v těch dobách kostkovaný lev vždy vlál vedle zelené ruky, když král z Roviny vyrazil do bitvy. Nicméně se stalo, že když byl král Gyles na tažení, král ze Skály spatřil svou šanci ukousnout si něco z Roviny, a tak sebral houfce zápaďanů a vpadl k nám. Osgreyové byli maršálky Severní marky, proto připadlo Malému lvu, aby se s nimi utkal. Lannistery vedl čtvrtý král Lancel, aspoň mám ten dojem, i když možná pátý. Ser Wilbert zastoupil králi Lancelovi cestu a poručil mu, ať zastaví. ‚Ani krok dále,‘ pravil. ‚Zde nejsi vítán. Zakazuji ti vstoupit do Roviny.‘ Avšak Lannister poručil všem praporcům, ať jdou dál. Bojovali půl dne, zlatý lev proti kostkovanému. Lannister byl ozbrojen valyrským mečem, jemuž se žádná obyčejná ocel nemohla vyrovnat, a tak byl Malý lev krutě v úzkých a jeho štít rozbit na kusy. Ke konci, když už krvácel z tuctu těžkých ran a vlastní meč se mu zlomil v ruce, vrhl se střemhlav na protivníka. Král Lancel jej div nepřeťal vedví, jak praví pěvci, ale umírající Malý lev přesto našel skulinku v soupeřově zbroji, pod paží, [ 102 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285362
Ry t í ř S e d mi k rá l o v s t v í
a zaryl tam dýku. Po králově smrti se zápaďané vrátili zpět a Rovina byla zachráněna.“ Stařec pohladil rozbitý štít tak něžně, jako by to bylo dítě. „Tak tak, můj pane,“ zachraptěl Bennis, „a podobného muže bychom dneska potřebovali. Podívali jsme se s Dunkem, co je s tím tvým potokem. Je vyschlý jako stará kost, ale není to od sucha.“ Stařec odložil štít. „Povídejte.“ Posadil se a pokynul jim, ať se zařídí stejně. Když se hnědý rytíř dal do vyprávění, jeho pán pozorně naslouchal, bradu měl nahoru a ramena stažená dozadu; zpříma jako kopí. Zamlada byl ser Eustace Osgrey bezpochyby ztělesněním rytířství; vysoký a široký v ramenou a pohledný. Čas a zármutek na něm zapracovaly, ale i tak stále nebyl shrbený, měl pevné tělo a široká ramena a svalnatou hruď – a k tomu rysy výrazné a ostré jako starý orel. Nakrátko ostříhané vlasy měl bílé jako mléko, ale hustý knír zakrývající ústa byl stále popelavě šedý. Stejnou barvu mělo i obočí – a oči pod ním byly o odstín světleji šedé a plné smutku. A jako by zesmutněly ještě víc, když se Bennis ve vyprávění dostal k přehradě. „Tomu potoku se říká Kostkovaná voda po tisíc let, možná víc,“ prohlásil starý rytíř. „Už jako hoch jsem tam lovil ryby, a všichni moji chlapci pak také. V takovýchhle parných letních dnech se i Alysanne ráda ráchala na mělčině.“ Alysanne byla jeho dcera, která zemřela na jaře. „Právě na březích Kostkované vody jsem poprvé políbil dívku. Byla to moje sestřenka, nejmladší dcera mého strýce z Osgreyů od Lesního jezera. Všichni jsou už po smrti, dokonce i ona.“ Jeho knír se zachvěl. „Nesmíme to strpět, pánové. Ta žena mou vodu nedostane. Nedostane mou Kostkovanou vodu.“ „Přehrada je postavena pevně, můj pane,“ upozornil jej ser Bennis. „Je příliš silná na to, abychom ji já a ser Dunk do hodiny rozebrali, i kdyby nám pomáhal ten jeho plešatý chlapec. Potřebovali bychom provazy a motyky a sekery a tucet mužů. A to jen na práci, boj nepočítám.“ Ser Eustace se zadíval na štít Malého lva. Dunk si odkašlal. „Můj pane, když už jsme u toho, narazili jsme tam na kopáče a jaksi… hmmm…“ „Dunku, neobtěžuj pána maličkostmi,“ ozval se Bennis. „Jednomu hlupákovi jsem dal za vyučenou, nic víc.“ Ser Eustace bleskově zvedl hlavu. „Jak přesně za vyučenou?“ [ 103 ]
Ukázka elektronické knihy