Petr vystoupil z vlaku a uvolněně se nadechl. Cítil se volný a svobodný. Vlak odjel ze zastávky a Petr si zapálil cigaretu. Ve stanici vystoupil jediný. Obloha slibovala krásný den. Nebe bylo vymetené. I tady mezi vrcholky stromů se už slunce hlásilo o své místo na zemi. Když se podíval na hodinky, věděl, že do oběda je na svém místě. Už se těšil, až si vybalí spacák, celtu a připraví si ohniště. Už teď Petr věděl, že si oběd vařit nebude. V báglu měl svačinu z domova. To mu stačilo. Těšil se, až se vysvlékne a bude se koupat. Dnes si dokonce vzal knihu a těšil se, až se natáhne na celtu a bude si číst. Prostě představa, že si bude užívat posledních dnů léta. Na místě, které se mu tak moc líbilo a způsobem, který miloval. Ven na vandry se naučil jezdit už v patnácti. Původně to byly útěky před napětím, které doma vládlo. Otec byl často opilý a doma se střídaly hádky a pláč. Pro Petra znamenaly útěky do přírody chvíle, kdy mohl být šťastný. Občas měl výčitky svědomí, že tam nechává maminku s někým, kdo jim ubližuje. Ale v té době věděl, že s tím nic nedokáže udělat. Maminka se rozvést nechtěla a tiše snášela ten život. Petr s ní nesouhlasil. Svého otce nesnášel. Bohužel v té době nebyl schopen cokoliv udělat, aby tomu tak nebylo. Teprve později, když Petr začal dospívat a mohutnět, tak se za maminku postavil. Poprvé byl bit i on. Po čase si otec začal uvědomovat, že Petr už není to malé dítě a začal se krotit. Petr mu několikrát dal najevo, že už nestrpí, aby maminku uhodil. Do toho přišla zákeřná nemoc, která z otce udělala trosku. Nakonec nemoci podlehl. Na pohřbu nedokázal Petr ani plakat. Otec jim působil ze života peklo. Původně tam ani nechtěl jít. Mamka ho přemluvila. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284860
Petr pečlivě zhasil nedopalek cigarety, hodil si na záda bágl a vydal se po cestě, kterou už dobře znal. Věděl, že ho čekají tři kilometry lesem. Přesto se na to těšil. Miloval přírodu a procházky v ní. Navíc věděl, že ho čeká jeho tábořiště. To, že někde v hloubi duše přitom vzpomínal na chvíle, které tam strávil s Filipem, to si Petr nechtěl připustit. K tomu člověku cítil nenávist a byl těžce zklamán, jak se v něm zmýlil. Přesto postupem času se mu na mysl vracely ty krásné chvíle, které tu při svém seznámení prožili. Petr sám sebe přesvědčoval, že jede na své místo pouze proto, že se mu tam líbí. Jen těžko potlačoval myšlenky, že jede za vzpomínkami na někoho, koho kdysi miloval. Své tábořiště našel Petr prázdné. Radostně si oddychl. Byl rád, že může být sám na místě, které měl tolik rád. Ani v nejmenším netoužil po cizí společnosti. Když shodil bágl na zem, aniž by to chtěl, zahleděl se do stráně, kde se nacházela Honzova chata a na kterou Filip jezdil. Petr cítil, že se podvědomě bojí toho, že tam někde se objeví Filip. Ani v nejmenším o to nestál. Přesto si pohled tím směrem neodpustil. „Přestaň blbnout!“ okřikl Petr sám sebe a začal se věnovat tomu, co ho čekalo. Musel se připravit na noc. Nanosit dříví na oheň, větve na svoje lůžko. Konstrukce příbytku stála na svém místě. Střecha z větví už neexistovala. Slunce se vyhouplo přímo nad jeho hlavou a slunce začalo hřát. Petr se cítil šťastný. Svlékl si triko a začal pracovat. Netrvalo mu to ani hodinu a přístřešek byl opravený. Uvnitř Petr roztáhl celtu a spacák. Ohniště bylo připravené, jen ho podpálit. To však neměl v úmyslu. Začalo být vedro. Neměl ani hlad, proto nechal 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284860
svačinu v báglu, svlékl se a šel se vykoupat. Břeh byl kamenitý a musel si dávat pozor, aby nesklouzl. Nedaleko od břehu už byla hloubka. Petr byl však slušný plavec a nebál se. Když si zvykl na teplotu vody, začal mocnými tempy plavat dál od břehu. Ve chvíli, kdy se cítil unavený, obrátil se a začal se vracet ke svému tábořišti. Plaval však níž, aby se dostal na místo, kde se břeh svažoval do vody postupně. Když nohami dosáhl na dno, postavil se a začal se jen tak máčet. Voda byla příjemně teplá a Petrovi se ještě nechtělo na břeh. Ve chvíli, kdy se znovu vynořil z vody, měl pocit, že na břehu někoho zahlédl. Rychle si protřel obličej a zadíval se k tábořišti. Nikoho tam však neviděl. To ho uklidnilo. Zřejmě se mu to jen zdálo. Prvotní obavy vystřídala pohoda. Jen tak se nechával nadnášet na hladině a užíval si koupání i pozdní letní paprsky slunce. Z vody ho vyhnal hlad. Ještě, než vyšel na břeh, rozhlédl se Petr kolem, jestli tam někdo není. Pokud chtěl vyjít z vody z místa, kde se břeh pomalu svažoval do vody, musel ujít několik metrů po břehu. A nahý. Petr neměl plavky a neměl v úmyslu dělat někomu striptýz. První, co udělal, když se vrátil do tábořiště, sáhl do batohu a vyndal řízek s chlebem. Měl hlad. Z plavání mu vytrávilo. Nahý se posadil na břehu a hladově se zakousl do svačiny. Pohledem sjížděl hladinu přehrady a užíval si to ticho. Byl daleko od míst, kde měli svá obydlí chataři. Nejbližší byla asi kilometr od něho. Petrovi bylo divné, že tohle místo zůstalo tak opuštěné? Když Petr dojedl, roztáhl si celtu na břehu a nahý se položil na břicho a otevřel knihu. Běžně si sebou knihy na vandr nevozil. Ale
100 Ukázka elektronické knihy