106
DUCH ATEISMU
padě žádná ho nedosáhne absolutně. Bůh není teorém. Ne‑ jde o to, jej dokázat ani jej vyložit, ale věřit v něj, či nevěřit. Namítnete mi, že stejně tak není důkaz, že Bůh neexistuje. To rád připouštím. Přesto je věc méně problematická pro atei‑ smus než pro náboženství. Nejen proto, že důkazní břímě, jak se říká, spadá na toho, kdo věc tvrdí, ale také proto, že v nejlep‑ ším případě můžeme na úrovni nekonečna dokázat pouze to, co je, nikoli to, co není. Nicota je ze své definice bez účinku. Jak by mohla nebýt bez důkazů? Zajisté mohu s určitou dáv‑ kou štěstí dokázat, že jsem neprovedl čin, z něhož mě obvi‑ ňují: k tomu postačí, abych prokázal jeho nemožnost, např. jestliže dokážu, že v okamžiku, kdy byl přečin spáchán, jsem byl tisíc kilometrů daleko. Tomu se říká mít alibi. Na to po‑ stačuje vnější svědek. Pro nicotu však možné alibi neexistuje ani neexistuje vnější svědek pro Celek.14 Jak bychom mohli dokázat neexistenci? Pokuste se např. dokázat, že neexistuje Ježíšek nebo že neexistují upíři, víly, vlkodlaci… Nepodaří se vám to. To není důvod pro to, abychom v ně věřili. To, že jsme nikdy nebyli schopni prokázat jejich existenci, je naopak silným důvodem pro to, abychom v ně nevěřili. Stejně tomu tak je, bereme‑li v úvahu všechny okolnosti (uznávám, že jde o zásadnější věc a o nižší pravděpodobnost) ohledně existence Boha: absence důkazů je, co se Boha týká, argumentem proti Ve francouzštině „tout“, což jako podstatné jméno (se členem) znamená stejně tak „vše, všechno“, jako „celek“. Zde i dále v textu se přikláníme k pojmu „celek“. Při psaní podstatných jmen velkými písmeny respektu‑ jeme fr. originál. – Pozn. překl. 14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285096
EXISTUJE BŮH?
107
všem teistickým náboženstvím. Jestliže to ještě stále není dů‑ vod pro to, aby byl člověk ateistou, je to přinejmenším důvod pro to, aby nebyl věřícím. Ne dos tate k zkušenosti Tak tedy slabost důkazů, neboť to nejsou důkazy. Ale také a především, nedostatek zkušenosti. To je můj druhý argu‑ ment, také negativní. Je pro mě důležitější než předchozí ar‑ gument, neboť zkušenost má ve faktických otázkách větší váhu než důkazy. Jedním z hlavních důvodů, proč nevěřím v Boha, je, že s ním nemám žádnou zkušenost. Je to ten nejprostší argu‑ ment. Je to také jeden z nejsilnějších argumentů. Nikdo mě nepřesvědčí, že jestliže Bůh existuje, mělo by to být víc vidět nebo by to mělo být zřejmější. Mělo by stačit otevřít oči nebo duši. Snažím se to dělat. A čím lépe se mi to daří, tím více vi‑ dím svět a tím více miluji lidi. Většina našich teologů a někteří naši filosofové se vytrvale snaží nás přesvědčit, že Bůh existuje. Je to od nich hezké. Ale koneckonců bylo by snazší a účinnější, kdyby Bůh souhlasil s tím, že se sám ukáže! To je vždy první námitka, která mě na‑ padá, když se mě nějaký věřící snaží obrátit na víru: „Proč se tak namáháš?“, mám chuť se ho zeptat. „Kdyby Bůh chtěl, abych věřil, bylo by to rychlé. Proč jsi tak umíněný, když nechce?“ Dobře vím, že věřící přinejmenším od doby Izajáše mluví o „Bohu, který se skrývá“, Deus absconditus… Někteří v tom vidí další jeho vynikající vlastnost, jakousi boží diskrétnost,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285096
108
DUCH ATEISMU
nadpřirozenou ohleduplnost, o to obdivuhodnější, že nás ochraňuje před tím nejkrásnějším, nejpodivuhodnějším a nej‑ zářivějším představením! Tak na to nenahlížím. Naopak mě udivuje, že se Bůh tak tvrdošíjně skrývá. Kdybych byl věřící, viděl bych v tom dětinskost spíše než ohleduplnost, pokrytectví spíše než opatrnost. Už nejsem ve věku, abych si hrál na scho‑ vávanou ani na hru „Bože, jsi tu?“ Svět a život mě zajímají víc. Rozviňme antropomorfickou metaforu tak, jak je vepsána ve vlastním sousloví „skrytého Boha“. Tento pojem je součástí velmi dobře doložené tradice – najdeme ho v kabale, u svatého Augustina, u Luthera, u Pascala –, kterou se budu jednoduše snažit pochopit. Lidé se skrývají jen tehdy, když si hrají, mají‑li strach nebo když se stydí. Ale Bůh? Všemocnost jej zprošťuje strachu, dokonalost studu. Proč se tedy tolik schovává? Aby nás překvapil? Aby se pobavil? To by znamenalo zahrávat si s naší úzkostí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ To je náš bratr v bolesti. Ale ten, který se skrývá, zatímco jeho dítě křižují? Jakého Boha by toto mohlo pobavit? Zanechme metafory a přejděme k jádru věci. Bůh, i ten všudypřítomný („ubique“) je neviditelný. Znamená to tedy – protože je považován za všemocného –, že se odmítá ukázat. Proč? Nejčastější odpovědí mezi věřícími je ta, že se Bůh scho‑ vává proto, aby ctil naši svobodu, nebo dokonce, aby ji učinil možnou. Kdyby se ukázal v celé své slávě, vysvětlují nám, už bychom neměli na výběr v něj věřit, či nikoli. Víra by se pro‑ sadila – nebo vlastně nebyla by to víra, ale očividnost. Co by zbývalo z naší svobody? Nic, vysvětluje Kant v Kritice prak‑
Ukázka elektronické knihy