98
M A R E K
N O V O T N Ý
•
T R Ů N Y
B O H Ů
stoprocentní. Vždycky se za sebe podívám a žasnu, co jsme vylezli, a ptám se, jak se dostaneme dolů? Výstup do dvojky se zdařil, byť na druhý den napadl čerstvý sníh. O půlnoci jsme vyráželi do trojky a potkala nás pro mě zvláštní věc – tzv. mikroklima. To bylo tak: kousek nad dvojkou nás přepadl obrovský mráz a začaly nám mrznout ruce, nohy, prostě všechno. Zrychlil jsem, abych se zahřál, ale Libora to ubíjelo. Propadal se za mnou a já na něj musel čekat, takže tím víc jsem mrznul. V tom čerstvém sněhu jsme ztratili všechny stopy, a tak jsem musel volit cestu. Žádná fixní lana, a jestli je tam před námi někdo umístil, tak jsme je pod sněhovou přikrývkou nenašli. I když byla noc, tak nebe bylo křišťálově jasné. Rozhodl jsem se traverzovat, je tam obří zlom, který brání vidět nad sebe. Neměl jsem tudíž možnost si výstupovou trasu do trojky dopředu prohlédnout, a tak jsem si umínil vystoupat po hraně, která se ostře vypínala vpravo od nás. Překonali jsme obrovskou trhlinu, nastoupali do gigantické stěny na její hranu, kde nás čekalo obtížné lezení ve výšce okolo sedmi tisíc metrů po sněhu, ledu a skalách v obrovské zimě. Zachránil nás potrhaný stan, který tu někdo nechal, v němž jsme našli staré spacáky. Byl plný ledu, ten jsem odkopal cepínem a vyházel, tím jsem se trochu zahřál. Když dolezl Libor, oba jsme se tam natěsnali, třeli jsme se navzájem a přitiskli se k sobě, abychom si vytvořili nějaké teplo, a snažili se přečkat do rána. Věřil jsem, že ráno – za hodinu – vyjde slunce a bude dobře. Hlavní důvod, proč jsme tak mrzli, bylo naše rozhodnutí nevzít si tu nejteplejší péřovou bundu, aby nás to nelákalo až na vrchol. Chtěli jsme si tím posichrovat, že se budeme držet původního plánu – přespat v trojce, vrátit se a perfektně se aklimatizovat. Tak to se nám teda nevyplatilo, ale přímo pekelně vymstilo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285014
99
M A R E K
N O V O T N Ý
•
T R Ů N Y
B O H Ů
Slunce ráno opravdu vyšlo, my rozmrzli a dolezli těch zbývajících 100 výškových metrů po obří sněhové bublině, na jejímž vrcholu se staví třetí výškový tábor. Vmáčkli jsme se mezi tři stany, které tam stály v řadě. Ten náš jsme ukotvili a pro jistotu ještě navázali na ty stávající a strávili tam noc. Brzy ráno jsme se sbalili a začali sestupovat do základního tábora. Bylo to docela úsměvné, protože naopak úplně všichni uháněli do trojky, neboť další den mělo být okno v počasí, bezvětří – to nejlepší, co si můžete přát na dosažení vrcholu – a my se vraceli pro věci. Předchozí den jsem k výstupu zvolil v té tmě a sněhu starou cestu, která vedla po skalní věži a už delší dobu se nepoužívá. Nová cesta k výstupu do C3 i sestupu vede středem ledového žlabu a je tam natažené i fixní lano, které za bílého dne a dobrého počasí bylo pod napadaným sněhem dobře vidět. Začali jsme ho ze sněhu vytahovat a najednou strašlivá rána. Zkoprněli jsme a rychle se k lanu víc jistili. Kolem nás se řítila odtržená obří ledová deska a mířila na polskou expedici pod námi. Řvali jsme na ně, ale oni to slyšeli taky a zareagovali – rychle traverzovali do strany, a než k nim lavina dorazila, podařilo se jim uhnout. Později jsme říkali, že jsme viděli Usaina Bolta na ledu, protože rychlost, s jakou Poláci traverzovali, byla neuvěřitelná. S každým dalším krokem jsme se soustředili na to, aby nic neprasklo, abychom nic neuvolnili, velice opatrně a pomaličku jsme vytahovali lano, až jsme se s polskou výpravou setkali. Popřáli jsme si hodně štěstí a naše cesty se rozdělily. V základním táboře jsme se domluvili, že nám stačí jeden den odpočinku. Hlavně jsme si vzali výškové péřové oblečení, které chrání před extrémními mrazy. Tempo bylo lepší než minule, nepostupovali jsme po
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285014
100
M A R E K
N O V O T N Ý
•
T R Ů N Y
B O H Ů
jednadvaceti krocích, ale po čtyřiceti. Výstup do jedničky nám trval necelé tři hodiny, po krátkém odpočinku, kdy jsme doplnili tekutiny, snědli cereální tyčinky a pár oříšků, jsme pokračovali do dvojky. Dorazili jsme tam za čtyři hodiny, uvařili si kafe „2 v 1“, které jsme si koupili v Kauflandu v Čechách. Míchal jsem ho v ešusu cepínem, protože jsme si nevzali lžičky. Najednou se u nás objevili členové polské expedice. Na kameře máme zachycený rozhovor, kdy nám říkají, že byli osmdesát výškových metrů od vrcholu, ale najednou se necítili dobře; byli dehydrovaní, a tak to otočili a šli dolů. Zvláštní souhrou okolností se o další zdolání vrcholu nepokoušeli, ale zúčastnili se záchranné akce. Pomáhali slézat dolů jednomu tchajwanskému horolezci s kyslíkem, který na tom byl špatně, pravděpodobně měl výškovou nemoc a vlastně ho snášeli dolů šerpové. Poláci na úkor dalšího pokusu o zdolání vrcholu nabídli pomoc a do jeho záchrany vložili všechny zbývající síly. My jsme je při sestupu potkali taky, taky jsme nabídli pomoc, ale oni s díky odmítli. Jeden z těch šerpů si na pár minut sundal masku, prohodili jsme několik kamarádských, zdvořilostních vět, a teprve za rok a půl jsem se dozvěděl, kdo to je a jak důležitou roli jednou sehraje v mém životě. Poláci se nám přiznali, že je mrzí, že nedosáhli vrcholu, ale především mají radost, že se zachovali správně, neboť si zachránili život a o to u toho našeho lezení jde v první řadě. Vždy odhadnout síly a okolnosti a včas se rozhodnout, kdy je nutné to vzdát, byť by chyběl jen kousek, a raději to zkusit zase někdy příště. Z celé té expedice to asi bylo to nejkrásnější a nejčistší po stránce duševní, na co jsem v těch horách narazil, totiž když si člověk umí přiznat – sám sobě i jiným – že už nemohl.
Ukázka elektronické knihy