zítra bude koncil naslouchat jen mně. Uslyší totiž Čecha, co to má oproti vám v hlavě srovnané. Jen Čech může zachránit Čechy před křížovou výpravou.“ „Jasně, to víš že jo, a nám zůstane jen ano či ne.“ „Jane, máš poslední možnost jinak tvé pravdy shoří s tebou.“ „Mám dýku, zapomněl´s!“ Náhle zaduní dřevěné třesknutí. To vyraženy kácí se desky u vozové hradby Panské jednoty a dolů svahem se řítí zbrojenci. Komediantská čeládka ustrnule zírá na proudy slévané v železnou, kupředu se deroucí vlnu. Vlna nabírá rychlost. V tom zahoukají táborské píšťaly a první kule rozčísnou lidská těla. Pletené tětivy kuší plesknou a kotlinou se tmí hejna ocelových šipek. Opět zahoukání píšťal, a nad hlavami komediantů zasyčí kule. „Kriste na nebi, oni to spustili,“ zaječí Petr. „Dolů! Do úžlabiny! Dolů! Hněte sebou!“ A úprkem po boku vlny běží, koulejí se, zadkem trhají drny. Vpadnou do křovisek a nebesa nad nimi roztrhne burácivý řev probuzených těžkých kusů. Jim za zády do svahu těžce dusavě udeří a dolů se řítí stěna hlíny a kamení. Víří, letí ořeším, rve listy, větve, drtí kmeny, a protkána jejich těly udeří o dno úžlabiny, zvedajíc dusivou prašnou clonu. Bojechtivý ryk a bubny přehlušují chrapot a kašel. Potácejí se v opadajícím prachu a náhle hledí na své dva mrtvé. Tohle byla špatná smrt. Nemohli se jí postavit, ani uhnout. Rozlomené pečetě života pozvednou jejich zraky k nebesům. „Ještě není konec,“ zařve Jiří. „Co civíte? Je snad žití delší paměti? Cožpak jste zapomněli, že jen dobré dílo hodno člověka přetrvá jeho krátký života čas! Naše dílo je vystavěno ze slov, z představ. Nehmotné, však pevnější než věže hradů. Bratři, smrt si nás jistě najde. Možná za chvíli, možná za roky, však to není důvod k otálení. Nahoru! Zpátky nahoru! Pokračujeme!“ Konečně. Jak před věčností dávno tam nahoře znovu stojí sešikován koncil. „Oheň očišťuje, ale oheň je konání, které si nevidí na špičku nosu. Kacíř na hranici, to že je hold poslušenství? To je zlý a nabádavý příklad, stane se z něho mučedník,“ ječí kardinál Zabarela a přitom stále otáčí hlavou hledajíc odkud přiletí smrt. Tu udeří zblízka koňský trysk a shora planinou hřmí kavalkáda jezdců. Nakloněni v sedlech blesknou pichlavýma očima zpod přileb na hlouček. Vítr sviští na ostřích vztyčených mečů a koňská pěna odletuje z tlam jako dračí dech. Jako ozvěna se jim naproti z dolního konce řítí jiná vlna jezdců. Řevem a kletbami houstne rychle se zmenšující pruh země komediantů, pruh země nikoho. A právě tehdy Jiří jako Hus hlasem zaburácí, aby přehlušil dunící jízdu, rachot střelby, ryk prolévané krve. Zaburácí, aby podvázal úponky strachu, obyčejného člověčího strachu, jež přes všechna slova o důstojné velikosti lidského rodu čte v zřítelnicích souputníků. Zřítelnicích zkoumajících jejich, tak náhle zúžený svět. „Patřím jen sám sobě!“ burácí. „I v téhle děsivé volbě jsem se rozhodl svobodně. Sem přistupte a oheň zapalte před tváří mou. Kdybych se byl bál, nikdy bych sem nebyl přišel!“ A náhle se zbylí komedianti napřímí a křičí, až je pálí v hrdle. „Kdybychom se báli, nikdy bychom nezačali! Kdybychom se báli, nikdy bychom nezačali! Kdybychom se báli, nikdy bychom nezačali.!“ Pak rozbouřené vlny nenávisti zaplaví celé údolí a jejich: „Kdybychom se báli, nikdy bychom nezačali!“ se vytrácí jako zapomenutá ozvěna. K čemu snaha popsat ryk koně když břichem vyvrhuje střeva a kopyty tříští vše nadosah. K čemu snaha popsat jak puká rozpolcená leb, jak krví obloukem šplíchne otevřená hruď, jak useknutá paže na zemi se cuká. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284852
