jinak než posypat solí, polejvat horkou vodou a pak to v oblacích mastný páry rejžákem drhnout. Když vyfasoval službu v kuchyni, tak se tam žrádla ani nedotknul, protože vidět ten humus, jak se připravuje, přejde tě hned chuť. A jednou byl Petr po tý fušce strašně vysílenej, že nemoh málem ani chodit. Chvíli se šel s kámošema cournout dírou v plotě do přírody za kasárna, zrovna napad čerstvej sníh, a Petr po pár krocích fakt nemoh dál. Tak se s ním kluci vrátili, museli ho podpírat, aby to vůbec zvládnul. Jakžtakž se doplazil do pokoje, tam si třikrát upustil plyn a to páchlo tak strašně, že se okolo něj beze srandy ti nejbližší málem pozvraceli. Pak dostal strašnej průjem, a tak ho „spolubojovníci“, možná víc než z lásky k bližnímu tak proto, aby se toho nedobrovolného tchoře zbavili, odvedli na marodku za doktorem. Ten se ho při příchodu zeptal: »Tak co, mladej, copak se ti stalo?« »No víte,« na to slabě Petr, »mně úplně bublá v břiše a už jsem měl i hodně řídký průjem. Sotva se udržím na nohou…« »A copak jsi předtím během dne dělal?« pokračoval v útoku otázek doktor. »Měl jsem dneska směnu v kuchyni…« »Aha! Tak vojáček měl službu v kuchyni? Tak to se teda přežral! To takový prase, to aspoň ví, kdy má dost, ale voják, ten jenom žere a žere, až se z toho posere. Tak ukaž prdel, dobytku nenažranej, a sestra ti odebere vzorek stolice.« Pak pokynul na sestru, která vyšla odněkud zezadu zpoza bílé plenty. Petr se nejdřív ostýchal, ale pak ho napadlo, že by to mohla být netypická příležitost k seznámení. Byla to mladá pohledná holka a pro rok abstinujícího nadrženýho vojáka vypadala jako sama Venuše. Tedy určitě ne jako ta z Věstonic, asi spíš něco jako ty. Vzala takovou skleněnou tyčku, na jejímž hrotu byl oblej výčnělek, na kterej se měl zachytit kousek stolice. Bylo mi divný, že to mělo být ze skla, ale takhle nám to Petr líčil, když se může sklem vyndavat umělý oko, tak asi stejnej materiál použili i na něj, tedy na jeho zadnici. Petr se podle pokynu předklonil, roztáhnul si půlky a byl připravenej k tomu zákroku. Sestra mu tu tyčku vrazila do zadnice, v Petrovi to rázem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284859
povolilo a všechna ta smrdutá voda z něj vystříkla a pokropila přímo tu nebohou dívčinu. Ta jenom zařvala „Fuj!“ a v tu chvíli usilovně dávila s hlavou zanořenou v koši na odhazování použitýho nemocničního materiálu. Bezradnej Petr nevinně řekl: »Já nerad…« Nic víc, ani nic míň. A bylo mu jasný, že tuhle holku už na rande nepozve. Pak ho šoupli na izolaci a nechali ho tam málem vydechnout až do pondělka - byl totiž pátek, na potvoru zrovna den Petrovejch narozenin, a to v útvarový nemocnici zůstával jen ten nejnutnější personál, takže na něj každej kašlal. Až když v pondělí přišly vejsledky toho výtěru, tak se pro změnu mohli podělat doktoři. Dali mu na pár dnů kapačku a Petr tam vegetil sám na ohromný cimře s dvěma koupelnama pěkně dlouho. Vedly tam kolem oken zadní venkovní schody, asi nějaká úniková cesty, tudy mu kámoši přinesli kytaru, a tak tam skládal nový písničky, nebo si dělal dobře pod teplou sprchou v jedný z těch dvou koupelen. A to je ta jeho příhoda ohledně jeho málem nedožitejch posranejch, ba doslova prosranejch vojenskejch narozenin.