Trhla jsem sebou. „Nic.“ Se zvláštním výrazem mi pohlédla zpříma do očí. „Tvůj otec přišel nahoru k obědu,“ řekla nakonec. Za tátova přihlížení jsme se všichni usadili ke stolu. Poté začal táta odříkávat děkovnou modlitbu. Tentokrát trvala trochu déle než obyčejně, přes dvacet minut, a když ji konečně završil slovy „skrze Krista, našeho Pána“, v závěrečném sborovém „Amen“ zarezonoval zvýšený hlas tety Ifeomy. „Chceš, aby ta rýže vystydla, Eugene?“ zabručela. Táta si jen dál rozkládal ubrousek, jako by ji neslyšel. Jídelnou se rozezvučelo cinkání vidliček o talíře a servírovacích lžic o podnosy. I když bylo odpoledne, Sisi zatáhla závěsy a rozsvítila lustr. Žluté světlo dodalo Obiorovým očím sytější zlatavý nádech slaďoučkého medu. Přestože běžela klimatizace, bylo mi horko. Amaka si na talíře naložila skoro všechno — rýži jollof, fufu a dvě různé polévky, smažené kuřecí a hovězí, salát a smetanu —, jako by měla pocit, že už se v dohledné době jen tak nenají. Z talíře jí na stůl visely proužky hlávkového salátu. „To vždycky jíte rýži vidličkou a nožem a berete si ubrousek?“ zeptala se a zadívala se na mě. Přikývla jsem a oči jsem dál upírala na rýži. V duchu jsem si přála, aby se Amaka ztišila — na takovéhle rozmluvy u stolu jsem nebyla zvyklá. „Eugene, musíš děti pustit za námi do Nsukky,“ ozvala se teta Ifeoma. „Nebydlíme sice zrovna na zámku, ale aspoň budou znát své bratrance a sestřenice.“ „Moje děti nerady jezdí pryč z domova,“ prohlásil táta. „To proto, že nikdy z domova pořádně nevytáhly paty. Určitě si Nsukku rády prohlídnou. Viďte, Jajo a Kambili?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284990
Zamumlala jsem něco do talíře a následně předstírala, že mi ve smysluplné odpovědi zabránil záchvat kašle. „Pokud to nebude vadit tátovi,“ promluvil Jaja. Táta se na Jaju usmál. Zalitovala jsem, že jsem to neřekla já. „Možná příští prázdniny,“ prohlásil pevně táta. Očekával, že už to teta Ifeoma nechá plavat. „Eugene, biko, pusť děti na týden k nám. Do školy jdou znovu až na konci září. Ať je do Nsukky doveze tvůj řidič.“ „Ngwanu, uvidíme,“ odvětil táta; poprvé promluvil igbosky. Krátce se přitom zakabonil, divže se mu neslila obě obočí v jedno. „Ifeoma říkala, že zrovna odvolali stávku,“ ozvala se máma. „Už se situace v Nsukce zlepšuje?“ přešel táta znovu do angličtiny. „Ta univerzita už dneska žije jen ze zašlé slávy.“ Teta Ifeoma přimhouřila oči. „Jestlipak jsi někdy vzal do ruky telefon a zavolal mi, aby ses mě na to zeptal, co, Eugene? Upadnou ti snad ruce, když jednou zvedneš telefon a zavoláš sestře, gbo?“ Její igboská slova měla v sobě jakousi šibalskou zpěvnost, ale z tvrdého tónu v tetině hlase se mi sevřelo hrdlo. „Já jsem ti volal, Ifeomo.“ „Jak je to dávno? Ptám se tě: Jak je to dávno?“ Teta odložila vidličku. Dlouhou chvíli seděla bez hnutí v napjatém tichu, nehýbal se ani táta, nehýbal se nikdo. Nakonec si máma odkašlala a zeptala se táty, jestli už je láhev s džusem prázdná. „Ano,“ odpověděl táta. „Požádej tu holku, ať přinese další.“ Máma vstala a přivolala Sisi. Podlouhlé láhve, které Sisi donesla, se zužovaly jako štíhlá žena ladných tvarů, takže vypadaly, jako by obsahovaly nějakou stylovou tekutinu. Táta každému nalil a pronesl přípitek: „Na ducha Vánoc a na Boží slávu.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284990
Sborově jsme to po něm zopakovali. Obiora zakončil svou větu stoupavou intonací, takže vyzněla jako otázka „na Boží slávu?“. „A na nás a na ducha rodiny,“ dodala teta Ifeoma, než se napila. „Tohle se vyrábí u tebe v továrně, strejdo Eugene?“ zeptala se Amaka a zamžourala na etiketu. „Ano,“ přisvědčil táta. „Je to trochu moc sladký. Chutnalo by to líp, kdybyste do toho nedávali tolik cukru,“ konstatovala Amaka zdvořilým a běžným tónem jako při všednodenním rozhovoru s někým starším. Nevím jistě, jestli táta přikývl, nebo jestli jen hýbal hlavou, jak žvýkal. Znovu se mi sevřelo hrdlo a sousto rýže mi nechtělo sklouznout do krku. Sáhla jsem po skleničce, ale porazila jsem ji a po bílém krajkovém ubruse se plíživě rozpil krvavý džus. Máma na flek chvatně přitiskla ubrousek, a když ho celý červený zvedla, připomnělo mi to její krev na schodech. „Slyšel jsi o Aokpe, strejdo Eugene?“ zeptala se Amaka. „Je to vesnička v Benue. Zjevuje se tam Panna Maria.“ Nechápala jsem, jak to Amaka dělá — že když otevře ústa, slova z nich tak hladce plynou. Táta nejprve dožvýkal a polkl, teprve poté odpověděl: „Ano, slyšel.“ „Mám v plánu vydat se tam s děcky na pouť,“ ozvala se teta Ifeoma. „Třeba by mohli Kambili a Jaja s námi.“ Amaka rychle zvedla užaslý zrak. Začala něco říkat, ale hned zmlkla. „No, církev ještě nepotvrdila, jestli jsou ta zjevení hodno věrná,“ opáčil táta a upíral zamyšlený pohled do talíře.
102
Ukázka elektronické knihy