Nač? Nač? zpěv čtvrtý Když předposlední květnový den podával ruku svému večeru, v rozryté úžlabině poseté troskami lidí a koní, tiše úpěla a vyla Maří: „Petře, můj Petře.“ Za ramena, tvář poznačenou hořkostí a bolestí, ji přidržovala Evka, která se před chvílí vynořila odkudsi ze zšeřelé a rozorané kotliny. Z dálky ještě stále zaznívají ozvěny boje. Náhle se ozve zasténání. Obě otáčí hlavy do stran. Odkud to... a když opět zaslechnou sten už vědí. Tamhle. Tam. Rychle vykročí k tělu přimáčknutého padlým koněm. „Bože můj jediný na nebi! Miláčku můj!“ Vykřikne Maří, patříc na Petrovu tvář. Rve jej za ramena zpod tíhy ležícího koně. Evka páčí holí sukovatou nadutý trup, a... už je Petr venku. Však noha s divně svěšeným chodidlem je jasnou odpovědí. „Miláčku! Miláčku můj,“ pofňukává Maří, smetajíc prsty a jazykem zaschlou špínu a krevní sraženiny z jeho obličeje. Odnesou ho na příhodnější místo. Příhodné? Prostě Petra opřou zády o hromadu pokroucených nehybných těl. Evka prochází se skloněnou hlavou tou spouští, zda ještě nenalezne někoho. Petr poslouchá vzdálený jekot končící bitvy. Pak dlouze pohlédne Maří i Evce do očí a tiše, ale neodbytně poručí. „Vypadněte. Vypadněte odsud, jak to jen rychle půjde. Teď hned! A vyhněte se každému i jednomu jedinému.“ „Ne,“ skoro zaječí Maří. „Ale ano. Jděte. Zmizte! Dobíjení teprve začalo a já... co já, já to mám s hnátou stejně spočítaný.“ „Ne, ne, ne!“ vzlyká Maří a tiskne si do klína jeho hlavu. „Poslyš, udělejte to pro mne a běžte,“ naléhá. „Ne, ne, ne,“ škube hlavou zas a zas Maří. „Ne a ne!“ Dívají se na sebe a Petr promlouvá přímo do jejích očí. „Ty mrcho moje jedna. Víš, že jsem tě měl... mám rád? Opravdu rád?“ Maří mu prsty pohladí rty, projede kštici. „To víš, že vím, a jsem ráda, moc ráda, že jsi to konečně řekl. Víš, Petře, teď jsem šťastná, tak šťastná.“ Nač vázat slova v zbytečné otýpky slov. Ti dva si hledí vytrvale do očí, ale pak Petr trhne v jasném pokynu bradou. Evka vstává, chtěla by, chtěla, ale co lze, co se dá, co jim má v takové chvíli povědět. Neví. Zhluboka se nadechne, pozvedne dlaň na rozloučenou a vykročí. Jde šikmo vzhůru svahem. Nahoře se mírně přikrčí, obhlížeje další cestu. Než vykročí, ještě jednou, naposledy, shlédne Evka do úžlabiny. I vidí Maří jak zvolna dopředu, dozadu, dopředu houpá tělem, kolébajíc v náručí toho jejího bejka, toho jejího miláčka, toho jejího mizernýho úžasnýho chlapa, a slzami omývá k ní vzhlížející tvář. „Bože na nebi jediný!“ procedí Evka polohlasem mezi zuby než zmizí za horizontem. coda
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284852
Místo večernice vyhouply se pak nad obzor hučící plameny, do nichž se bortily lipanské domovy lidí. Dnes, po uplynulých měsících, hledím do temné noci a ač toužím, nedokáži již zachytit ani stín osudu té mojí čeládky. Ach, moci se spolu s nimi zase propadat spánku. Vždyť pravdou je, že jsme byli jedním z nemnoha útků vyspravujících stále páranou síť sebevědomí doby, v níž prázdno marnosti přihlíželo tlamě víry zabořující tesáky do vlastního ocasu. Říkali o nás, že jsme čeládka nezvedená. Pro někoho škůdci, pro někoho blázni. Však jen znalost písma v těchto krajích dodnes drží a pozvedá hlavu nad bažinu třpytné tuposti ornátů a kutých pancířů. Z nádvoří pode mnou stoupá tlumený chorál Kdož jsú Boží bojovníci. Je na čase ukončit vzpomínání, vždyť – hleďme – úsvit již zabořil ostruhy novému dni.
Ukázka elektronické knihy