“ *** Takhle mi po čase taky přijde k smíchu, ale jak mi tenkrát bylo, to si umí málokdo představit. Ale sklízel jsem s tím ovace všude, kde jsem tuto událost připomněl. Ale je pravda, že tyhle „trávicí“ historky sklízely úspěch u kdekoho. Podobná, i když vlastně tak trochu naruby byla o tom, jak jsem jednou musel jít na rentgen žaludku. Tam se musela předtím vypít taková srágorovitá bílá kaše, hodně hustá, skoro až jako sádra. Tak jsem to do sebe nalil, dvakrát mi to teda nejelo, a oni mi nahlédli do prozářených útrob a poslali mne domů, aniž by shledali, že mne něco trápí. Asi ale zapomněli říct mi to nejpodstatnější, a to že si mám vzít nějaké projímadlo, sníst švestkový kompot a podobně, aby ve mně to svinstvo nezatvrdlo. Tak jsem nic netuše šel večer spát, nevěda, jaké utrpení mne čeká druhý den. Nepřišlo to s probuzením, to už mne břicho pobolívalo, ale nic zlého jsem v tom nehledal, nikdy jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284859
nesledoval pravidelnost a vzhled stolice, tak jsem byl v klidu. K odpoledni už ale moje velká potřeba byla obří, gigantická, vesmírně nekonečná, prostě absolutně žádoucí. Leč nic, sedě na míse jsem se pouze nadýmal v ukrutných bolestech útrob, vrcholících pocitem, že mi cosi obrovitého roztrhne konečník. Šíleně mne to tlačilo, bylo to strašné. Moje tehdejší krátkodobá přítelkyně, jediná má možná záchrana, se mi všemožně snažila být ku pomoci. Nic platny nebyly olejové vstřiky do řiti, plyny zevnitř tlačily silou hodnou Hérakla, na konci cesty ke svobodě se však utvořil zatvrdlý špunt, a tak ponorka mého traktu uvízla v ústí konečníku jako Nautilus v zajetí ledu Severního moře, zatímco já trpěl v takřka předsmrtných křečích. Připadal jsem si jak oběť trýzněná zhýralým římským ukrutníkem, která musí s utěsněnými tělesnými otvory odevzdaně čekat, až se jí roztrhnou útroby, byvši přitom nalévána ohromným trychtýřem tekutinou, jejíž chuť, byť sebelahodnější, je chutí smrti. Chuděře nezbylo než chopit se dlouhé čajové lžičky a z téhož otvoru, kterým jsem tenkrát na vojně kropil okolí jak vylekaný tchoř, vydolovávala kousek po kousku toho prokletého novorozence, který urputně odmítal spatřit světlo světa, až konečně se cesta uvolnila. Do mísy plně jílovitě mazlavých bílých žmolků padl první podobně bělavý kousek potravy předešlého dne. Ulevilo se mi, bylo to skvělé, cítil jsem se jako znovuzrozený, nebo možná spíš jako rodička poté, co její trpící tělo opouští v slasti počatý potomek. O tomhle jsem ale Janě nikdy nevyprávěl, nechtěl jsem jí zasvěcovat do svých dřívějších vztahů, byť byly jen okrajové. Myslím, že ta narozeninová událost si s touhle nezadá, však se jí oba baví, jako když jsem jí vyprávěl známým já… *** „To je dobré,“ zasmála se Jana, „je to teda přitom vážně víc než dost nechutné. A znáš to, jak taky na vojně měl jeden jeho kamarád něco s penisem?“ „To jsem neslyšel. Povídej!“ „Tak to se stalo Petrovu kamarádovi taky na vojně, dokonce určitě v ten samý čas, protože přitom prý dlouhodobě pobýval sám v nemocnici. Sběhlo se to v krátkosti takhle: Jednoho dne se stalo jeho kamarádovi, jmenoval se Čeněk 100 Ukázka elektronické knihy