KAPITOLA 5 V zapadlé uličce mezi domy stál muž opřený o zeď. V ruce cigaretu, nohy překřížené, vyfukoval kouř do prostoru uličky. Na někoho tu čekal. Zahřmělo. Otráveně zvedl obličej k obloze, vyplivl slinu, co nejdál svedl, a hlasitě popotáhl nosem. Kdosi se blížil. Muž odhodil hořící cigaretu a ani se neobtěžoval s uhašením. Postava zahalená v plášti se přiblížila. „Pan Wong vás nechává pozdravovat,“ promluvila postava. Vytáhla zpod pláště větší papírový pytlík a podala mu jej. Muž se po něm rychle natáhl. „Není tam všechno, na čem jste se dohodli. Dodávka nebyla tak úplně v pořádku. Musíte si příště dát víc záležet,“ sykl muž v plášti a otočil se k odchodu. „Kdy dostanu zpátky ty boxy?“ „Pošleme vám další instrukce, dozvíte se tam i kdy a kde si je můžete vyzvednout. Pan Wong vám nabízí další názornou ukázku, pokud si nejste jistý, že příští dodávka bude již v naprostém pořádku.“ „Bude to v pohodě, měl jsem jen menší komplikace,“ odfrkl dotýkaje se rukou spánku, na kterém byla viditelná tržná rána. Plášť přikývl a vytratil se. Muž se opřel o zeď a otevřel papírový pytlík. Přimhouřil oči a procedil mezi zuby: „Svině!“ Byla už noc a z oblohy se začaly snášet velké kapky. Voda padala k zemi a rozstřikovala se o chodník na všechny strany. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285187
„Zasrané počasí!“ ulevil si znovu a odešel hledat přístřeší. Tohle město nesnášel. Bylo tak jiné oproti městu, ve kterém nyní žije. Musel sem ale kvůli předávkám, pokud chtěl pokračovat. Nějaký ten pátek se tu zdrží. Dokud nepřestane budit pozornost ránou na hlavě, bude to chvilku trvat. *** Amélie projížděla dalším neznámým městem. Tohle byl už třetí den, kdy nenašla to správné místo, kde by chtěla chvilku zůstat. Nějak nevěděla, kam by měla jet. Jak se vzdalovala dál od rodného města, měla čím dál větší pocit, že ztrácí celý svůj život. Nejela nikam daleko, kroužila v okolí a snažila se najít přechodný domov. Na palubní desce měla připevněné kapesní hodinky a na hlavě si nechávala tetin klobouk. Když je měla nablízku, připadala si silnější. Silná však vůbec nebyla. Právě odbočovala na nájezd na dálnici, když zaslechla ránu a plácání. „Kruci!“ vykřikla a stočila volant ke straně. Zaparkovala za krajnicí, i když tu nebylo moc prostoru. Vylezla ven a obešla karavan. Praskla pneumatika. Guma na zadním kole visela jako rozteklá zmrzlina. „Kruci!“ zaklela znovu a kousla se do jazyka. Amélie nebyla levá a věděla si rady i v hodně zapeklitých situacích, ale na některé prostě fyzicky nestačila. Teoreticky samozřejmě ví, jak se mění kolo, ale vždy si na to raději někoho zavolala. Vytáhla telefon a dlouze se zadívala na displej, aby zjistila, že ani neví, kde přesně je 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285187
a kam zavolat. Telefon zas zasunula zpět do kapsy a rozhodla se podívat se po nářadí a rezervě, bude to muset zkusit sama. Nemůže tu dlouho stát, ještě by ji něco mohlo smést, je to nájezd na dálnici, auty se to tu jen hemží. Jako první se navlékla do oranžové výstražné vestičky. To bude operace. Poté vytáhla trojúhelník a vydala se proti směru jízdy. Nevěděla, jak daleko ho měla postavit. Cítila se krapet bezradně. Z autoškoly si pamatovala, že nějakých padesát až sto metrů podle typu komunikace. Jak je to daleko? Rychle počítala kroky. A jaká je to komunikace? Tady? Tady? Nebo raději až támhle? Bála se, že ji opravdu ze silnice smete nějaký projíždějící řidič, a tak pro jistotu umístila trojúhelník co nejrychleji ke krajnici a zase se vrátila ke karavanu. Vytáhla ruční hever, dlouhý klíč na matice a vyvalila z auta náhradu. Nebyla úplně nejtvrdší, ale hlavně že vůbec byla. Postavila se před píchlé kolo. Držela v rukou hever a přemýšlela, jak to tam má namontovat. Vzpomněla si, že musí zabrzdit ruční brzdou. Vrátila se do vozu to překontrolovat. Mám mít zařazenou rychlost? Nebo neutrál? Zařadila jedničku a vrátila se k zadnímu kolu. Jakmile se sehnula, že pod karavan zasune hever, zabolela ji stále ještě čerstvá jizva. Zakvílela a postavila se. V očích se jí objevily slzy a ji popadl vztek. „Sakra, sakra, sakra!“ ulevovala si a vzteky párkrát nakopla píchlou pneumatiku. Opřela se čelem o bok karavanu. Snažila se uklidnit. Přemýšlej, Amélie, nařídila si. Moc to nepomohlo. Slzy se řinuly jako z protržené hráze. Najednou zatoužila se vrátit a přijmout Haroldovu nabídku chvilku bydlet zase v domě. A hned si vzpomněla na Sam. Odtrhla se od karavanu, utřela si slzy a vytáhla telefon. Našla si v něm obrázek, 100 Ukázka elektronické knihy