Sám se vydal ke školníkovu kumbálu, energicky zaklepal na dveře, a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil. Sotva ho školník spatřil, bez pozdravu na něho vybafl, na co potřebuje ty štafle. Josef se zatvářil dotčeně a školník se hájil: „Víte co? Já za ty štafle ručím, a kdyby se s nima něco stalo, ředitel mi je strhne z výplaty.“ „V tom případě nemějte obavy, protože si je žádá pan ředitel.“ Po tomto ujištění mu školník bez dalších řečí vydal skládací žebřík a Josef jej odnesl do haly, kde jej postavil mezi vyčkávající chlapce a prezidentský portrét na zdi. „Milí žáci,“ pravil, „nepochybuji o tom, že si tenhle den zapamatujete na celý život. Za chvilku se všichni, jak tu stojíme, vyrovnáme s dědictvím Československé republiky, jejíhož konce není co litovat. Založil ji muž, kterého vidíte na tomto portrétu. O Masarykovi jste už určitě slyšeli ledacos, nejsem si ale jist, zda informace, které jste o něm dostali, byly vždy objektivní. Tenhle muž napáchal hodně zla, krutě poškodil náš národ, a proto si nezaslouží dál viset na tomto čestném místě. Viktore,“ vyzval nejblíže stojícího chlapce, „vylez na ty štafle. Vojtěch s Petrem ti je přidrží.“ Oslovený hoch vystoupil na žebřík a bezradně se ohlédl po učiteli, který zavelel: „Sundej ten portrét. Opatrně, ať ti nevypadne z ruky!“ Chlapec se obrátil ke zdi, sňal zarámovaného prezidenta, sestoupil níž a podal jej nejbližšímu ze spolužáků, který rázem ztuhnul. Třímal obraz oběma rukama co nejdál od těla, a když se natočil směrem k Josefovi, profesor
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285023
Masaryk na něho zevnitř rámu hleděl přísně, jako by chtěl říct: „Kdo ti to dovolil? Jak se opovažuješ mě sundávat ze stěny, ty, poslední ze všech podučitelů?“ Josef se nebál, a pokud by na to měl nějak reagovat, řekl by mu hezky do očí, že žádné svolení nemá a že tak činí v zájmu Říše, která se vypořádala s Československem a nyní se na jeho popud vyrovná i s ním, zde, na půdě měšťanské školy v Horních Počernicích, leč samo sebou se nijak hájit nemusel, protože — jak známo — nejsou fotografické portréty nadány darem řeči. Navíc byl na něm vyobrazený muž už tři roky po smrti a v dialog se záhrobím ani jiné okultní disciplíny Josef nevěřil. Namísto toho teď intenzivně přemýšlel, kam s ním. Měl sto chutí vyvést třídu před školní budovu k popelnicím a obraz do ní obřadně vhodit, nebyl si však tím ná padem zcela jist. Portrét přece jen náležel ke školnímu majetku a zdejší ředitel masarykovec-benešovec by mohl Josefa obvinit z jeho poškozování. Nakonec se rozhodl uložit portrét do školního skladiště; na to nebude moci nikdo říct ani ň. V ten moment si povšiml dvaceti párů očí, které na něho vyplašeně zíraly, na rozdíl od mrtvého prezidenta, jehož pohled byl stále stejně přísný, a napadlo ho, že by se slušelo vydat k celé záležitosti doplňující stanovisko. „Milí žáci,“ zahřímal svým tenkým hláskem. „Obraz muže, který svou protilidovou politikou dovedl národ až na pokraj zkázy, by si zasloužil skončit někde na skládce. Nebo by mohl být vytržen z rámu a spálen. Jenže my se nebudeme chovat stejně jako ti, kdo sloužili mezinárodní židovské lobby a tvrdě potírali každý projev pravého
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285023
vlastenectví. My budeme postupovat civilizovaně a obraz nevyhodíme ani nespálíme, my ho jen uklidíme někam, kde nebude lidem na očích. Konečně i ten portrét má svoji hodnotu: je němým svědkem časů, které se už nikdy nevrátí!“ Poručil dvěma chlapcům, aby vrátili štafle, ostatním pokynul, aby se seřadili do dvojstupu, a odvedl je ke skladišti zahradního náčiní. Vzal za kliku; bylo zamčeno. Mohl by někoho poslat pro klíč, leč neměl žádnou záruku, že by mu jej školník po handrkování o štafle vydal. Zavelel raději třídě čelem vzad. Přešli zpět ke schodišti a zamířili do prvního patra, kde měl Josef svůj kabinet. Sotva zdolali poslední schod, začaly se otevírat dveře tříd a vycházeli z nich žáci i učitelé. Konec vyučovací hodiny Josefovi připomněl, že se mu nepodařilo splnit úkol v čase, jejž si pro něj vyčlenil. Oči všech se upíraly k prazvláštnímu procesí, v jehož čele kráčel Josef a tři kroky za ním hoch svírající v rukou portrét mrtvého prezidenta způsobem, jakým účastníci křesťanských procesí nosí ikony s vyobrazenými světci. Konečně se ocitli na místě. Josef odebral obraz z rukou chlapce, jemuž se viditelně ulevilo, a zavelel k rozchodu. Jak to dořekl, rozprchli se kluci, jako když do nich střelí. Josef vešel do kabinetu a rozhlédl se. Už podruhé během krátké chvíle stál před řešením otázky Kam s ním? Poslední věc, jakou by si přál, byla, aby o sebe s prezidentem zavadili okem, kdykoli překročí práh. Přistoupil ke skříni stojící v rohu místnosti. Mezi skříní a zdí zela štěrbina, do níž obraz pohodlně vsunul. Spokojeně si zamnul ruce. To by bylo: o Masarykově portrétu tu už nikdo neuslyší.
100
Ukázka elektronické knihy